Karel Jílek, Vít Polák

Tato práce s názvem Češi v Rumunsku se bude zabývat etnickou menšinou Čechů žijících na území dnešního státu Rumunska. V této zemi, ve které nalezlo útočiště kromě našich krajanů dalších přibližně 19 etnických minorit, se první osídlení Čechů datuje k počátku 19. století. Ke stěžejním pilířům konstrukce práce patří tvorba výzkumných otázek. Ty mají za úkol zprostředkovat odpovědi, kdy každá z nich svým osobitým způsobem vykresluje potencionálnímu čtenáři aktuální situaci české minority. K cílům práce patří obecně snaha o přiblížení pohledu místních obyvatel této menšiny. Dále je zjištěno, zdali obyvatelé ČR vůbec o této menšině žijících Čechů v Rumunsku ví. Budou zde také případně zmíněny jejich názory.

Odborný text je určen pro čtenáře všeho druhu, neboť i mimo odpovědi na hlavní výzkumné otázky zde budou spolu s nimi zmíněna ta nejzákladnější fakta. Při psaní řádků níže byly použity informace vycházející z projektu Pestrá Evropa, přesněji z kapitoly Češi v Rumunsku. Díky tomuto projektu jsme měli možnost a impuls navštívit naše krajany mimo hranice českého státu a získat tak autentické výpovědi a fotografie, jak se říká, přímo od zdroje. Z tohoto důvodu se v Praktické části objevují výpovědi obyvatel z českých vesnic Svaté Heleny a Gerníku na území Rumunska.

Zkoumání a pojednávání o minoritách jak ve státech evropských, tak o menšinách na celém světě, rozšiřuje povědomí o etnické různorodosti sledovaných regionů. Zároveň tak vyvrací mylnou představu o národnostně a etnicky homogenních státech, které jsou i při přivření jednoho oka spíše vzácností. Zcela přirozeně si někdo položí otázku ohledně smyslu psaní právě o Češích v menšinovém zastoupení ve státech mimo ČR. Na odpověď se dá nahlížet z různých úhlů pohledu. Asi každého napadne, že Češi se vyskytují i mimo hranice českého státu. Ne každý již však ví, kde je v Evropě hledat, a právě proto by mohli Češi v Rumunsku posloužit jako odrazový můstek pro hledání dalších našich krajanů na mapě Starého kontinentu. V odpovědi by mohla zaznít i úvaha, v jak velké míře dělá Čecha Čechem to, že bydlí v naší kotlině či nikoliv. Jistě by někdo mohl dokonce nastínit úvahu o přirovnání národnostní a etnické různorodosti k druhové různorodosti živočišstva na naší planetě.

Hlavním cílem této práce je přehledně a srozumitelně seznámit čtenáře s životem české menšiny v Rumunsku formou výzkumných otázek. Jak jsou v Rumunsku Češi vnímáni, jaké mají povědomí Češi z České republiky o našich krajanech, kdy se Čechům v Rumunsku vedlo nejlépe a kdy naopak nejhůře a jak se jejich život změnil za posledních 20 let. Nakonec zde bude nastíněno, co Čechy v Rumunsku drží a co je naopak láká do jejich pravlasti v tzv. „Srdci Evropy.“

Kdy se měli Češi v Rumunsku nejlépe a kdy naopak nejhůře?

Z jakého důvodu Češi v Rumunsku zůstávají/opouští svá rodiště?

Jak je vnímána tamní menšina Čechů rumunskými obyvateli?

Podotázka: Jak jsou vnímáni Rumuni českou menšinou?

Jak se změnily poměry Čechů v Rumunsku za posledních 20 let?

Jaké jsou znalosti a vztah Čechů v ČR k české minoritě v Rumunsku?

Dle kapitoly historie Čechů v Rumunsku, která bude ještě zmíněna, se dá odvodit počátek osidlování lokalit budoucích českých vesnic jako jednu z nejtěžších etap české menšiny. To, že začátky v neprostupné a pralesem zarostlé oblasti nebyly lehké, je vcelku zřejmé. Pokud by se usuzoval blahobyt dle počtu obyvatel Pémů v Rumunsku, pak by se naopak dle Silvia Costachieho a mimo jiné jeho díla Czech minority in Banat – Romania jednalo o období těsně před 1. světovou válkou, kdy počet Čechů v Rumunsku kulminoval. ¹⁾ Dle sčítání lidu na stránce s názvem Hungarians in Transylvania between 1870 and 1995 v roce 1930 se Čechům a Slovákům (kterých bylo a je více) také dařilo, neboť jejich počet v uvedeném roce čítal 50 772 osob. V roce 1956 již byla zavedena samostatná kolonka pro českou minoritu, která čítala 11 821 osob a 23 331 osob u menšiny slovenské. ²⁾ Zpětně by se dal logicky odhadnout počet Čechů v Rumunsku v roce 1930 díky použití podílu v roce 1956, kdy Slováků bylo přibližně dvakrát více než Čechů. Tímto postupem by znamenalo, že v roce 1930 se v rumunském Banátu nacházelo přibližně 17 000 Čechů.

Zdeněk Nešpor ve své kapitole Adaptace a integrace českých emigrantů do západních společností ve vztahu k jejich pozdější reemigraci popisuje v obecné rovině, z jakého důvodu se Češi vrací zpět do své pravlasti. Dle autora se Češi z východoevropských států (popis však sedí i na Balkánské země) vrací zpět kvůli očekávání pozitivních změn v ekonomické a sociální oblasti. Při nenaplněné představě předcházející odchod z Česka zůstala jejich identita zachována a stala se obranou před majoritním prostředím. Také v případě Pémů platí, že k asimilaci začalo docházet až v pozdějších dobách. ³⁾ Autor dále zmiňuje: „Z těchto důvodů měli příslušníci z těchto komunit eminentní zájem na návratu do České republiky. Šlo jim o návrat za lepším, spojený někdy až s nekritickou idealizací českých poměrů.“ ⁴⁾

O oblasti českého Banátu podrobně pojednává dílo Iva Dokoupila, Jaroslava Svobody a kolektivu. Ti ve své brožuře Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem popisují obecně vztah Rumunů k minoritám jako velmi přívětivý. ⁵⁾
Jde o stálý a časem osvědčený způsob koexistence s přibližně 20 menšinami, který byl znatelný a solidární i za jedné z nejtěžších etap rumunského lidu: „V menšinami obývaných obcích (včetně českých) se i za nejtemnějších dob Ceauseskovy diktatury udržely s vyučováním v mateřském jazyce. (…) Soužití mezi národnostmi v Rumunsku je tedy poměrně harmonické a na hony vzdálené konfliktům, k jakým došlo např. v sousední bývalé Jugoslávii.“ Dále dodávají, že komunálních voleb se mohou zúčastnit organizace spojené s národnostními menšinami. Rumunská Ústava dokonce dovoluje menšinám zúčastnit se volem do poslanecké sněmovny, kde mají zaručenou přítomnost alespoň jednoho reprezentanta i za získání nedostatečného počtu hlasů dané organizace. ⁶⁾

I tak odlehlá místa, jako jsou české vesnice, podléhají změnám jak k lepšímu, tak k horšímu. Ohledně proměn jmenovitě vesnice Gerník pojedná časopis Okénko, který vychází dvakrát do roka a popisuje události a zajímavosti již zmíněné vesnice Gerníku, Svaté Heleny a nejbližšího města v tamní lokalitě Nové Moldavy, ve kterém se Češi také nacházejí. V tabulce zmíněného časopisu jsou vypsána porovnávání různých aspektů života českých vesnic v roce 2008 a 2017. Mezi na první pohled kladné změny ve vesnici Gerníku by mohla patřit lepší dostupnost díky rozvinutější infrastruktuře, vyšší počet traktorů a aut, kvalitnější zdravotní pomoc, zavedení internetu a používání mobilu, zavedení vod do stavení, vyšší stupeň vzdělání u mladých lidí, vyšší přivýdělek pramenící z turismu apod. ⁷⁾ Naopak mezi negativní aspekty vývoje nepochybně patří klesající počet obyvatel a stárnutí obyvatelstva, smíšená manželství, klesající počet dětí ve věku základní školy, minimum obdělávaných polí, méně často používané tradiční oblečení a tak dále. ⁸⁾

