Vývoj antropologického myšlení - Tomáš Akvinský

Vypracovala: Jana Dvořáková 2018 ČZU PEF v Praze

VSRR Klatovy

Tomáš Akvinský byl jedním z nejvýznamnějších filozofů a teologů vrcholné scholastiky, období středověké filozofie třináctého století. Žil mezi lety 1225 až 1274 a roku 1323 byl prohlášen za svatého. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky a z jeho názorů později vycházely další významné filozofické směry a to tomismus a novotomismus. Tomáš Akvinský byl také velmi plodným autorem, mezi jeho nejvýznamnější díla patří rozsáhlá Summa theologická. Kromě teologických spisů napsal i řadu spisů filosofických, komentářů k Aristotelovi a k Bibli, polemik a pět náboženských hymnů, oslavujících Nejsvětější svátost.

Cílem této práce je seznámit se s filozofickým a antropologickým myšlením sv. Tomáše Akvinského, jedním z nejvýznamnějších filozofů a teologů vrcholné scholastiky 13. století. V práci je popsán jeho život, vlastní filozofie a také dílo, které je velmi rozsáhlé a velmi významné jak pro dobu jeho života, tak pro veškeré následující filozofické směry.

Tomáš Akvinský se narodil v Itálii na zámku Roccasecca, který se nachází poblíž Neapole, roku 1225. V pěti letech byl otcem poslán do benediktinského opatství Monte Cassino, kde strávil devět let v učení. Po devíti letech Tomáš své učení přerušil a odešel na univerzitu v Neapoli, kde studoval sedmero svobodných umění (tj. gramatiku, logiku, rétoriku, aritmetiku, geometrii, muziku a astronomii). V osmnácti letech vstoupil do řádu dominikánů, jeho rodina však očekávala, že se stane benediktinem a opatem, a přijala to s velkou nevolí. Dokonce Tomáše rok věznila na rodinném hradě. Za tuto dobu napsal dvě pojednání z oboru formální logiky. Po propuštění odešel Tomáš na studia k dominikánům v Kolíně nad Rýnem, kde studoval přímo u zakladatele dominikánského řádu, Alberta Velikého, nejvýznamnějšího představitele německé vrcholné scholastiky ¹⁾. Tady Tomáš došel k rozhodnutí věnovat se vědecky teologii, proto jej řád roku 1252 vyslal do Paříže, centra teologie, kde začal hned jako bakalář. Přednášel Sentence Petra Lombardského. Kromě přednášek a příprav na disputace Tomáš napsal dvě krátké monografie: „O principu přirozenosti“ a „O jsoucnu a bytnosti“. V obou dílech je vyložena terminologie aristotelské fyziky a metafyziky. Ve školním roce 1255-1256 se stal doktorem na katedře teologie. Po další tři roky bylo pro Tomáše hlavní akademickou povinností výklad biblických textů ²⁾. Na jaře roku 1259 byl Tomáš na katedře teologie vystřídán anglickým dominikánem Vilémem z Altonu, krátce poté opustil Paříž a následujících šest let strávil v Itálii. Na začátku šedesátých učil v Orvietu, Římě a ve Viterbu. Zde se setkával s různými učenci, diplomaty a misionáři. Nejvýznamnějším dílem tohoto období bylo dokončení „Suma proti pohanům“ (Suma contra gentiles), které započal psát již v Paříži ³⁾. V roce 1268 Tomáš odešel zpět na katedru v Paříži. Opět vedl přednášky o „Písmu“ a scholastické disputace. Pokračoval také ve tvorbě disputací, které se týkaly teologických ctností naděje a lásky a ctností opatrnosti, mírnosti, statečnost a spravedlnosti. V témže období napsal dvě polemiky proti kritikům řeholnických řádů a řadu komentářů k Aristotelovým dílům: „O duši“, „Fyzika“, „O vyjadřování“, „Druhé analytiky“ a dále k celé „Etice Nikomachově“ a dvanácti knihám „Metafyziky“. Tomáš podruhé opustil Paříž roku 1272 a rozhodl se připojit ke klášteru sv. Dominika v Neapoli, kde zároveň naposledy vyučoval. V Neapoli Tomáš dokončil své komentáře k „Metafyzice“. Na počátku roku 1274 svolal papež Řehoř X. všeobecný církevní sněm do Lyonu, kam byl Tomáš pozván jako odborník na řeckou teologii. Na koncil vyrazil i přes své chatrné zdraví, během cesty ale umírá v klášteře Fossa Nova (mezi Neapolí a Římem). Bezprostředně po jeho smrti začal boj o postavení tomismu v dominikánském řádu a vůbec v celém katolickém světě. Tři roky po jeho smrti byly některé jeho teze oficiálně odsouzeny, ale jeho žáci uměli jeho učení prosadit a dál následovali jeho učení. Tomismus se stal filozofií dominikánského řádu a roku 1323 byl Tomáš prohlášen za svatého. V roce 1879 byl tomismus povýšen na filozofii katolické církve a při novém uspořádání církevního studia roku 1931 bylo požadováno přednášení filozofie a teologie podle Tomáše Akvinského. Na základě této skutečnosti zažil tomismus na přelomu devatenáctého a dvacátého století významnou obnovu. Vznikla novotomistická filozofie, která se snaží sjednotit moderní vědu, filozofii a základy katolického obrazu světa ⁴⁾.

