Diskriminace muslimů v České republice, Francii a Číně

Lukáš Zikmund, Veronika Tirpáková, Kateřina Bjačková, Kateřina Bočková

geografie_nabozenstvi.pdf  

Jen málokteré náboženství budí tak silné emoce, jako islám. Pro mnoho lidí se islám stal, na základě událostí posledních dekád, hrozbou číslo jedna. Je konzervativní, radikální, jeho vyznavači utlačují ženy a my o něj, jakožto moderní společnost, nemáme zájem. Navíc je nám tak moc vzdálené. Je tomu ale skutečně tak, nebo má toto náboženství s nádechem exotiky, s našimi životy a principy, kterými se řídíme společného víc, než si myslíme? V první řadě je důležité si uvědomit, že nejčastější příčinou strachu, nejen v náboženské oblasti, je nevědomost, která náš pohled na svět znatelně zkresluje.

Pojďme tedy společně nahlédnout pod pokličku tohoto kouzelného náboženství a dovolte nám pokusit se o vyvrácení nejčastějších mýtů a předsudků s ním spojeným. Jsou to totiž právě tyto předsudky, které mohou velmi negativně ovlivnit životy běžných, umírněných muslimů.

Cílem této práce je analyzovat a popsat vnímání islámu v ČR, Francii a Číně v současnosti a nedávné minulosti.

Pozornost byla upírána především na předsudky, se kterými se vyznavači tohoto náboženství nejčastěji setkávají, pozitivní či negativní diskriminaci, historický vývoj vnímání islámu a rozdíly v přístup k muslimům v jednotlivých zemích.

Rádi bychom touto formou vysvětlili a v ideálním případě též vyvrátili mýty, které jsou s muslimy a islámem neprávem spojovány.

Výzkumná otázka Jak jsou muslimové vnímáni v České republice, Francii a Číně?

Práce vychází z hloubkové analýzy rozhovorů s respondenty, kteří jsou s tímto tématem úzce spojeni, stejně tak, jako s běžnými občany, pro které je tato problematika vzdálená. Další data vycházejí z dotazníkového šetření s respondenty napříč Českou republikou, všech věkových kategorií, povolání a sociálních vrstev.

Naším prvním respondentem byl muž s bohatými zkušenostmi v oblasti jak křesťanského, tak muslimského náboženského vyznání. Chlapec z křesťanské rodiny, který během dospívání konvertoval k islámu a později opět zpět k původní křesťanské víře. Respondent nám poskytl jeho pohled na podstatu islámu a jeho příznivce. Popsal jeho náboženskou cestu od mládí až do současnosti, přičemž v každé části vysvětlil důležité milníky, které utvářely jeho rozhodnutí. Řeč přišla též na islámský radikalizmus a rizika, která s ním souvisí.

Další respondentkou byla Češka-muslimka. V tomto případě naše dotazy směřovaly zejména na její zkušenosti s diskriminací vůči její osobě i dalším muslimům v Čechách. Respondentka popsala svou cestu k islámu, přijetí jejího rozhodnutí rodinou. Dále zmínila také principy, které ji na islámu uchvátili, její cestu k nošení hidžábu i rodinný život. Její výpověď se stala ukázkovým příkladem toho, jaký vliv může mít diskriminační chování vliv na život člověka.

Ostatní respondenti, kteří se účastnili přímého rozhovoru, byli běžní lidé, dotázání na jejich vlastní postoje k islámu a očekávání vůči muslimům. V tomto případě šlo tedy o nezainteresované osoby, které islám znají pouze okrajově.

Dotazníkové šetření bylo provedeno na širokém spektru respondentů. Mezi nimi byly osoby zajímající se o islám a jiná náboženství, stejně tak, jako osoby, pro které je toto téma neznámé. I v tomto případě byly dotazy směřovány na osobní názory i zkušenosti respondentů, zdroje, ze kterých získávají informace o tomto tématu, atp.