Měření míry informovanosti o znalostech Čechů žijících v Rumunsku se určuje velmi těžko. V dnešní době již však existují zdroje, které se osvětou této záležitosti zajímají. Mezi takové patří například i internetový portál Svatá Helena, který čtenáře seznamuje s tamním životem jak v historii, tak v současnosti. Dále na svých stránkách popisují požadavky, jak by se budoucí návštěvník měl při své návštěvě chovat, i když pro místní rodáky představují nemalý finanční přínos. ⁹⁾ „Čeští turisté by však měli do banátských vesnic jezdit jako uctiví, pozorní a nenápadní hosté tamního v mnoha ohledech originálního a obdivuhodného prostředí a nikoli jako ti, kdo se tam jedou vyřádit na účet místních a k jejich škodě.“ ¹⁰⁾
To, že obeznámení české populace s českou menšinou v Rumunsku proběhlo, lze v posledních letech vysledovat v nárůstu zájmu o tento region, což znamená rostoucí počet turistů. Na druhou stranu ne všichni návštěvníci dodržují zásady, které jsou zmíněné na předchozím webu. Tento zážitek popisuje Hana Redererová ve svém článku s názvem Češi Čechům aneb report z Help campu v Banátu, který byl zveřejněn na cestovatelském portále Hedvábná stezka. ¹¹⁾ O situaci autorka textu pojednává z vlastní zkušenosti při účasti na Help campu. „Nemohu se smířit s Čechy a Slováky, kteří se opíjejí na náměstí u kapličky jen z důvodu, že pivo je velmi levné a ukazují světu, jací jsou primitivní násoskové. Pokřikují na lidi vracející se z pole, anebo rozhání stádo krav, mířící domů.“ Dále autorka popisuje ignoraci značek zákazů pro jízdu na motorkách a čtyřkolkách, což má za následek ničení dominant doposud málo poznamenané krajiny. ¹²⁾

Praktická část seminární práce byla vypracována na základě jak kvalitativního výzkumu (metodou osobního dotazování), tak kvantitativního výzkumu. Rozhovory ve fázi kvalitativního výzkumu byly polostrukturované. Měli jsme připravené konkrétní dotazy a reagovali jsme dle odpovědí respondentů. Jasně a srozumitelně o polostrukturovaném rozhovoru píše Barbara M. Wildemuth, která uvádí: „Tento typ má předem daný soubor témat a volně přidružených otázek, ale jejich pořadí, volba slov a formulace může být pozměněna, případně může být něco dovysvětleno. Konkrétní otázky, které se zdají tazateli nevhodné, mohou být dokonce i vynechány; jiné naopak mohou být přidány. Polostrukturované rozhovory jsou flexibilnější a volnější než strukturované, ale jsou organizovanější a systematičtější než nestrukturované rozhovory.“ Autorka dále dodává, že tento typ rozhovoru by měl začít vytvořením návodu, ve kterém má být jasné vykreslena podstata a cíl studie. Jedná se tedy o okruhy otázek, kdy záleží na tazateli, jak moc se rozhodne držet předem vytvořeného návodu. Navíc pořadí a formulace otázek mohou být přizpůsobovány odpověďmi respondenta. Zdánlivé úplné volnosti by však měla vévodit kostra základních otázek, které by měly být zodpovězeny. ¹³⁾

Při vytváření návodu na polostrukturovaný rozhovor se pracuje, jak již je zmíněno výše, s otázkami, základním kamenem mimo jiné i kvantitativní metody. Je proto nezbytné umět pokládat takové otázky, které jsou pro danou situaci nejadekvátnější a zároveň co nejvhodnější pro odpovědi, které je potřeba od respondenta získat. Touto problematikou se zabývají H. Lune a B. L. Berg popisující základní 4 typy otázek, které by se v návodu měly objevit. Jako první zmiňuje tzv. Základní otázky (Essential questions) směřující k ústřednímu tématu výzkumu a pomoci získat klíčové informace k výzkumným otázkám. Dodatečné otázky (Extra questions) zahrnují například jiné formulace základních otázek (v případě respondentova nepochopení prvotní verze) nebo k posouzení dopadu změny formulace. K vybudování vztahu mezi tazatelem a respondentem jsou vhodné Jednorázové otázky (Throw-away questions), které však neslouží ke sběru důležitých informací. Posledním typem žádoucích otázek dle autorů jsou Zkoumavé otázky neboli Sondy (Probes), které mají za úkol získat formou navazujících otázek od respondenta ještě větší množství informací např.: „Můžete mi o tom říct něco více?“ nebo „Mohl(a) byste to prosím více vysvětlit?“ apod. Při rozhovoru se naopak nedoporučují takové otázky, které budí u respondenta nepřiměřenou emocionální reakci způsobenou nevhodnou formulací a nepřehledné otázky s dlouhými souvětími. ¹⁴⁾ Dále pak dle M. Dissmana nejsou vhodné otázky sahající do dvou a více témat. ¹⁵⁾

Mezi výhody polostrukturovaného rozhovoru bychom zařadili například to, že pokud je respondent výmluvný, můžeme dále pokračovat v jeho myšlenkách a zároveň se dozvíme vše, co potřebujeme, neboť máme stále předem připravené otázky. Mezi nevýhody polostrukturovaného rozhovoru podle nás patřila například časovou náročnost pro obě strany výzkumu. V ideálním případě bylo třeba projít všechny připravené otázky a zároveň reagovat na to, co respondent říká. Mohlo se však stát, že dotazovaný kvůli „ožahavému“ tématu odmítl odpovědět. Dbali jsme na doporučenou délku rozhovoru a nikdy jsme nepřekročili délku 90 minut.

Ve fázi kvantitativního výzkumu jsme používali formu standardizovaného rozhovoru. Pokládali jsme takové otázky, na které mohl dotazovaný reagovat v drtivé většině jednoslovně nebo jednou z nabízených variant. Výsledky sběru dat kvantitativních metod byly v práci zpracovány formou grafu. Za výhody standardizovaného rozhovoru považujeme časovou nenáročnost, jednoznačnost odpovědí a snadné statistické vyhodnocení. Ve skupině jsme se shodli, že bude nejlepší hledat respondenty u svých známých, známých rodinných příslušníků a poté také na sociálních sítích jako je například Facebook nebo na dalších internetových stránkách, popřípadě i fórech. Za nejbohatší zdroj však v práci považujeme projekt Pestrá Evropa, který jednomu z autorů této práce usnadnil návštěvu Čechů v Rumunsku. Podstatná část respondentů se tedy skládá z krajanů z českých vesnic Svaté Heleny a Gerníku.

Za našeho exkluzivního respondenta považujeme nynějšího pracovníka v organizaci Člověk v tísni, pana Ivo Dokoupila, který se zaměřuje na problematiku Banátu již od roku 2003. Na pana Dokoupila jsme narazili díky serveru Stream.cz, kde se věnuje a vystupuje v osmidílném seriálu o oblasti Banátu. Spojení s ním bylo obtížné z důvodu jeho vysoké vytíženosti. V rámci domluveného termínu jsme se s panem Dokoupilem spojili telefonicky, záznam z hovoru poté přepsali do tištěné podoby a poznatky použily v následujících řádcích. Komunikace přes telefon byla sice obsáhlá a užitečná, nicméně naše skupina preferovala spíše setkání osobního charakteru, neboť lze například při citlivých tématech vypozorovat neverbální komunikaci subjektu a maximalizovat tak výpovědní hodnotu odpovědí. I tak považujeme tuto zkušenost k nezaplacení. Ne vždy má člověk příležitost setkat se s takovým profesionálem z terénu.

Ivo Dokoupil - Původně působil jako fotograf pro pořad brněnské hvězdárny. Poté začal spolupracovat pro cestovní společnost CK Kudrna a později byl osloven organizací Člověk v tísni. Zde působí od roku 2003 v rámci projektu cestovního ruchu v celém Banátu, který teď celý řídí. Ten je prý sice nejmenší, ale zároveň je jedním z nejstarších. Roku 2010 se podílel na založení prvního festivalu Banát, kde figurovaly české kapely, jako například Mig 21.

Anička - Češka, 50-55 let, narozena v Rovensku, prodavačka v hospodě ve Svaté Heleně.

Cosmin - Rumun, 30-40 let, softwarový vývojář.

František D. - Čech, 40-50 let, narozen v Šumici, bývalý učitel ve Svaté Heleně, nyní bydliště v Nové Moldavě.

František R. - Čech, 60-70 let, narozen v Bígru, obyvatel Svaté Heleny a zdejší učitel na základní škole.

Helena - Češka, 30-40 let, narozena v ČR, provozovatelka Mlsárny v Gerníku.

Honza J. - Čech, 20-30 let, narozen v Gerníku, nyní nákupčí firmy v Temešváru.

Honza S. - Čech, 40-50 let, narozen ve Svaté Heleně, nyní učitel na základní škole v Gerníku.

Mariana - Češka, 60-65 let, narozena v Rovensku, nyní bydliště ve Svaté Heleně.

Marie - Češka, 40-50 let, Češka, narozena v Gerníku, kde působí jako tamní zdravotní sestra.

Miruna – Rumunka, 30-40 let, pracovnice monitorovacích systémů.

Paní L. - Češka, 70-75 let, Narozena ve Svaté Heleně, kde doposud žije.

Paní M. - Češka, 60-70 let, narozena v Gerníku, trvalý pobyt v ČR, letní měsíce v Gerníku.