Tomáš Akvinský jasně vymezil hranice mezi antickou starověkou a křesťanskou středověkou filozofií. Tvrdil, že antičtí filozofové postupovali v poznání pravdy postupně a částečně, naproti tomu scholastikové měli dokonalejší poznání pravdy díky křesťanskosti, která jim to umožňovala. Povaha Tomášova učení byla jistou objektivitou středověké filozofie. Středověcí filozofové rozuměli termínům objektivnost a subjektivnost jinak než v novověku. Objektivismus středověké filozofie byl typický pro její realistický směr, lze o něm tedy mluvit jen uvnitř umírněného realismu, jehož vrcholným představitelem byl právě Tomáš Akvinský. Základem objektivismu středověké filozofie je stvořenost jsoucna. Jsoucno (ens) je vždy jsoucno stvořené (ens creatum), a tak stvořenost jsoucího vylučuje závislost poznávaného na poznávajícím, poznávané (ens reale) je mírou poznání. Poznávané jsoucno má svého tvůrce. Sv. Tomáš chápal myšlení jako nejvyšší formu pohybu (pohyb intelektu k poznávané věci), která zůstává tímto pohybem nedotčena. Scholastikové chápali intelekt jako nejvyšší mohutnost s tělem a velmi úzce spojeného ducha, proto člověk musí žít tak, aby byl jeho intelekt schopen pravého poznání. Dle sv. Tomáše filozofie nemůže dokázat stvořenost jsoucna, bere ji jako fakt, jež hlásá teologie. Objektivita jsoucna zakládá povahu jejího předmětu i metody její práce, ale v jistém smyslu je zajišťována teologií. Stvořenost jsoucna je podmíněna specifičností lidské přirozenosti. Zvířata filozofii nemají, vědí velmi málo. Naproti tomu lidské poznání je specifické, díky němuž se otevírá pohled na skutečnost. Ze specifičnosti vychází také metafyzika. Zabývá se jsoucnem, a protože je sv. Tomáš obdivován především jako metafyzik, je nezbytně důležité vysvětlit několik základních pojmů, jež sv. Tomáš převzal z tradice sahající až k Aristotelovi ⁵⁾.

Metafyzika je jádrem filozofie sv. Tomáše. Vytváří základy poznání veškerenstva, a proto je základní filozofickou a vědní disciplínou. Sv. Tomáš zdůrazňuje, že vlastním předmětem metafyziky je jsoucno obecně a úkolem každé vědy je zkoumat příčiny, případně principy svého předmětu. Tomášova metafyzika je jakousi reflexí původně nereflektovaného uchopení jsoucna, které pak metodicky využívá informaci smyslů k dalšímu poznání povahy jsoucího. Pokud je tedy předmětem metafyziky jsoucno jako takové, pak je její úlohou ptát se po prvním principu bytí veškerého jsoucna, jímž se stává Bůh ⁶⁾. Tomášovi specifické metafyzické úvahy byly patrné již v jeho nejranějších dílech, např. ve spisu „O jsoucnu a bytnosti“. Asi nejvýznamnější tezí v tomto spise je tzv. „reálná distinkce“, která tvrdí, že esence (bytnost) každé stvořené věci je reálně, ne pouze pojmově, odlišná od její existence. Řečeno metafyzicky, jsoucno je složeno z formy a látky, ale všechna stvoření jsou složeniny esence a existence. Pouze první, nestvořená příčina – Bůh, jehož esence je existence, je absolutně jednoduchý ⁷⁾. Nauka o bytí a bytnosti se stala jádrem metafyziky sv. Tomáše, skrze niž jsou transformovány aristotelské postoje. Ačkoli tedy sv. Tomáš rozšířil a prohloubil vliv Aristotela na středověkou filozofii, dělo se to v metafyzickém a novoplatonském rámci. Tomáš akceptoval novoplatonské schéma, podle něhož Bůh jako základ všeho jsoucího je bytím, ale veškeré stvoření není bytím, pouze má bytí určitým způsobem. Pro sv. Tomáše nebyly pojmy bytí a bytnost pouhými jmény, která dáváme individuím, jež se sobě podobají, ale vyjadřují něco, co mají tyto jednotliviny společného, co je dělá tím, čím jsou. Tento princip Tomáš nazývá bytností (essentia) nebo také společnou formou (forma communis). Bytnost nezaniká tím, že zanikne konkrétní nositel této bytnosti. Všechny stvořené věci jsou tedy vytvářeny z bytnosti a bytí (tj. z možnosti určitým způsobem existovat a z reálného bytí). Esence jsou složkou jsoucího, v křesťanském novoplatonském schématu jsou esence obrazy idejí, věčných myšlenek Božích, jimiž je vše stvořeno. Jsou něčím, co dává způsob existence, ne však reálné bytí. Veškeré jsoucno se skládá z bytnosti a bytí a dle Tomáše je heterogenním.