• Jak se vyvíjí pohled na muslimy v čase?
  • Ve Francii
  • V Číně
  • V České republice
• S čím se muslimové musí potýkat ve světě kvůli své víře?
  • Koncentrační tábory v Číně pro Ujgury
• Jak se projevuje islamofobie v různých zemí?
  • v České republice
  • v Číně
  • Ve Francii
  • Vnímání předsudků
• Jaké jsou nejčastější předsudky vůči muslimům?

Bakalářská práce s názvem Analýza české islamofobie, přesněji kapitola „Muslimové na našem území“, kde nás autorka seznamuje s historií muslimů na našem území. Nikde se u nás nepohybovali dlouhodobě, většinou využívali jen obchodní cesty. Do kontaktu s muslimy se české země dostávají poprvé až v roce 1908, kdy Rakousko-Uhersko zabralo Bosnu a Hercegovinu. V polovině 30. let české muslimy poprvé napadlo začít se sdružovat, a tak v roce 1934 zakládají Muslimskou náboženskou obec pro Československo s ústředím v Praze. Jenže tu byl problém s registrací, ministerští úředníci je údajně vnímali jako „spíše kuriózní, početně zanedbatelnou a poněkud podezřelou skupinu českých podivínů a cizinců“. Řádné registrace se dočkali až za Protektorátu. Po roce 2001, v důsledku teroristických útoků, dochází k výrazní medializaci islámu jako náboženství, které podporuje či dokonce podněcuje terorismus. Muslimové tedy začínali být vnímáni jako hrozba pro společnost. Karel Černý, editor publikace Nad Evropou půlměsíc, dochází po sérií sociologických výzkumů k závěru, že problém islamofobie v Česku víceméně nesouvisí s reálnou přítomností muslimů, ale v omezeném povědomí o islámu spojeným s různými překroucenými představami o tomto světovém náboženství.

V bakalářské práci s názvem Islám – bezpečnostní a právní rizika pro Českou republiku nás autor seznamuje s pohledem Čechů na islámskou kulturu a náboženství. Práce je podložena i výzkumem v podobě ankety. Ta se skládala z nejrůznějších otázek v oblasti vnímání muslimského obyvatelstva. Anketa nám například ukazuje, že když se řekne muslim, tak si 20 % respondentů vybaví terorismus. Obecně se v práci dočteme, že velká část populace ČR má z Islámu strach. Je to dáno jak kulturními odlišnostmi, tak i dlouhotrvajícími konflikty v oblasti Blízkého a Středního východu. Autor se tu věnuje především otázce bezpečnosti a možných rizik šíření Islámu v České republice. Práce nám přišla poněkud islamofobní, ovšem obsahuje i cenné informace, které se pro náš výzkum hodily.

Bakalářská práce s názvem Předsudky vůči muslimům pojednává o předsudcích vůči muslimům v české literatuře. V úvodu práce autorka přináší definici pojmu předsudek a vysvětluje jeho význam v kontextu mezilidských vztahů. V další části autorka srovnala předsudky s tím, jak jsou popsány ve čtyřech vybraných knihách s tím, jak jsou popsány v odborné literatuře. Konkrétně v kapitole „Předsudky v současnosti“ se autorka věnovala nejčastějším předsudkům, které jsou s muslimy spojovány. Autorka zde rozebírá pohledy odborníků na předsudky Islám je pro Evropu cizí a myšlenkově neslučitelný, Islám je netolerantní náboženství, Islám je násilný a muslimové jsou teroristé a ženy v muslimských zemích. Autorka v této práci použila primárně metodu analýzy mediálního obsahu.