Pavel - Čech, 20-30 let, narozen v Eibenthálu, nyní pracovník firmy na personálním oddělení v Temešváru.

Razvan - Rumun, 30-40 let, prodavač.

Pro lepší pochopení, z jakého důvodu se na dnešním území Rumunska vyskytuje tolik národnostních menšin včetně té české, je potřeba čtenáře seznámit historickým kontextem tohoto státu.

Jelikož se dnešní Rumunsko nachází na Balkánském poloostrově, kde se výrazně střetávaly různé kultury, můžeme mluvit o jakési křižovatce mezi Východem a Západem. Od počátku řeckých, později římských vlivů můžeme mluvit o romanizaci tamního obyvatelstva, Dháků. Ti přišli intenzivně do styku s Římany převážně v letech 106–275, kdy se jejich území s tehdejším názvem Dácie stalo provincií římského impéria. V tomto období se rýsuje základ pro dnešní rumunštinu, čímž se stala tzv.: vulgární latina. I po zrušení Dácie jakožto provincie Říma však bylo dnešní Rumunsko stále, hlavně kulturně, ovlivňováno. S tím souvisí i přítomnost křesťanství, které se ve zdejší oblasti v průřezu dějin dostávalo do konfliktu s poměrně blízkými muslimskými zeměmi a říší v Asii. ¹⁶⁾

Od 14. století se začíná formovat dnešní podoba Rumunska, které se v historii stávalo z valašského knížectví na jihu a moldavského knížectví na severovýchodě. Tyto dva celky po dlouhou dobu spadaly pod Osmanskou říši. Až v 19. století měla autonomní statut. V roce 1859 došlo ke spojení částí Valašska a Moldavska, čímž se začala formovat finální rozloha budoucího celku. Nicméně až v roce 1878 je Rumunsko prohlášeno za samostatné království. ¹⁷⁾

Největší územní rozloha Rumunska spadá do období po 1. světové válce. V roce 1916 totiž Rumunsko vstoupilo do konfliktu na stranu tzv.: Dohody. Díky tomu se po ukončení války rozrostlo o bývalá území patřící Uhersku a Rusku: Sedmihradsko, Bukovinu a Besarábii. Tím vznikl celek, který dnes nazýváme Velké Rumunsko. ¹⁸⁾

Stephan Horak pojednává o tomto období takto: „Početné obyvatelstvo Transylvánie a Banátu (obě provincie byly přičleněné ze zaniklé rakousko-uherské monarchie) zahrnovalo velký počet Maďarů a Němců, zatímco v Besarábii, bývalé provincie ruské říše, žilo velké množství Židů. Maďaři (…), Němci (…), a židovská minorita byly největší a zároveň nejobtížněji začleňováni do Velkého Rumunska. Ovšem i další národnostní menšiny, jako Bulhaři, Rusové, Ukrajinci, Tataři, Srbové, Turci a Romové také představovali pro rumunskou vládu v průběhu meziválečného období značné problémy – v některých případech i po druhé světové válce.“ ¹⁹⁾

Po druhé světové válce, ve které se nejprve Rumunsko postavilo po boku Německa, přišlo o území Besarábie, které připadlo tehdejšímu Sovětskému svazu. V roce 1947 bylo Rumunsko vyhlášeno lidovou republikou, ve které se později v 60. letech 20. století prosadil Nicolae Ceausescu jako prezident Rumunské socialistické republiky. Tento politik stál za hospodářským úpadkem Rumunska, který v 80. letech vyvrcholil hladomorem. V prosinci 1989 byl nakonec tento neoblíbený prezident popraven. ²⁰⁾

To, že po roce 1989 padl socialistický režim a následkem toho se otevřely rumunské hranice, mělo velký vliv na pozdější vývoj české minority, o kterém bude ještě podrobněji psáno.

První čeští obyvatelé se v oblastech dnešních českých vesnic objevili s první vlnou osidlování tehdejší liduprázdné pustiny, a to roku 1823. Ještě před zmiňovanou imigrací však území na jihu skoupil jistý obchodník jménem Magyarly za minimální částku, aby zde mohl stromy kácet a dřevo posléze prodávat. Tímto tedy Magyarly vyvolal první zmíněnou vlnu českého osídlení díky přislíbení přidělení půdy, osvobození od roboty, daní a vojny pro ty, kteří by pro něj mýtili tamní neprostupné lesy. V první kolonizační vlně se nacházelo necelých 500 Čechů. Ti pocházeli převážně z jihovýchodních oblastí Čech, kde terén a krajina připomínala oblast podobnou jižnímu Banátu. Při příjezdu však byli nemile překvapeni neprostupností tamního terénu. Na konci roku 1823 byla založena vesnice Svatá Alžběta a rok poté vesnice Svatá Helena. Tyto vesnice byly pojmenovány po Magyarlyho dcerách. ²¹⁾ Vesnice Svatá Alžběta, která byla vystavěna ještě před Svatou Helenou, však kvůli ztrátě vody o dvě desítky let později zanikla. ²²⁾

Zanedlouho poté Magyarly záhadně zmizel i se všemi zpracovatelskými stroji a noví obyvatelé tak zůstali napospas divokému prostředí. Uchýlili se tedy převážně k lehkému zemědělství a pastevectví. Některé rodiny ovšem tyto podmínky odradily natolik, že se rozhodly vrátit zpět do rodných Čech. Většina mužů se nechala naverbovat do vojenských pluků, které hlídali pohraničí před potenciální expanzí Turků. ²³⁾ Nabídka na službu u pohraničníků obsahovala dále již oficiální zproštění od daní a povinné vojenské služby v délce 10 let, příspěvek do první žně, cesta na místo hrazena státem. V neposlední řadě se jednalo o velmi zajímavou možnost, jak nabýt pozemku pro vlastní dům se zahradou. Požadovaný počet pohraničníků byl velmi brzo naplněn. Naopak na českém území hrozila v některých oblastech masivní vysídlení, neboť nabídka tohoto rázu byla velmi lákavá. Z tohoto důvodu muselo zasáhnout gubernium, které požadovalo o zakázání kolonizace českých vesnic v Rumunsku. ²⁴⁾ Nabídka na službu u pohraniční stráže tedy vyvolala Druhou kolonizační vlnu. Ta proběhla v mnohem masivnějším stylu, neboť se odhaduje, že mezi roky 1827-1828 přišlo do oblasti Banátu přes 1700 rodin, což v té době odpovídalo přibližně 8 000 až 9 000 Čechů i Němců. ²⁵⁾ Následkem této kolonizace vznikli vesnice: Bígr, Eibenthál, Rovensko, Šumice a Gerník.

Třetí kolonizační vlna byla organizována již uherskou vládou, neboť oblast Banátu v roce 1861 připadla právě Uhersku. Jednalo se však o doosidlování již stávajících vesnic, které nebyly etnicky homogenní. Nejprve Češi dosídlili Klopodii (obec s Rumuny, Němci, Maďary a Srby), následovala Skajuš (pouze Rumuni), do které společně s krajany přišli i Rusíni z východního Slovenska. V roce 1863 se Češi objevují v rusínsko-německé vesnici Velký Pereg. Od 70. let 19. století je patrna znatelná tzv.: druhotná kolonizace do přilehlých větších měst, kde si Češi zakládají své malé komunity. ²⁶⁾

V české menšině v Rumunsku se tedy stávalo, že se lidé stěhovali do přilehlých měst. Nicméně docházelo i k reemigraci, kdy mezi tu největší patřil návrat Čechů do české kotliny pro obsazení pohraničí, které se uvolnilo po odsunu sudetských Němců. ²⁷⁾

Přehledně popisuje znovunavrácení se do Čech Iva Heroldová, která v 70. čísle vydání časopisu Český lid zmiňuje: „Stejně jako byly začátky obtížné pro kolonizátory území Banátu, podobně se v novém prostředí museli s životem poprat i tito reemiganti, na které čekalo opět jiné prostředí, ve kterém se museli co nejrychleji zorientovat, pokud chtěli uspět. První léta byla ve znamení nejistoty a hledání stálého zaměstnání. Kdo jej našel, mohl se usadit a zapustit kořeny. Příbuzenské vazby však zpřetrhány nebyly, takže vědomí, odkud rodiče či prarodiče dnešních potomků reemigrantů z konce 40. let přišli, je stále silné.“ ²⁸⁾

V průběhu 90. let pak pokračovala průběžná emigrace zpět do české kotliny, převážně za lepšími pracovními příležitostmi. Již tak oslabené populaci z důvodu otevření hranic v 90. letech a následnému odlivu obyvatel nepomohlo ani zavření tamních měděních dolů v letech 2000–2005, které zajišťovali finanční příjmy v široké oblasti. V roce 2016 bylo ve výše jmenovaných šesti českých vesnicích evidováno přibližně 2400 osob. ²⁹⁾

Sloupcový graf níže zachycuje pokles lidí hlásící se k české národnosti ze sčítání lidu v letech 1956 - 2011. Je alarmující, že za posledních 20 let se počet Pémů snížil na méně jak polovinu.