Bytí je nejzákladnějším pojmem, kde Tomáš nachází základ ke všemu ostatnímu. Proto všechno ostatní musí být jakýmsi přidáváním něčeho k bytí. Takové „přidání“ se může dít dvojím způsobem:

1. První vede k deseti aristotelským kategoriím, z nichž každá je specifickým modem bytí – substance, kvalita atd.
2. Druhý způsob je méně známý, avšak pro Tomáše Akvinského typický. Dospívá při něm k pěti modům bytí.

Bytí a bytnost

Skrze nauku o bytí a bytnosti sv. Tomáše jsou transformovány aristotelské postoje. Podle Tomáše je Bůh jako základ všeho jsoucího a je bytím, ale veškeré stvoření není bytím, pouze má bytí určitým způsobem. Tento princip Tomáš nazývá bytností (essentia) nebo také společnou formou (forma communis). Všechny stvořené věci jsou vytvářeny z bytnosti a bytí (tj. z možnosti určitým způsobem existovat a z reálného bytí). Veškeré jsoucno se skládá z bytnosti a bytí a podle Tomáše je heterogenním. Tento názor ovšem nebyl filozofy přijat. Tomášovo učení o bytí a bytnosti má dvě roviny. V první rovině, která se shoduje s aristotelskou tradicí, Tomáš považuje esse za určitý stav bytnosti, zatímco bytnost je to, čím odpovídáme na otázku „co věc je“, reálná existence je pak to, čím odpovídáme na otázku „zda věc je“. Bytí se jeví jako něco bezobsažného, protože veškerá významovost je zcela na straně bytnosti. V novoplatonském schématu stály na nejnižším stupni jen skutečně existující věci (např. kámen), na vyšším stupni stály živé bytosti a nejvyšší stupeň zaujímal člověk (tedy myslící bytost). Tomáš tvrdil, že ačkoliv živé je dokonalejší než existující, přesto je bytí dokonalejší než život a myšlení, protože bytí v sobě obsahuje veškerou dokonalost. Jednoduché bytí (esse simplex) je bytí, které je základem všeho jsoucího, proti němuž stojí bytí jako pouhá existence. Takové bytí je bytím nejčistším. Je neomezené a tudíž nekonečné. Kdyby bylo omezeno, bylo by i to, co jej omezuje nějakým bytím. V pravém slova smyslu bytí, tedy Bůh, dává věcem na prvním místě bytí, které je dokonalé a je základem toho, že díky esenci mohou mít bytí určitým způsobem. Bytí a bytnost na sebe vzájemně působí a jsou tak spolu-principy konkrétního jsoucna, nejsou vůči němu samostatné, protože je vytvářejí, ale oba mu náleží vnitřně. Navzájem jsou však rozdílné. Bytí je pro jsoucno tím nejvnitřnějším, nejvíce určujícím, a tedy nejformálnějším, a právě bytím jsoucno vůbec je. Bytí je ve vlastním smyslu dokonalost všech dokonalostí, jemu jsoucno vděčí za stálost, pevnost a klid. Bytí je vlastním kořenem pravdy.