Bakalářská práce s názvem Islám v České republice. V této bakalářské práci se autorka zabývá historií Islámu v České republice, vznikem a vývojem zdejší muslimské obce a charakteristikou české muslimské menšiny. Byť je práce zaměřena na muslimskou obec v Hradci Králové, představuje dostačující přehled o životě muslimů po celé České republice. Autorka v práci shrnuje základní principy Islámu a jeho historii, jeho světovou expanzi a působení v ČR. Popisuje, čím je česká muslimská komunita specifická, jak zde žije a s jakými problémy s v České republice setkává

Mnoho lidí vnímá islám, jako náboženství, které je radikálnější než náboženství jiná. Z podstaty islámu tomu tak ovšem není. Islám je náboženství založené na příkazech od stvořitele daných již od počátku jako velké milosrdenství lidstvu, kde jsou proroci a poslové vzorem. A to včetně posledního proroka Mohammeda, který byl náboženským a politickým vůdcem ze 7. století. Slovo „islám“ znamená „odevzdání se“ Bohu a jeho pravidlům, kterými stanovil hranice lidem. Ten, kdo se podřizuje Alláhovi a tomu, co ustanovil jako povinnosti, ten se nazývá muslim.

Základními povinnostmi, které musí každý muslim dodržovat, je 5 pilířů islámu:

• Vyznání víry (šaháda) – víra v jedinost Boží a božské poslání Mohameda
• Modlitby (salát) – 5x denně směrem k Mekce
• Almužny (zakát) – odvod 2,5 % čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev (později se z něj stala náboženská daň, kdy bylo možné prostředky využít jak charitativně, tak na zajištění chodu muslimské obce; v některých případech docházelo k vynaložení těchto prostředků na válečné účely)
• Půstu v měsíci ramadán (saum)
• Poutě do Mekky (hadždž) – jednou za život, umožňuje-li to finanční a zdravotní stav muslima

Pojem, který zaznívá ve spojitosti s radikálními projevy islámu je džihád.

Džihád je arabský termín vyjadřující úsilí vynakládané pro ctihodný cíl, jakým může být zvláště šíření islámu jak v sobě samém mravním sebezdokonalováním, tak společenskou aktivitou až po ozbrojený boj. Radikálové páchající teroristické útoky ve jménu Allaha tak pouze ospravedlňují své činy.

V koránu potom bývá slovo džihád doplněno souslovím si sabil Illah (na cestě Boha). Toto spojení se používalo pro popis válečných střetů rané muslimské komunity. Podobně je tomu v hadísech, po koránu nejvýznamnějším zdroji muslimského práva. Podle právní tradice z počátků islámu se svět dělí na dvě části Dar al-Harb (území války) a Dar al-Islam (území islámu, tzn. pod nadvládnou muslimů). To ale neznamená nekonečnou válku, likvidaci ne-muslimů nebo jejich konverzi. Naopak korán (2:256) výslovně uvádí „nebudiž žádného donucování v náboženství“. Džihád má tedy vysloveně politický účel – ustanovení muslimské vlády nad územím.

Podle tradičního výkladu je džihád povinností muslimů jako komunity, ale je volbou jednotlivce, zdali se na něm bude podílet. Tento tradiční výklad radikálně proměnil vykladač islámského práva Ibn Taymiya (1268-1328), který formuloval přísnější výklad, podle kterého každý vládce, který doslovně nedodržuje šaríju a neprovádí kontinuálně džihád, ztrácí právo k vládě – tuto nauku formuloval v době, kdy se muslimové ocitli v ohrožení od křižáků a zejména mongolů. Právě k Ibn Taymijovi se odvolává moderní islamismus. Kromě džihádu ale Korán násilí mezi lidmi odsuzuje.

Existují koncepce džihádu, které vychází ze základního významu slova, tedy „úsilování“. Džihád je v nich chápán jako vnitřní zápas s pokušením nebo vnější zápas s nespravedlností. Vychází z hadísy, podle které Mohamed po jedné bitvě prohlásil: „Vrátili jsme se z malého džihádu k velkému džihádu.“ Na otázku, jaký je ten větší džihád odpověděl „Je to boj člověka se sebou samým.“ V tomto ohledu byl tedy džihád chápán především jako boj s pokušením.