³⁰⁾

„Z původních deseti kolonií se dodnes zachovala šestice vesnic, které emigračním (resp. reemigračním) vlnám odolaly nejvíce: Svatá Helena, nejstarší a „nejčeštější“ vesnice Banátu, zároveň nejlépe dostupná, pokud jde o vzdálenost od důležitých rumunských komunikací (pouze pět kilometrů po nyní dokončované nové silnici). Spolu s největším Gerníkem patří mezi vesničky, kde je nejvíce turistů a díky tomu působí (oproti ostatním vesnicím) poměrně živým dojmem. Mezi další hlavní české vesnice Eibenthál, Bígr, Rovensko a Šumice.“ ³¹⁾

Jak je z obrázku patrné, nejvíce Čechů se v roce 2002 vyskytovalo v tzv. župě Caras Severin, která spadá do rumunské části Banátu, který dále zasahuje do Maďarska a Srbska.

³²⁾

O vztahu vládního uskupení k minoritám (tedy i k Pémům) se zmiňuje Petr Kokaisl ve svých skriptech Etnické minority v Evropě. Podle autora lze v období mezi první a druhou světovou válkou popsat vztah velkorumunského království k etnickým menšinám jako netolerantní, kdy docházelo k masové rumunizaci. ³³⁾ Období po 1. a 2. světové válce zmiňuje i František D., kdy popisovaná situace měla za následek emigraci Čechů z Rumunska do Bulharska (Bursa) či dokonce Argentiny. Za úplně nejhorší časy však František považuje počátky osídlení budoucích českých vesnic. Tehdy se prý Češi museli vypořádat s neprostupností terénu a nevlídného počasí. Někteří dokonce reemigrovali zpět do české kotliny, aby zjistili, že se mezitím jejich předchozí majetek prodal nebo propadl. Naopak do jedné z nejlepších etap české menšiny z pracovního hlediska řadí období Ceausescovy vlády (1967-1989): „Všichni tehdy pracovali v dolech na měď, v Eibenthálu zpracovávali uhlí. Horníci byli privilegovaní plus ještě měli (Češi) vlastní hospodářství.“³⁴⁾ O obecném vztahu vedení podporované Rumunskou komunistickou stranou k minoritám pojednává Trond Gilberg ve svém článku s názvem Ethnic minorities in Romania under socialism. Dle autora se pro úspěch v očích rumunského obyvatelstva snažilo vedení RKS vsadit na rumunský nacionalismus na kulturním, politickém a ekonomickém poli. ³⁵⁾

A proto Honza J. považuje za nejhorší etapu společně se současnou situací právě dobu rumunského autoritáře, který na menšiny nepohlížel hezky. Nejlépe se prý Čechům dařilo v období 1995 až do chvíle, kdy začaly u Nové Moldavy krachovat doly kolem roku 2004, kde pracovalo hodně Čechů z tohoto města, Gerníku a Svaté Heleny. ³⁶⁾ O důlní činnosti pojednává D. Gecse v knize Historie českých komunit v Rumunsku. Po pádu socialismu na konci 80. let, které se z velké části orientovalo na těžební průmysl, se ekonomika začala postupně orientovat na jiné zdroje výdělku. Z toho pramenilo postupné zavírání i závodu Kariera poblíž českých vesnic, které ještě na počátku 90. let 20. století zaměstnávalo na 5 500 zaměstnanců, z toho na 550 Čechů. ³⁷⁾

S názorem Honzy J. koresponduje také postoj Pavla, který dodává, že od roku 1995 do roku 2005 bylo i více českých kulturních akcí a malých festivalů. Dle jeho názoru se pak má česká menšina nejhůře v posledních 20 letech a připouští, že na problémy bylo zaděláno již od roku 1990, kdy se po pádu totalitního režimu otevřeli hranice. Pavlův příběh ohledně nedobré situace by mohl být důkazem. Z pracovních důvodů se odstěhoval z české vesnice Eibenthál do města Temešváru: „Mladým by se líbilo bydlet ve vesnicích, kde se narodili, kdyby si tam vydělali alespoň polovinu toho, co ve městech.“ ³⁸⁾

Z rozhovorů s respondenty vyplývá, že pokud se již člen české minority rozhodne odstěhovat, z drtivé většiny se jedná o emigraci do České republiky. To potvrzuje i Honza, který se rozhodl také přestěhovat z české vesnice nikoliv však do Česka, ale do Temešváru: „Hodně mladých se stěhuje zpět do Čech, hlavně kvůli práci a příbuzným. Ani tady v Temešváru jich moc nezůstává.“ ³⁹⁾ Při možné budoucí emigraci z Rumunska do ČR hraje nepochybně důležitou roli navázání kontaktu s českým prostředím. To se jako pomyslný řetězec uskutečňuje návštěvami rodilých příslušníků, kteří se již do Česka odstěhovali. Například Pavel má příbuzné ve Strakonicích, Praze a Ústí nad Labem,⁴⁰⁾ František D. také v Ústí nad Labem,⁴¹⁾ Paní L. v Aši,⁴²⁾ Paní M. se její děti přestěhovaly do Plzně, Rokycan a Berouna.⁴³⁾

Honza S. podotýká, že pokud má někdo možnost se do Čech přestěhovat, je to velmi lákavá vyhlídka. „Jestli jsem někdy uvažoval o přestěhování? S manželkou jsme o tom přemysleli celých dvacet let.“ ⁴⁴⁾ Češi v Rumunsku se mimo rodinné návštěvy mají možnost do Čech podívat i jinými způsoby. Honza se zúčastnil rekvalifikačního kurzu češtiny v Dobrušce, který mu byl nabídnut v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. ⁴⁵⁾ „Čtyřtýdenní kurz českého jazyka je určen pro české krajany starší 18 let, žijící v zahraničí, kteří se chtějí naučit jazyk svých předků nebo se v něm zdokonalit. Mají možnost seznámit se s českou kulturou a poznat část České republiky. Výuka probíhá pod vedením zkušených pedagogů ve skupinách podle pokročilosti jazykových znalostí. Pro účastníky kurzu je připraven bohatý mimoškolní program (besedy, exkurze, přednášky, celodenní výlety o víkendech…).“ ⁴⁶⁾ Ne vždy se však odchod za lepším do ČR povede. Dle Iva se rodiny kolikrát vracely zpět do Banátu kvůli nespokojenosti s prací či prostředím. ⁴⁷⁾ Helena dodává, že děti z české minority, které nastoupí do českých škol na našem území, jsou často šikanovány. Bývají často terčem posměchu kvůli malé znalosti češtiny, jinému stylu mluvy. Dále vyčuhují z řady tím, že jsou trochu jiní a že jsou z Rumunska. ⁴⁸⁾

Dle Iva hlavní finanční příjem vesničanů plyne z turismu. Ekonomicky aktivní obyvatelé, kteří se turismu formou ubytování věnují dobře, dokážou častokrát vydělat slušné peníze, a to až 200 000 Kč za sezónu, která trvá 2-3 měsíce s přílivem českých turistů čítající zhruba 5 000 osob ročně. To se jim samozřejmě vyplatí více, než kdyby museli jezdit za prací do velkých měst, kde finální mzda není tak vysoká. ⁴⁹⁾ Navíc, a to je důležité, to má vliv na zmírnění klesající křivky počtu obyvatel ve vesnicích. Svoji zkušenost s českým turismem má i Paní M. z Gerníku, která si přivydělává šitím autentické obuvi tzv. „gerniček.“ Dle jejich slov je poptávka českých turistů po jejích produktech rok od roku vyšší. ⁵⁰⁾ Pro větší spokojenost návštěvníků sem byl nedávno zaveden i slušně rychlý internet díky programu Člověku v tísni. ⁵¹⁾ Dle Heleny je to prý ale paradox: „návštěvník chce autenticitu, ale vyžaduje moderní záchod.“ ⁵²⁾

Vlastní iniciativou a podnikavostí by si takto mohli Pémové přijít na příjemný přivýdělek. Ale dle Heleny to má háček: „On (Ivo D.) sem přivezl nějakou ženu, která jim měla pomoct se sbíráním bylinek. Oni by to pak mohli prodávat turistům, ale nedělají to. Nejsou podnikaví a nevěří tomu.“ ⁵³⁾ Sama ve své „Mlsárně“ peče dobroty a plete ponožky, které jsou velmi často kupovány zvědavými turisty. ⁵⁴⁾