Jsoucno

Důležitým pojmem je také jsoucno. V raném období jsoucno (ens) znamená to, co opravdu je, nikoliv to, co je možné. Jsoucno je prvním a zároveň nejobecnějším pojmem, který rozum uchopuje, když se otevírá světu. Neexistuje však žádný pozitivní obsah rozumu, který bychom nemohli nazvat jsoucnem. Jsoucí není žádný rod a musí být jinak jeden než rodový pojem. Jsoucí vystupuje v různých stupních jsoucnosti a ve zvláštních způsobech bytí. Jsoucí má jistý smysl, když je vypovídáno o sobě nebo o něčem, co má trvání na nějaké substanci (nebo díky ní). Podle Aristotela jsoucí vždy vypovídá k jednomu, sv. Tomáš mluví o analogii bytí.

Pět modů bytí je zcela obecných a charakterizují každé jsoucno. Tyto způsoby (mody) jsou pak uchopeny v desítkách kategorií. Tomáš uchopuje pět základních transcendentálních určení jsoucna - transcendentalia, která jsou s ním bytostně identická a prezentuje je jako ⁸⁾:

• věc (res)
• jedno (unum)
• něco (aliquid)
• pravda (verum)
• dobro (bonum)

Scholastikové uznávali čtyři vlastnosti - transcendentálie (tj. jedno, pravdivé, dobré a krásné), které náležely bytí a vůči jsoucnu se nijak nezužovaly ⁹⁾

• Jedno – bytí nemůže být rozděleno, protože části by byly odlišné od samotného bytí, tzn. nebytím, a tudíž ničím.
• Pravdivé – bytí je vždy samo sebou, nemůže být ničím jiným, je vždy pravé, v tomto smyslu pravdivé.
• Dobré – bytí znamená pro všechna jsoucna něco dobrého (lepší je „být“ než „nebýt“).
• Krásné – být jedním, pravdivým a dobrým znamená mít jistý řád, vyváženost, jež drží sebe sama, a to je taktéž krásné.

Látka a forma

Nauka o látce a formě neboli také diference substantia prima a substantia secunda označuje, co se ve více jednotlivinách nachází jako identické, jako jejich společná přirozenost. Každá substantia prima se skládá z látky a formy. Forma dává látce určitý tvar. Každá substance se tedy sestává ze dvou principů, z látky (tedy z pasivního principu) a z formy (tedy aktivního principu). Forma je něco, co utváří hmotu, ale aniž by s ní splynula. Látka jako taková je pouze jedna, ale utváří jí velké množství forem. Tomáš chápe formy, stejně tak jako Aristoteles, jako duše (anima) působící v živých bytostech. Tyto duše mají rozdílný charakter. V rostlinách působí duše rostlinná, ve zvířatech živočišná a v člověku zase duše rozumná. Existují však tak dokonalé formy, jejichž existence je existencí dokonale rozumné formy bez těla. Takovou formou bez těla jsou andělé. Sv. Tomáš rozlišuje dvojí látku, materia prima a materia secunda. První látka je nejméně dokonalým způsobem bytí, někdy bývá popisována jako tajemná, nepochopitelná, něco, co je do své přirozené povahy bez formy. V tomto případě by látka bez formy byla látkou, jež není subjektem žádné formy. Tomáš je ale přesvědčen, že látka bez formy neexistuje a existovat nemůže. Ve druhém smyslu lze říci, že je látka bez formy. Látka totiž žádnou formu nemá a je brána jako pouhá potence. Může existovat pouze ve spojení s nějakou formou, na straně druhé zůstává toutéž látkou, ať se oddělí od kterékoli formy. Látka je něčím, co vnáší do jsoucího konkrétnost, formy zakládají obecnost a abstraktnost, což je předpokladem vědění. Forma je vztažena k Bohu jako původci veškerého bytí. Nejen, že zakládají a utvářejí způsob bytí všech substancí, ale dávají všem věcem podíl na bytí Božím. Oba pojmy forma a bytnost označují v podstatě tentýž ontologický princip (to co věc dělá tou kterou věcí).