Šaría je náboženské právo v překladu znamenající „cesta“. Pro muslimy představuje návod, jak žít správný život. Jedná se o sérii pravidel seslaných přímo od Boha. Vychází z Koránu, ale také sunny – písemností o životě, činech a zvycích proroka Mohameda. Dá se připodobnit ke křesťanskému či židovskému náboženskému právu upravujícímu etické a morální zásady, např. svatby.

Šaría je ale jen jádro islámského práva. Druhou část, a to je hodně podstatné, tvoří intepretace oněch božských norem. Tu provádějí učenci a islámští právníci. Korán je velmi obecný, neurčitý a často nesrozumitelný text, takže bez výkladu se jím v podstatě nedá řídit,„ vysvětlil pro Aktuálně.cz v roce 2021 Petr Osina, odborník na islámské právo z Palackého univerzity.

Paradoxní je ale i to, že často nejkonzervativnější muslimské země zavádějí opatření, která jsou dokonce v rozporu s Koránem. Mnohdy se totiž spíše, než náboženskými texty řídí kmenovou tradicí. To se děje například v některých oblastech Turecka, je to ale i případ Tálibánu v Afghánistánu. „Kmenové pojetí zvykového práva vychází z kolektivní identity, kdy čest rodiny a čest mužů je silně napojena na to, jak se chovají ženy. Proto jsou ženy silně omezené v tom, jak se smějí chovat,“ vysvětluje Osina s tím, že islám je v tomto směru mnohem benevolentnější. Příkladem jsou třeba vraždy ze cti, kdy je žena zavražděna svou rodinou za to, že si nechtěla vzít toho muže, koho jí rodina vybrala. Něco takového podle Osiny islám nepovoluje.   Hlavním problémem, který mnohé dovedl k názoru, že je islám násilné náboženství, je vnitřní rozpor. Na jedné straně stojí milosrdný Bůh, prosazující odpuštění a svobodu vyznání každého člověka. Příkladem může být súra 109 věnovaná nevěřícím:

109:1 Rci: „Nevěřící!

109:2 Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte,

109:3 a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám,

109:4 a já nejsem ctitelem toho, co vy jste uctívali,

109:5 a vy neuctíváte to, co já uctívám.

109:6 Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“

Na straně druhé v Koránu najdeme přes 300 veršů „věnovaným“ nevěřícím a nemuslimům, vyzívající k násilí, vyhánění a přesvědčování k muslimskému vyznání.

Nicméně je třeba brát v potaz dobu, ve které islám vznikal. Korán je náboženským pramenem přes 1400 let, je tedy třeba přemýšlet optikou tehdejší společnosti a přihlédnout ke způsobu řešení konfliktů v té době. Násilné pasáže se objevují mimo jiné i v Bibli: „Když někdo ve městě potká dívku, pannu zasnoubenou jinému muži, a vyspí se s ní, vyveďte oba k městské bráně a ukamenujte je k smrti – dívku proto, že ve městě nekřičela, a muže proto, že zneuctil snoubenku svého bližního. Odstraň ze svého středu zlo!“ Problémem tedy není náboženství, jako takové, ale jeho chybná interpretace, pouze povrchová znalost a v neposlední řadě mentální slabost jedinců, kteří se poté k násilným činům uchylují.

Islám, křesťanství a judaismus jsou 3 nejrozšířenější monoteistická náboženství světa. A tento fakt není zdaleka to poslední, co je vzájemně spojuje. Všechna výše zmíněná náboženství jsou tzv. náboženstvími knihy. Ježíš, Mojžíš i Mohamed byly proroci, kteří chtěli obnovit Abrahámovský monoteismus. Muslimové Ježíše, Mojžíše i další uznávají jako proroky. V době vzniku islámu v oblasti Mekky a Mediny žili společně židé, křesťané i kmeny postupně se vyvíjející se v muslimskou komunitu.