Lidé v českých vesnicích se stále věnují zemědělství, se kterým jim již dnes pomáhají traktory „Zetor“ z ČR. Dle Iva se spíše z jejich strany jedná o produkty pro osobní potřebu. Rodiny mají svá pole, kde pěstují základní obiloviny. Také chovají zvířata na maso a mléko. Tyto základní zdroje poté spotřebují nebo poskytnou turistům jako stravu v rámci ubytování. „Je to propojené.“ ⁵⁵⁾ Dále dodává, že pro podporu chovu zvířat dostává česká menšina zemědělské dotace od rumunské vlády na jednotlivé kusy dobytka. ⁵⁶⁾ Na druhou stranu podle Honzy S. stát zpětně neodmění ty, kteří za rumunského socialismu měli živnost (řemeslo, či jen hospodářství). Tito lidé totiž mají od státu v důchodu pouze jakousi finanční podporu. Naopak lidé, co chodili do práce, tak pobírají klasický důchod plus ještě do dnešních dní si mohou přilepšit sklizní ze svých políček. ⁵⁷⁾

Naopak jisté zlepšující se tendence můžeme spatřit i díky rumunským investicím, které se dle Iva podílejí na dílčím oblastním rozkvětu a prosperitě. Jedná se hlavně o zlepšení obchodu (supermarkety), zdravotnické zařízení a školy. ⁵⁸⁾ František D., však podotýká, že tyto investice a dotace mohou být dvojsečné. Když se v 90. letech v Rumunsku uvolnila situace, česká minorita využila situace: „Žádali jsme ČR o finanční pomoc. Oni však říkali, že pomůžou, ale pokud tak udělají, tak se Češi začnou znovu stěhovat do ČR. A měli pravdu.“ ⁵⁹⁾ A tak od roku 1990 Česko investovalo do Pémů asi 50 milionů Kč (nejvíce v roce 1990-1996) na projekty, které se měly financovat dle domluvy tehdejšího prezidenta Václava Havla s rumunským prezidentem a tehdejšího českého premiéra s premiérem rumunským společně, a to půl na půl. ⁶⁰⁾ Pro zachování české minority začaly sloužit i fondy z Evropské unie. Velmi zajímavé je však poznatek od Honzy S, který na danou věc pohlíží z vlastní zkušenosti, neboť se již častokrát účastnil žádání o grant: „Česko finančně pomáhalo více, než vstoupilo do EU. Sice dříve vesnice financovaly nadace, ale stejně dostávali víc peněz z Česka než teď. Česká vláda sice stále přispívá, ale musíme si žádat o granty, třeba na festivaly. Například Srbové nejsou v EU a tamní Češi dostávají o hodně více peněz.“ ⁶¹⁾ Takže podpora menšin v Srbsku od srbské politiky je jedna věc. Nicméně František R. dodává, že i srbská menšina v Rumunsku má své gymnázium, zatímco ta česká pouze základní školy do 8. třídy. ⁶²⁾

Ivo, který díky své práci v organizaci Člověk v tísni se již nějakou dobu pohybuje v rumunském prostředí, stihl za ta léta vysledovat chování a pocity Rumunů k české menšině. Vzhledem k multikulturnosti Banátu je zde podle něj minimální míra xenofobie. Paradoxem dle dotazovaného je, že se Rumuni k Čechům chovají lépe, než samotní Češi v Česku při stěhování Pémů do své pravlasti. Kromě mentality prý mezi hlavní rozdíly patří náboženství, které se liší (Češi katolíci, Rumuni pravoslavní). Nicméně tato rozdílnost mezi nimi nestaví žádné bariéry. Navíc za důkaz, že Rumunsku nevadí česká minorita, vypovídají dotace a investice od tohoto balkánského státu. ⁶³⁾ Svůj náhled na Pémy nám poskytl náš rumunský dotazovaný Razvan. Ten si byl jen velmi pasivně vědom, že se v jeho vlasti nachází česká menšina, ač o jednotlivých českých osobách pojem má. Po podrobnějších informacích však připustil, že se jedná o odlišnou kulturu a evropský fenomén, který je zajímavý. ⁶⁴⁾

Autor článku S. Both, který napsal článek o české vesnici Rovensku, popisuje své zážitky z návštěvy. Dle něho byl velmi překvapen, jak se liší chudé rumunské vesnice s hrbolatými cestami a špatnými poměry od české malebné vesnice, ke které vede asfaltová silnice vybudovaná z peněz českého velvyslanectví. ⁶⁵⁾ Cosmin, který tento článek v minulosti četl, se s ním plně ztotožňuje takto: „The Czech villages are like being cut from an album and stuck in the Romanian Banat as a puzzle game. As you enter the village, you encounter straight asphalt, street lighting, fixed telephony, beautifully renovated and maintained homes, cleanliness and order.“ ⁶⁶⁾ Z kontextu rozhovorů a celého článku lze vypozorovat pouze kladné reakce těchto Rumunů jako radost či příjemné překvapení, nikoliv závist.

Co se týká osobních zkušeností tentokrát dotazované Miruny, ta si není vědoma toho, že by nějakého Čecha v Rumunsku potkala. ⁶⁷⁾ Širší formu poskytuje Razvan, který tvrdí, že se Rumuni nijak nezajímají o různé národnosti v Rumunsku a že jejich vztah je k nim normální jako k řadovému Rumunovi. Více jdou prý do hloubky jen v případě, že se jedná o mimořádné přátele, které o tom začnou mluvit. ⁶⁸⁾ Dle české dotazované Paní L. však Rumuni nemají rádi maďarskou menšinu, která je v Rumunsku velmi silná. ⁶⁹⁾ Anička však říká, že rumunská nelibost vůči Maďarům spočívá v tom, že vše píší maďarsky, a tudíž jim nerozumí. ⁷⁰⁾ Tento výrok koresponduje i se zkušeností Cosmina, který navštívil v Transylvánii maďarskou minoritu. Dle jeho slov neměl problém s odlišnou národností, ale tím, že se dorozumívali pouze maďarštinou, které on nerozumí. ⁷¹⁾

Více rozpačitě se tentokrát k rumunské majoritě staví čeští krajané. Velmi stručně a jasně to shrnula Anička: „nemám Rumuny ráda.“. ⁷²⁾ Dále o své vztahu k Rumunům poskytl informace Honza J., který díky své práci s nimi přichází často do styku. Prý je má rád z toho lidského hlediska. ⁷³⁾ Naopak Pavel Rumuny popisuje z pracovního hlediska. „V práci nejsou tak dobří jako Češi. Jsou nespolehliví, nejsou pracovití, a navíc jim všechno dlouho trvá.“ ⁷⁴⁾ Z druhé strany lze tyto názory porovnat i od rumunské strany, které potvrzují ty české: „I would say they (Češi) have more organizing skills, or they will to make things better from themselves than most Romanians.“ ⁷⁵⁾

Jako další důkaz, že Češi nemají Rumuny nijak extra v lásce, dokazuje i nástin Iva ohledně situace smíšených manželství. Dříve byl zastáván názor ohledně menší gramotnosti Rumunů než Čechů, proto byly sňatky uvnitř komunity mnohem vítanější. V současné době je to prý lepší a na tuto skutečnost se již tolik nehledí, avšak vzít si Rumuna stále není „žádná výhra“. ⁷⁶⁾ František D. dodává, že dalším důvodem, proč je nežádoucí smíšené manželství, je používaný jazyk. Dítě si totiž v takovéto rodině automaticky vybere rumunštinu, jakožto úřední jazyk Rumunska. Prý I tímto způsobem zaniká česká stopa v Rumunsku. ⁷⁷⁾ Naopak z kontextu a otevřenosti Rumunů k tamním minoritám je zjevné, že pro člověka rumunské národnosti by nebyl až takový problém vzít si osobu národnosti té české.

Níže se nachází přepis tabulky z časopisu Okénko, která porovnává poměry Čechů ve vesnici Gerníku.