Ve filozofii mysli sv. Tomáš odmítal přijmout teorii arabských filozofů, že lidské bytosti sdílí pouze jeden univerzální společný intelekt, který odlišuje lidské bytosti od ostatních zvířat. Sv. Tomáš následoval aristotelské tradice a rozlišoval dva intelekty vlastní každému z nás:

• aktivní intelekt (schopnost tvořit univerzální ideje a dospívat k pravdě)
• receptivní intelekt (shromaždiště idejí a již získaných znalostí)

Zkušenost však pro získávání pojmů není dostačující, proto musíme mít aktivní intelekt, schopnost tvořit pojmy, abychom tvořili aktuálně myslitelné předměty, a to abstrahováním (zobecňováním) idejí z naší zkušenosti ve světě. Sv. Tomáš vysvětlil svoje myšlenky porovnáním vidění a myšlení. Zrak, smysl vidění, je aktualizován, jen pokud člověk vidí barvy pouze za přítomnosti světla. Světlo je učiní aktuálně vnímatelné. Ostatní zvířata vnímají samými smysly jako my, ale nemůže o nich mít intelektuální myšlenky, nemůže mít vědecké chápání jejich přirozenosti. Naproti tomu člověk může nejen vnímat, ale také tvořit myšlenky o světě a světu rozumět. To, jak mysl rozumí světu, se děje prostřednictvím idejí, ale neznamená to, že jsou ideje obrazy věcí (ideje jsou univerzální)¹⁰⁾

Morální filozofie, tedy etický systém sv. Tomáše je nejvíce rozveden v jeho díle Suma teologická. Stejně jako Aristoteles, sv. Tomáš ztotožňuje konečný cíl lidského života se štěstím, ale zastává názor, že nelze štěstí považovat za shodné se slastí, bohatstvím či jakoukoli tělesnou rozkoší. Rozvíjí a zdokonaluje Aristotelovo pojetí štěstí a tato témata vztahuje zejména k motivům Božského zákona a Božímu milosrdenství. V etickém systému sv. Tomáš rozlišuje tři druhy jednání:

• činy
• jednání pro prostředky k cílům
• následky a vedlejší účinky

Podle Tomáše lze lidské činy rozdělit na dobré a špatné, popř. ještě neutrální. Každý individuální čin je konán za jistých okolností a za určitým účelem. Ačkoliv byl sv. Tomáš velice inspirován Aristotelem, jeho seznam ctností není totožný. Jako ctnost sv. Tomáš vymezuje skromnost, která omezuje chuť snažit se o dobré věci za rozumnou míru. Tato ctnost je založena na uznání své nedokonalosti, ale není s ní totožná. V neposlední řadě je třeba zmínit dva druhy aktivního života člověka, jež sv. Tomáš rozlišuje. Jeden druh tohoto života spočívá ve vnějších činech (např. pomoc pocestným, dání almužny atd.), druhý spočívá v učení a kázání, kdy člověk využívá předcházejících rozjímání, uvažování, přenášeje je na druhé pravdy, ke kterým dospěl ¹¹⁾.

Dle sv. Tomáše je předmětem lásky poznané dobro. Toto dobro není jen předmětem lásky, ale také touhy a potěšení. Sám sv. Tomáš rozlišuje dvě formy lásky: úplnou neboli rozvinutou lásku, která předpokládá vůli, dobro (k němu láska směřuje) a osobu (pro ni je dobro zamýšleno) a jednoduchou lásku, která je zalíbením v žádoucím předmětu a je počátkem rozvinuté lásky. Dělí lásku na žádostivou (dobro skutečně chceme, tato láska je vztažená k milujícímu subjektu, je vlastním předmětem lásky, je založena na vztahu potence a aktu) a přátelskou (vlastním důvodem lásky je milované dobro samo, osoba, kterou milujeme, je založena na vztahu aktu). Sv. Tomáš zastával názor, že je Bůh dobrem celého vesmíru, proto každý tvor miluje více Boha než sám sebe (věci přirozeně, živočichové smyslově a člověk rozumově). Každý tvor má vše od Boha, má účast na Božím bytí, a to ačkoliv je od něho odlišný a oddělený. Tomášova nauka o přirozené lásce k Bohu vychází z ontologického pojetí lidské přirozenosti. Tomáš rozlišoval, že člověk v neporušené přirozenosti vztahoval lásku k sobě k lásce k Bohu jako cíli a podobně i lásku ke všem ostatním věcem (miloval tedy více Boha než sám sebe). V neporušené přirozenosti člověk nepotřeboval dar milosti k tomu, aby nade vše miloval Boha. V porušené přirozenosti člověk chybuje a potřebuje pomoc milosti, uzdravující přirozenost, aby Boha miloval ¹²⁾.