⁷⁸⁾

Všechny skutečnosti jsou uváděny v námi zmíněné obci, ale typem jsou identické pro téměř všechny české vesnice v Rumunsku. Helena sice není rodačkou z Gerníku, ale díky působení přes léto ve zdejší Mlsárně má přehled o veškerém dění: „Asi před dvěma lety zde byly vybudovány asfaltové cesty.“ ⁷⁹⁾ S ohledem k datu výpovědi práce probíhaly dle dotazované kolem roku 2016. Kdyby někoho zajímal příběh Heleny, lze se dočíst více v článku, který zprostředkoval portál libereckadrbna.cz. ⁸⁰⁾

To ve Svaté Heleně sice ještě asfaltový povrch není, ale již je připraven kamenitý podklad a boční betonové bloky. Mariana nám při návštěvě Svaté Heleny řekla, že asfalt by se měl začít pokládat počátkem srpna (2018), dokončení se prý očekává na podzim téhož roku. ⁸¹⁾

⁸²⁾

Se snižujícím se počtem dětí v českých základních školách v Rumunsku souvisí i pozvolný úpadek školních soutěží. K jedné takové patřila i olympiáda z češtiny. Honza J. se také olympiády zúčastnil, kde měřil síly v oblasti češtiny mezi ostatními žáky z českých menšin jak v Rumunsku, tak například i v Srbsku. Společně se školními výlety se jedná o jednu z věcí, jak Rumunsko finančně podporovalo a stále ještě podporuje českou minoritu. ⁸³⁾ Dle Františka D. se vůči školám v českých vesnicích silně projevuje pozitivní diskriminace. To potvrzuje i malá statistika od Františka R., kde se ve Svaté Heleně k roku 2018 evidovalo 7 dětí ve školce, 9 dětí v prvním až čtvrtém ročníku, 10 dětí v páté až osmé třídě. Dále dodává, že dětem chybí motivace do učení, neboť v českých vesnicích není práce a mnohdy již na startu svého života jsou na podpoře. ⁸⁴⁾ Pavel však podotýká, že umět češtinu jako takovou, kterou se v českých školách potomci naučí, je na rumunském trhu práce velmi výhodné: „Své dítě budu určitě učit česky, protože ji pak uplatní při hledání práce, ve které se komunikuje s českými pobočkami. Například v Temešváru je tak velká poptávka po Češích, že jsou nuceni brát i Slováky.„ ⁸⁵⁾

Za posledních 20 let se změnil i podíl mechanizace: „Do finanční podpory z rozpočtu České republiky bychom mohli zařadit i nákup traktoru. Na tuto novinku si vesničané velmi rychle zvykli, neboť obsluha a „živení“ traktoru je mnohem méně náročné než v případě klasického koně, který donedávna v této krajině dominoval. S úpadkem chovu koní souvisí i zarůstání luk dřevinami, které dříve z důvodu každoročního sušení sena právě pro uživení koní nemělo šanci na uchycení.“ ⁸⁶⁾

Bezprostřední součástí zlepšení kvality zdravotní péče v Gerníku se stala paní Marie, která je vystudovanou zdravotní sestrou. Před jejím působením v Gerníku zde ošetřovali dvě rumunské zdravotnice, a to pouze ve všední dny od 10–12 hodin, které svoji práci nevykonávali tak dobře jako paní Marie. „Jelikož tu nemáme márnici, tak také „napouštím“ mrtvé.“ ⁸⁷⁾ Od minulého roku, kdy z důvodu nedostatku peněz na obecním úřadu nemohla vykonávat svoji práci, ji finančně zaštiťuje charita Hodonín.

Mezi jednu z největších negativních změn jistě patří vybudování větrné elektrárny v bezprostřední blízkosti obce Svaté Heleny. Tato zpráva pronikla i do českých médií, přesněji na stránku Novinky.cz. V článku zmiňují mimo jiné finanční újmu, kterou by mohli 140 metrů vysoké elektrárny o výkonu jedné vrtule 3 MW zapříčinit kvůli snížení atraktivnosti prostřední pro turisty. Dále jsou zmíněny negativní zdravotní dopady na obyvatele vesnice (bolesti hlavy apod.). ⁸⁸⁾

Ohledně této problematiky byla natočena reportáž v roce 2012, kterou poté zveřejnila i ČT. Dle reportáže italská energetická korporace ENEL skoupila za mizivou cenu hlavně ty pozemky, které patřili Čechům žijících již v ČR. Jelikož ti nevěděli, za jakým účelem se skupování pozemků odehrává, neváhali a pozemky prodali. ⁸⁹⁾ Ivo k této záležitosti dodává, že elektřina z větrné elektrárny putuje do Bukurešti. Vesnice dostává jako odškodné za celý větrný park přibližně 200 000 Kč za rok. V porovnáním s ČR, kdy majitel pozemku za jeden větrný mlýn dostává asi 500 000 Kč, je to velmi nízká částka. ⁹⁰⁾

Dle tabulky z časopisu Okénko již polehku zaniká každodenní nošení tradičního oděvu. Mezi jednu z výjimek patří Paní M. Ta již sice se svým manželem žije v Česku, nicméně v létě se vždy na 3 měsíce vrací zpět do svého rodiště. Zde si pak vydělává šitím gerniček - ručně dělaných bot, jejichž boky jsou vyrobeny z barevných tkanin. Podrážka je poté našita z traktorové duše. „Dříve se podrážka dělala z prasečí kůže, ale ta po vyschnutí ztvrdla a hodně klouzala. v tomhle je guma lepší.“ ⁹¹⁾ Je to však jen ostrov v oceánu, kdy staří s původní módou umírají a mladí ji již nenosí.

Ivo si myslí, že Češi v ČR mají povědomí o svých krajanech v Rumunsku. V této souvislosti zmínil i podstatu každoročního festivalu Banát, který kdysi pomáhal zakládat speciálně pro tento účel a povedlo se. Většinou jsem Češi jezdí pravidelně a mají tu již vytipované své hostitelské rodiny. Poté si často dopisují po Facebooku, volají si a jsou v kontaktu, za což určitě může skutečnost neexistující jazykové bariéry. ⁹²⁾

Obecné povědomí o české minoritě v Rumunsku

Pro zjištění znalostí a vztahu Čechů v ČR k české minoritě v Rumunsku byl vytvořen anonymní dotazník s kvantitativními i kvalitativními typy otázek, které vyplnilo 16 dobrovolníků. V záhlaví dotazníku bylo podotknuto, aby dotazovaní nepoužívali při vyplňování žádné informační zdroje, kromě svých znalostí. Aby bylo možno citovat přesné fráze dotazovaných z dotazníků, byla vytvořena fiktivní osoba tzv.: Český anonymní dotazovaný, který přesně přepsané věty citačně zaštítí.

Jeden z respondentů odpověděl, že se o české minoritě dozvěděl právě díky Festivalu Banát, o kterém bylo psáno výše. Většina z dotázaných poté nedokázala identifikovat, v jakém kontextu se o Pémech dozvěděli. Ostatní se v největším zastoupení dozvěděli o české menšině díky pořadům v televizi. V jednom případě kamarádka respondenta vlastí chatu v jedné české vesnici. Tento jev je popsán i od Mariany. Ta popisuje, že kvůli emigraci Čechů tu zůstávají prázdné stavby na prodej, které si poté kupují v lepším případě Češi z Česka jako chalupu. V horším případě se do prázdného domu nastěhují Rumuni, kteří tím etnicky „ředí“ unikátní české vesnice. ⁹³⁾ Statisticky se v našem průzkumu ukázalo, že 44 % dotázaných o české minoritě v Rumunsku nikdy neslyšelo. Většinových 66 % je na tom lépe.

Způsob žití Čechů ve své minoritě v Rumunsku

O něco lépe dopadla otázka ohledně toho, v jakých uskupeních žijí Pémové nejvíce. To, že největší zastoupení Čechů v Rumunsku se nachází v českých vesnicích, vybralo z daných nabídek možností 75 % dotázaných. Shodně po 12,5 % obdržela odpověď s variantou, že Češi se nejvíce nachází v rumunských městech, kde mají své čtvrtě. Poslední varianta pracovala s tím, že menšina není nijak prostorově organizovaná a nejvyšší české seskupení jsou pouze na bázi jednotlivých rodin.

Koláčový graf k předešlé otázce:

Aktuální problémy české minority v Rumunsku

Jednoduchou logickou úvahou se dalo dokázat, že i někteří z respondentů, kteří nikdy o české minoritě v Rumunsku neslyšeli, dokázali vcelku přesně popsat základní problémy české komunity. Mezi nejčastějšími problémy byl zmíněn odliv mladých do měst či do ČR, kdy na ukázku je uvedena jedna z odpovědí respondenta: „odchod mladých do měst a jejich „porumunštění“. Na vesnicích zůstávají pouze dožívající starší.“ ⁹⁴⁾

Další odpověď narážela na technickou nevyspělost a sociální vyloučení. Co se týká technické vyspělosti, je stále mílovými kroky vzdálena aktuální situaci v ČR. Pokud bychom však danou situaci porovnávali s tou rumunskou, už by to nedopadlo tak špatně, zvláště v porovnání s menšími rumunskými vesnicemi. Nesmí se však zapomenout na technický vývoj za posledních 30 let, kterým napomohli jak dotace a investice z různých finančních zdrojů, tak snaha transformace/zacílení vesničanů na turismus. Helena si myslí, že změny v tamních vískách se dějí velmi rychle, neboť si ještě pamatuje, jak přibližně před sedmi lety jezdili koně s povozy, než je nahradila auta a traktory ⁹⁵⁾ (viz přehledná tabulka Gerníku ve výzkumné otázce).

Špatné hygienické standardy (další z odpovědí) již také nejsou tak hrozné, pokud si opět prohlídneme zmíněnou tabulku. Hygiena se přirozeně pojí s chudobou, která patří mezi typy jako další odpověď na otázku ohledně aktuálních problémů. Jak již bylo zmíněno v předešlých řádcích, většina důchodců z řad české minority (kromě bývalých živnostníků) má nárok na klasický rumunský důchod, takže v porovnání s Rumuny zas tak chudí nejsou. Naopak mladí Pémové si díky češtině a pověsti pracovitých a schopných lidí mohou vydělat nadprůměr k rumunské populaci.

Mezi nejzajímavější odpověď by se dala zařadit ta, která popisuje používání drog jako hlavní problém. Paradoxem je však to, že jediní, kteří nemají užívání alkoholu pod kontrolou, jsou právě turisté. Jak už bylo zmíněno v literární rešerši, nedobré zkušenosti s českými a slovenskými návštěvníky si můžete přečíst na stránkách Hedvábná stezka. ⁹⁶⁾

Lokace oblasti české minority v Rumunsku

Spíše pro zajímavost byla pojata otázka ohledně toho, v jaké části Rumunska žije nejvíce Pémů. Respondenti si vybírali dle nabídky odpovědí, která odpovídá čtyřem hlavním světovým stranám. Pokud bychom však měli být naprosto přesní, ve výběru otázek by neměly chybět směry, které jsou mezi hlavními světovými stranami (SV, JV apod.). A to proto, že župa Caras-Severin s nejvyšším počtem Čechů se nachází přibližně na jihozápadě Rumunska. Autoři dotazníku se však snažili počet možností snížit, jelikož považovali tuto otázku za těžší. Koláčový graf k předešlé otázce:

Mezi správné odpovědi jakožto kompromis byl zařazen směr západní a směr jižní. Ty nasbíraly přesných 8 hlasů, dohromady 50 %. Druhá polovina respondentů si myslí, že Pémové se nacházejí na severu (4 hlasy) nebo na východě (4 hlasy) Rumunska.

Náhled Čechů z ČR na národnost české minority

Otázka zněla: „Členové české minority považují češtinu za mateřský jazyk a hlásí se k české národnosti, mají však rumunské občanství. Považujete i Vy členy české minority za Čechy, nebo naopak za Rumuny?“ ⁹⁷⁾

Z odpovědí se dá vyvodit, že přibližně polovina dotázaných považuje Pémy za Čechy. Ti za klíčovou věc považují používání češtiny, český původ a hlášení se k Čechům. „Použil bych označení Čeští Rumuni. Český původ nelze zapřít, stejně tak jako českou kulturu, nicméně pokud žijí tito lidé celý svůj život v Rumunsku a v ČR se nepohybovali, je to diskutabilní.“ ⁹⁸⁾ Jak je vidět i v případě souhlasu, většina odpovědí nesla nádech zamyšlení, což také bylo cílem této otázky. Mezi kladnou odpověď se řadí i vlastní zkušenost respondenta, který Pémy poznal a všímá si velmi rozdílné mentality vůči majoritním Rumunům. Další respondent považuje Pémy za Čechy, protože situaci porovnává s Čechy žijící v USA, kteří mají dvojí občanství (české a americké). Jak ukazuje portál Svetaznalec.cz, v USA je opravdu možno vlastnit dvojí občanství, což je vyznačeno tmavě modrou barvou. Dle druhé mapy je v Rumunsku také možno vlastnit dvojí občanství, což potvrdil i František D.. ⁹⁹⁾

¹⁰⁰⁾

František D. však dodává, že získat české občanství v Rumunsku je velmi těžké, neboť je nutné uspět v testu českého jazyka a české historie. ¹⁰¹⁾ Pavel má tu informaci, že ještě před pár lety bylo možné zažádat pouze o papíry a bylo hotovo. Jeho známí, kteří žijí v ČR již 20 let, si testy také vyzkoušeli a neuspěli. ¹⁰²⁾

Přibližně druhá polovina respondentů Pémy za Čechy nepovažuje nebo považuje, ale s výhradami: „Považuji je za Rumuny v případě, že se tam narodily. Pokud se narodili v ČR, považuji je za Čechy.“ ¹⁰³⁾ Také se objevil názor pokládat za Čechy pouze staré osoby, naopak mladé již za Rumuny, jelikož dle respondenta dochází k asimilaci. ¹⁰⁴⁾ Velmi silně se do posuzování promítá fakt, zda se členové české minority narodili ještě v Česku, nebo už v Rumunsku.

Podpora České republiky o zachování české minority v Rumunsku

Mezi další otázku patřil dotaz, zda by se český stát měl snažit o zachování a podporu české minority v Rumunsku, nebo zda vývoji ponechat volný průběh. Opět se dotazovaní rozdělili na přibližně 2 stejně velké tábory. V kladných odpovědích se objevuje cit pro národní cítění:„V rozumné míře by finanční/materiální podpora nemusela být od věci. Jedná se o poměrně netradiční a zajímavý úkaz, líbí se mi navíc představa, že přijedu na Balkán do oblasti, kde se mluví česky.“ ¹⁰⁵⁾ Národní cítění se však v odpovědích váže i striktně na hranice státu:„Nevidím moc přínos minority pro ČR. Myslím, že podpora by měla zůstat na území ČR. Takhle by mohli žádat o podporu lidé v jiných zemích.“ ¹⁰⁶⁾ do opozice jde názor, že se jedná o Čechy a těm by se mělo vždycky pomáhat nehledě na to, kde se nacházejí. Obecně u názorů, že by se měl ponechat české minoritě přirozený vývoj, převládá motiv volby místa žití, pro kterou se Češi rozhodli, popřípadě to, že mají z velké části rumunské občanství.

Cílem této práce bylo seznámit čtenáře s českou minoritou v Rumunsku a odpovědět na zvolené výzkumné otázky. Situaci nám komplikovala uzavřenost rumunských dotazovaných a jejich neinformovanost v daném tématu, což sami přiznávají. Ač by se tato práce měla opírat převážně o odbornou literaturu, u některých otázek nastával problém při hledání odpovědí v odborných textech. Z toho důvodu patří výpovědi respondentů k silným informačním zdrojům v řádcích této práce.

V odpovědích na otázku, kdy se měla česká menšina nejlépe a kdy nejhůře, se projímají 3 základní náhledy na danou problematiku: pracovní příležitosti, svoboda v zemi a počet členů minority. Část respondentů považuje počátky osídlení rumunského Banátu za nejtěžší epochu jejich dějin, což koresponduje i s přirozeným odhadem čtenáře a faktem, že někteří členové se i přes dlouhou cestu vrátili zpět do české země. Druhá část respondentů si myslí, že nejhůře se Pémové měli za Ceausescovy vlády z důvodu preferování Rumunů, což koresponduje s Trondem Gilbergem, kde mluvíme o postoji z hlediska svobody v zemi. Naopak někteří považují zmíněné období za jedno z nejlepších díky pracovním příležitostem. Z hlediska svobody se česká menšina měla nejlépe po roce 1990, kdy se však rapidně začala zužovat možnost pracovního uplatnění kvůli postupnému přeorientování rumunské ekonomiky a později uzavření dolů. Z hlediska velikosti populace prožívala česká minorita nejlepší časy před 1. světovou válkou, kdy poté dle Petra Kokaisla díky rumunizaci z pera rumunského království začalo postupné snižování stavu Pémů, které nadále pokračuje dodnes.

To, že se Pémové stěhují do ČR, lze vysledovat z demografického poklesu společně s informacemi o jejich rodinných příslušnících, kteří už v Česku žijí. Z výpovědí je patrno, že mezi největší lákadla našeho státu patří sociální zaopatření a příznivá ekonomická situace, což koresponduje s názorem Zdeňka Nešpora. Shoda platí i pro zklamání, která pramenila z nekritické idealizace ČR ze strany Pémů. Na druhou stranu, Česká republika vynakládá finance formou dotací a investic, které se snaží tamní Čechy udržet na svém místě.

Žití na Balkánském poloostrově znamená pro Čecha jistou míru koexistence s jinými národy. Názory na toto soužití z úst Rumunů jsou vesměs velmi pozitivní, což odpovídá obsahu sdělení pana Dokoupila a pana Svobody. Rumuni považují Čechy za pracovité, schopné a chytré osoby. Z úst Čechů na adresu Rumunů již tolik komplimentů neputuje. Ti považují rumunskou majoritu převážně z pracovního hlediska za ne tak dobrou. Z toho pramení i jistá skepse ke smíšeným manželstvím, které se již v posledních letech objevují.

Jak všude v Evropě, i ve vesnicích české menšiny v Rumunsku je znát za posledních 20 let změna v existenčních poměrech. Té napomohli z velké části české i rumunské investice. I přes modernizaci infrastruktury, strojů a zavedení internetových a mobilních sítí se tato menšina potýká s velkými problémy: nízká porodnost, emigrace a s tím související stárnutí populace. Během posledních 20 let se však česká menšina dostala více do povědomí Čechů v ČR, a díky tomu mohou profitovat z postupně narůstajícího turismu. Od internetových stránek až po festival Banát, to vše pomalu napomáhá vesnicím Pémů přeorientovat se na turistickou destinaci a tím pádem zmírnit negativní dopady ve 21. století.