Tomášovo pojetí o zákonech nepochybně patří k základům etického myšlení. Snažil se dokázat, že mravní zásady nejsou relativní. Jeho teorie zákona vidí jejich základ v hodnotách lidského bytí, zasazuje je do celkové mravní souvislosti. Celé jeho pojednání vychází z myšlenek, že je zákon ustanovením rozumu. Ve filozofii je zpravidla rozlišován rozum teoretický (konstatuje fakta) a rozum praktický (poznává, co se má dělat). Zásadní rozdíl mezi těmito dvěma rozumy není jen v tom, co poznávají, ale také způsob, jak to poznávají. Sv. Tomáš pojednává o čtyřech druzích zákona ¹³⁾:

• věčném
• přirozeném
• lidském
• Božím

Nejvýše stojí zákon věčný (plán Boží moudrosti), který řídí činnosti ostatních tvorů, všechny další zákony jsou od něho odvozeny. K nejdůležitějším zákonům, kterými se sv. Tomáš zabývá, patří zákon přirozený, který se zabývá dvěma otázkami. Jedna otázka řeší obsah přirozeného zákona, druhá se týká závaznosti přirozeného zákona. Sv. Tomáš se s těmito dvěma otázkami vypořádává takto: 1) přirozený zákon je dán od Boha (autorem je sám Boží rozum) a prostřednictvím lidské přirozenosti Bůh prohlašuje ustanovení tohoto zákona. Přirozený zákon je tedy pravidlem lidských skutků závisejících na lidské přirozenosti a ukazující ustanovení Božího rozumu. Podle sv. Tomáše také existuje jistá souvislost mezi přirozeným zákonem a zákonem občanským. Přirozený zákon musí být blíže určován občanským zákonem, protože v lidském jednání zanechává mnoho neurčených věcí. V občanském zákoně zákonodárce respektuje požadavky společného dobra lidí, a to ve shodě s principy přirozeného zákona. Občanský zákon je prodloužením zákona přirozeného, a proto zavazuje ve svědomí ¹⁴⁾.

O svědomí pojednává jedna ze tří otázek, které sv. Tomáš zpracoval ve svém díle „Questiones disputate“. Definice svědomí sv. Tomáše se stala podkladem pro většinu vědeckých pojednání o svědomí a vstoupila do učebnic morálky a etiky. Otázky spojené se svědomím neřešil jen sv. Tomáš, ve 12. a 13. století byly také častým námětem diskuzí. Tomáš ve svých článcích o svědomí navazoval na Alberta Velikého, taktéž reagoval na problémy své doby. Pojmu svědomí se sv. Tomáš nejprve věnoval ve svých „Komentářích k Sentencím“ Petra Lombardského. Ve svých komentářích řešil pomocí pojmu svědomí otázky přednesené tradicí. Myšlení sv. Tomáše bylo velmi ovlivněno Aristotelovým pojetím člověka. Sv. Tomáš řešil otázku týkající se toho, zda člověk může sám hodnotit své jednání. Svědomí není vrozenou schopností, může se měnit. O svědomí mluví Tomáš jako o mohutnosti s určitým habitem, svědomí probíhá za součinnosti různých habitů, které zdokonalují způsob vědění nižšího a vyššího rozumu. Svědomí je tedy projevem schopnosti vyššího či nižšího rozumu orientovat se v daných podmínkách. Sv. Tomáš rozlišuje nižší a vyšší rozum, ale ukazuje, že zdroj vědění je pro oba stejný, a tím je smyslová zkušenost. Pokud je intelekt formován něčím, co jej přesahuje (skutečnosti dává nižší formu bytí), mluvíme o intelektu jako o vyšším rozumu. Pokud získává poznání praxí nebo uvažováním (dává věci vyšší způsob bytí), jde o nižší rozum. Sv. Tomáš také ukázal, že rozhodující úlohu v jednání nemá svědomí, ale svobodné rozhodování. Člověk nemá nic lepšího než svůj rozum, který je kritériem správnosti jednání svědomí. Jednoznačně tvrdí, že příkaz svědomí má přednost před jakýmkoliv jiným morálním příkazem. Co se týče hříchu, sv. Tomáš zastával názor, že nezáleží na samotném pokušení, ale je potřeba souhlasu rozumu. Zde sv. Tomáš rozlišuje nižší a vyšší žádostivost. Nižší žádostivost je smyslová, má přirozený sklon k určitému cíli, je natolik silná, že může ovlivnit hodnocení rozumu. Vyšší žádostivost je vůle, která je rozumová a je zaměřena na dobro obecně. Dle sv. Tomáše veškeré poznání pochází ze smyslového světa, který člověk vnímá na základě toho, jaký je sám. Z toho světa člověk nemůže získat kritéria správnosti, jak by se měl chovat, jak by měl vést své jednání.