Pro odpovědi na otázku znalostí a vztahu Čechů v ČR k české minoritě v Rumunsku byl vytvořen anonymní dotazník. Díky dnešním možnostem se u návštěvníků a hostitelů snadněji vytváří jistý vztah, který lze přes sociální sítě udržovat. Většina dotazovaných měla povědomí, že Češi v Rumunsku opravdu žijí, a to díky festivalu Banát a dokumentům v televizi. Dále 75 % dotazovaných zodpovědělo, že nejvíce Čechů v Rumunsku žije v českých vesnicích, avšak méně z nich již vědělo, kde tyto vesnice v Rumunsku hledat. Správně byly zmíněny mimo jiné i nejvážnější problémy této menšiny: vylidňování a nedostatek dětí. Přibližně polovina dotazovaných považuje Pémy za Čechy díky společné historii, jazyku a nátuře. Druhá polovina argumentuje tím, že se nejedná o Čechy, neboť již dlouho žijí na území Rumunska, kde se většina z nich už narodila. Z této debaty se velmi přirozeně odvíjí i pojímání finanční a majetkové pomoci Pémům ze strany České republiky, kdy se dotazovaní rozdělili na 2 stejně velké tábory. U názoru pro poskytování pomoci se nejvíce objevoval motiv, že Čechům se musí pomáhat kdekoliv. U opačného názoru hrála velmi silnou roli hranice českého státu, ve které se Pémové nenacházejí.

Tato práce nám poskytla výbornou možnost zaměřit se na součást našeho národa a kultury, která se nachází 800 kilometrů od naší země na Balkánském poloostrově. Při psaní těchto řádků jsme měli jedinečnou příležitost zamyslet se, co vlastně dělá Čecha Čechem a poopravit si náš chybný náhled na kulturně bohatou Evropu v čele s jedním z etnicky nejbohatších států starého kontinentu, Rumunskem.

ALBRECHT, J.; BERKA, J.; BYSTŘIČAN, I. Vítr, který zplenil zemi. In: Ceskatelevize.cz [online]. 2002. ©2019 [cit. 2019-30-06]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10275866938-intolerance/412235100141010-vitr-ktery-zplenil-zemi/.

BOTH, S. Ţinutul Cehesc din Banat: O enclavă care se încăpăţânează să supravieţuiască istoriei. In: Adevarul.ro [online]. 23. 4. 2013. ©2019 [cit. 2019-02-07]. Dostupné z: https://adevarul.ro/locale/timisoara/foto-Tinutul-cehesc-banat-enclava-incapataneaza-supravietuiasca-istoriei-1_51759f81053c7dd83f378d6d/index.html.

COSTACHIE, S., et al. Czech minority in Banat-Romania: A social geography survey. Geographica Pannonica, 2011, 15.1: 7-15. [cit. 2019-08-25] Dostupné z: http://scindeks-clanci.ceon.rs/data/pdf/0354-8724/2011/0354-87241101007C.pdf.

DANĚK, M. Utekla před stresem do rumunského Banátu. Helena Kovářová osladila místním i turistům život. In: Libereckadrbna.cz [online]. 10. 9. 2017. ©2019 [cit. 2019-28-06]. Dostupné z: https://www.libereckadrbna.cz/drbna/za-humny/12132-utekla-pred-stresem-do-rumunskeho-banatu-helena-kovarova-osladila-mistnim-i-turistum-zivot.html.

DISSMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 2002. Strana: 374. ISBN: 8024601397.

DOKOUPIL, I. Doporučení turistům. In: Svata-helena.eu [online]. ©2008 [2019-08-25]. Dostupné z: https://www.svata-helena.eu/doporuceni.htm.

Dvojí občanství ve světě. In: Svetaznalec.cz [online]. 24. 1. 2016. ©2018 [cit. 2019-07-01]. Dostupné z: https://www.svetaznalec.cz/dvoji-obcanstvi-ve-svete/

GECSE, D. Historie českých komunit v Rumunsku. Praha: Herrmann, 2013. ISBN 978-80-87054-31-4.

GILBERG, T. Ethnic minorities in Romania under socialism. East European Quarterly, 1974, 7.4: 435.

Hedvábná stezka. Cestovatelský portál. [online]. ©2019 [cit. 2019-08-25]. Dostupné z: https://www.hedvabnastezka.cz/.

HEROLDOVÁ, I. Čeští reemigranti z rumunského Banátu. Český lid, 1983, 240-244.

HORAK, Stephan M., et al. Eastern European National Minorities, 1919-1980. A Handbook. Libraries Unlimited, Inc. PO Box 263, Littleton, CO 80160-0263, 1985.

JECH, J., et al. České vesnice v rumunském Banátě. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku. 1992. 202 s. ISBN 80-85010-36-4.

JIM. Tradiční české vesnici v Rumunsku hrozí zkáza, zastíní ji větrné elektrárny. In: Novinky.cz [online]. Svatá Helena: 16. 7. 2011. ©2019 [cit. 2019-30-06.] Dostupné z: https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/239059-tradicni-ceske-vesnici-v-rumunsku-hrozi-zkaza-zastini-ji-vetrne-elektrarny.html.

KOCMAN, J.; KONFRŠT, J. Vyprávění o Banátu: povídání s Janem. Marčovice: Euroservice 1999, 2011. ISBN 978-80-903870-2-7.

KOKAISL, P. a kol. Burkiňané ve Francii, Češi v Rakousku, Češi v Rumunsku, Rusíni na Ukrajině, Italové ve Slovinsku, Poláci v Rumunsku, Tataři v Rumunsku, Krymští Tataři, Turci v Německu, Makedonci v Albánii, Alsasané. Praha: Nostalgie, 2018. 110 s. ISBN 978-80-906207-7-3.

KOKAISL, P. Etnické minority v Evropě. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2014. ISBN 978-80-213-2524-1.

KOKAISL, P. Krajané: po stopách Čechů ve východní Evropě. Praha: Za hranice – Společnost pro rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze, o. s., 2009. 435 s. ISBN 978-80-254-5924-9.

KUPKOVÁ, I. Vývoj a význam projektu Děti dětem. Okénko: Svatá Helena Gerník - Nová Moldava. Nadlak: DSSČŘ, 2018. strana 11.

NEŠPOR, Z. Národnostní menšiny na přelomu tisíciletí: Sborník z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 12. a 13. listopadu 2002 ve Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě. Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, 2002. s. 79. ISBN 80-86224-40-6.

PACNER, K. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5.

Pémové. In: Wikipedia.org [online]. 5. 5. 2011. ©2019 [cit. 2019-16-06]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A9mov%C3%A9#/media/File:Cehi_Romania_.

Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí (krajané, lektoři). In: Dzs.cz [online]. ©2019 [2019-08-25]. Dostupné z: https://www.dzs.cz/cz/program-podpory-ceskeho-kulturniho-dedictvi-v-zahranici/kurz-cestiny/.

REDEREROVÁ, H. Češi Čechům aneb report z Help campu v Banátu. In: Hedvabnastezka.cz [online]. 30.11.2015. ©2019 [cit. 2019-08-25]. Dostupné z: https://www.hedvabnastezka.cz/zeme/evropa/rumunsko/23207-cesi-cechum-aneb-report-z-help-campu-v-banatu/.

Rumunsko. In: Aktualne.cz [online]. 16. 11. 2011. ©2019 [cit.2019-16-06]. Dostupné z: https://www.aktualne.cz/wiki/zahranici/rumunsko/r~i:wiki:2174/?redirected=1556376622.

SECKÁ, M. Češi v rumunském Banátu. Češi v cizině, 1995, 8: 92-115.

Svatá Helena. Krajané v českých vesnicích rumunského Banátu [online]. ©2008 [cit. 2019-08-25]. Dostupné z: https://www.svata-helena.eu/index.htm.

SVOBODA, J.; DOKOUPIL, I. a spol. Banát: Turistický a vlastivědný průvodce českým Banátem. Kudrna 2015, 164 s.

ŠANTRŮČKOVÁ, M.; FANTA, V. Příspěvek k lokalizaci zaniklé české vesnice Elizabeta v rumunském Banátu. Český lid, 2014, 279-298.

VARGA, E. Árpád. Hungarians in Transylvania between 1870 and 1995. Institute for Central European Studies, 1999. [cit. 2019-08-25]. Dostupné z: http://www.kia.hu/konyvtar/erdely/erdang.htm#supplem.

WILDEMUTH, Barbara M.. Applications of social research methods to questions in information and library science. Westport, CT: Libraries Unlimited, 2009. Strana: 222 - 231. ISBN: 8086889017.



Počet shlédnutí: 133