Sv. Tomáš ve svém učení definuje vůli dvěma přístupy.

• • bezprostřední akty vůle (actus eliciti) - např. věci jako volit, rozvažovat, souhlasit apod.
• • vůlí přikázané akty (actus imperati) - tedy dobrovolné pohyby těla (např. jít, mluvit)

Vůle je vždy zaměřena na nějaký, rozumem uchopitelný, cíl. Tomáš rozlišuje úplné a neúplné poznání cíle. Úplné poznání cíle nespočívá jen v poznávání předmětu, který funguje jako cíl, ale také v tom, jestli byl poznán cíl jako takový a vtah prostředků k tomuto cíli. Tomáš stejně jako Aristoteles viděl zásadní rozdíl mezi jednáním lidským a zvířecím. Na rozdíl od Aristotela byl sv. Tomáš přesvědčen, že zvířecí jednání není v plném smyslu dobrovolné. Rozumnou živou bytostí je člověk, který může jednat odůvodněně. Zvířata nemohou udat důvod pro svoje jednání. Tomáš zastával názor, že zvířatům chybí schopnost rozumného zaměření jednajícího k cíli. Podle Tomáše je tedy jednání, které vychází z rozumové úvahy, jednání dobrovolné. Pokud člověk jednal odůvodněně, pak má k dispozici myšlenkové pojetí, jímž může událost doložit. Tomášovo pojetí vůle, jako rozumné žádosti a schopnosti odůvodněně jednat, obsahuje prvky teorie lidského chtění.

Literární dílo sv. Tomáše zahrnuje řadu filozofických disciplín. Za prvé byl především ontologem, ale rozpracoval také nauky kosmologické, noetické, antropologické a etické. Jádrem Tomášova filozofického díla je jeho pojetí metafyziky. Dílo sv. Tomáše je velice rozsáhlé a první vydání, které čítalo sedmnáct velkých svazků, se uskutečnilo v 16. století v Itálii ¹⁵⁾.
Jeho tvorbu lze rozdělit do několika skupin:

• komentáře k Aristotelovi (dvanáct děl)
• menší filozofické spisy (např. „O jednotě intelektu proti averroistům“)
• souhrnné teologické výklady (komentáře k sentencím Petra Lombardského či „Suma teologická“)
• tzv. quaestiones (zápisky teologických disputací)
• menší spisy ke křesťanské dogmatice
• apologetická díla (na obranu křesťanské víry, např. „Suma proti pohanům“, „Proti omylům Řeků“)
• spisy k filozofii práva, státu a společnosti
• spisy o řádu a řádových pravidlech
• spisy k výkladu „Písma“

Prvním dílem, které Tomáš Akvinský napsal, byl „Komentář ke knize Sentencí“ (1254-1256). Obsahuje přednášky, které sám Tomáš konal jako bakalář. Disputace, které sám sv. Tomáš konal, jsou obsaženy v dokumentaci disputací (Quaestiones disputatae). Kromě těchto disputací psal Tomáš badatelské příspěvky týkající se různých problémů nazývané „quodlibeta“ (De quolibet). Tomáš psal mimo jiné shrnutí určitého oboru vědění, někdy proti určitým stanoviskům, tzv. sumy. Napsal např. „Sumu proti pohanům“ (Summa contra gentiles, 1259-1264) nebo „Sumu teologickou“ (Summa de theologia, 1265-1273)¹⁶⁾. Suma proti pohanům je encyklopedická a teologická příručka, která zaujímá stanovisko k zejména arabské filozofii. Toto dílo bylo sepsáno v letech 1259-1264 na požadavek španělského představitele dominikánského řádu Raymonda z Penyafortu. Suma proti pohanům se dělí na čtyři knihy, z nichž každá má kolem sto kapitol. První tři knihy zahrnují nauku o Bohu, hovoří, že věci plynou z Boha a k Bohu se opět vrací. V poslední knize se Tomáš zabývá typickými křesťanskými naukami (nauka o Trojici, svátostech, vtělení a vzkříšení mrtvých) ¹⁷⁾.

Suma teologická je rozdělena na tři části. První díl (Prima, I) Tomáš napsal v Itálii kolem roku 1265. Druhý díl (Secunda, II) psal během druhého období v Paříži (1269-1272) a dělí se na dvě části, třetí díl (Tertia, III) psal v Neapoli, ovšem už jej nestihl dokončit. Tyto tři části se dále dělí na otázky (celkem jich obsahuje 512) a ty ještě na artikuly. Dílo je napsáno stylem, kdy si sv. Tomáš nejprve položí námitku proti tezi, poté uvede tezi a obrátí se k nějaké autoritě (např. k Aristotelovi nebo k Písmu), následuje vysvětlení myšlenky a odpovědi na vznesené námitky. Součástí této sumy jsou i disputace, které sv. Tomáš konal během druhého pobytu v Paříži. Věnuje se zde mimo jiné úvahami o posledním cíli lidského života, který shledává stejně jako Aristoteles v blaženosti, úvahám o ctnosti a morálních problémech, úvahám o zákonu a milosti, objasňuje přirozený a pozitivní zákon či rozdíl mezi božími zákony obsaženými ve Starém a Novém zákoně. Druhá část Prima Secunda je část doplňující podrobný výklad jednotlivých námětů, postupně probírá každou ctnost, její povahu a odporující hříchy. Seznamuje se ctnostmi Aristotelovy etiky (upřímností, vděčností, vlídností a štědrostí), které Tomáš považuje za součást ctnosti spravedlnosti. Následuje ctnost statečnosti (pojednání o mučednictví a velkorysosti) a mírnosti (otázky jídla, pití a sexuálního života). Prima Tertia je věnována teologickým námětům. Dvacet šest otázek je věnováno nauce o vtělení, čtyři Panně Marii, dvacet devět Kristovu životu, třicet svátostem křtu, biřmování, eucharistie a svátosti smíření. Suma teologická zůstala nedokončena stejně jako několik dalších děl, na nichž sv. Tomáš pracoval v Neapoli (např. „Komentář k Žalmům“). Oproti sumám, co se rozsahu týče, mají mnohem kratší podobu komentáře. K nejdůležitějším komentářům patří teologicky významné komentáře k „Písmu“, dále pak komentáře k Aristotelovi („Metafyzice“, „Etice“, „Fyzice“ či „Druhým analytikám“). Neméně důležitý je komentář k dílu Pseudo-Dionýsia Areopagity „O božích jménech“ (De divinis nominibus) a dva výkladové spisy ke knihám Boëthia (De hebdomadibus a De trinitate). Posledním dílem, které jistě stojí za zmínku, je traktát „O jsoucnu a bytnosti“ (De ente et essentia), v němž Tomáš formuluje své základní filozofické myšlenky. Tomášova literární tvorba byla pravděpodobně daleko rozsáhlejší, než se z filozofických textů zachovalo. Tomáš, oproti jiným dílům jeho doby, kladl důraz na jednoduchost, jasnost a propracované členění, které ostatním mnohdy chybělo¹⁸⁾.

Tomáš Akvinský je dodnes považován za jednu z největších osobností svého oboru. V době jeho působení dosáhla scholastika ve středověku nepochybně svého vrcholu. Z jeho názorů vychází významné filosofické a teologické směry označované po něm jako tomismus a novotomismus. To, že byl velice důležitou a významnou osobností dokládá fakt, že mu říkávalo „doctor commuins“, tedy učitel národů nebo „doctor angelicus“ – andělský doktor, později po své smrti byl prohlášen za svatého. Z jeho děl a kázání vychází mnohé směry až dodnes. Byl také autorem velkého množství významných děl, z nich nejznámější je obsáhlá Suma teologická.

BLECHA, Ivan. Filosofická čítanka. 1. vyd. Olomouc : Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-112-8.
CHENU, Marie-Dominique. Tomáš Akvinský. Praha: Volvox Globator, 2000. Srdce a kříž. ISBN 80-7207-389-3
CHESTERTON, Gilbert Keith. Svatý Tomáš Akvinský. Praha: Krystal OP, 1993. ISBN 80-901528-1-3
FLOSS, Pavel. Úvod do dějin středověkého myšlení. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994
KENNY, Anthony. Stručné dějiny západní filosofie. 1. vyd. Praha : Volvox Globator, 2000. ISBN 80-7207-374-5
KENNY, Anthony. Tomáš Akvinský. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 1993
PIEPER, Josef. Scholastika: Osobnosti a náměty středověké filosofie. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-131-8
RAVIK, Slavomír. Velká kniha světců. Praha: Regia, 2002. ISBN 80-86367-24-X
STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 7. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2000. ISBN 80-7192-500-2\\

Počet shlédnutí: 263