Rozdílem mezi křesťanstvím, judaismem a islámem se naopak jeví to, že v islámu je významně spjato náboženství a politika. V době, kdy byl Mohamed vyhnán z Mekky a usadil se v Medině, vznikl kolem něj územní celek podobný říši, kterému vládl. Mohamed byl nejen Božím prorokem, ale také zdatným vojevůdcem, a tak v roce 630 dobíjí Mekku zpět. Následně došlo ke zničení všech soch v Ka´abě. Islám měl od té doby náboženskou i politickou moc na velmi podobné úrovni. Po Mohamedově smrti v roce 632 po něm zůstává islámská obec, která potřebuje nového vládce – Chalífu. Prvním se stal Abú Bakr Mohamedův tchán. Jeho nástup se však nesetkal se všeobecným přijetím. Část muslimů se přikláněla k volbě Aliho, Mohamedova švagra. Byť se Ali nakonec stal v pořadí 4. chalífou, tento rozpor vedl k rozdělení muslimů na dvě hlavní skupiny, sunity a šiíty.

Nejprve se hodí zmínit, jak se k nám dostaly první informace o Islámu. První zmínka o Islámu se dostala na Velkou Moravu s příchodem Cyrila a Metoděje. Sv. Cyril se totiž při studiích v Konstantinopoli nebo při misiích k Arabům s muslimy stýkal. Dále šlo převážně o obchodní styky mezi Čechy a Araby. Nejstarší zmínka pochází od Ibráhím Ibn Ja’kúba, datující se do 10. století. Mezi historiky je ovšem tento pramen značně zpochybňován. Je ovšem patrné, že v této době se o Islámu moc nevědělo.

Pojďme se teď přesunout do zhruba 15. století, kdy vliv Turků sílil. Katolická církev tehdy proti útočně jednala skrze křižácké výpravy. Tehdy díky četným zprávám z Balkánu byl již Islám obyvatelům znám. Ovšem spíše v negativním slova smyslu. O muslimech se tehdy mluvilo jako o bezbožných barbarech, kteří se rouhají. Možná za to může jejich orientální vzhled. Často byli zobrazováni se špičatými čepicemi a se srpy v rukou. Také jejich harémy byly vnímány jako něco urážlivého a pekelného. Zkrátka mezi tehdejším obyvatelstvem vzbuzovali hrůzu. Není se čemu divit, když i brutálně jednali se zajatci a jejich hlavy dle tehdejších pramenů nabodávali na kůl. To, že měli vice manželek byla rovněž urážka křesťanství a tradiční rodiny. I když je pravda, že mnoho tehdejších panovníků mělo manželku a několik milenek. Tolik se o tom však nemluvilo. Turci bojovali zprvu hlavně na Balkáně, ovšem chvíli byli i u nás, přesněji obléhali Uherský Brod a Vídeň (bitva u Vídně - 1683). V této době vznikla i tato modlitba, která o tehdejším pohledu na muslimy mnohé vypovídá:

„Dejž nám pokoj, Hospodine,

tebeť prosíme, poraz Saracény,

Turky s silou své ruky,

poněvadž se rúhají,

ať tvou moc poznají.

Netrp jim víc jejich rúhání,

kteréž ti činí,

jménu tvému přesvatému,

Synu milému,

hanebně ho lechčíce,

Machometa ctíce.

Dopusť na ně strach, zděšení,

k té v síle zemdlení,

dejž ať spátkem utíkají,

různo prchají,

našim dej zdraví,

čerstvost, udatnost zmužilou.

Bojujž za nás, za své stádce,

neboť na krátce sami,

s to síly nemáme, k toběť voláme,

v Kristovém zasloužení,

slyš naše modlení.

Amen, dejž tak, ať se stane,

vůle tvá, Pane,

kteráž jest vždycky na nebi,

také na zemi,

Machometa zetřiž kmen,

rcemež spolu Amen.“

• Conta Turcas, Bartoškova kronika

Když se v historii posuneme o několik set let dál je pravda, že hned několik evropských a českých poutníků (např. Oldřich Prefát z Vlkanova), navštívili v době okupace Jeruzalém. Ti se o muslimech zmiňují hezky. Muslimové jim v Jeruzalémě dělali průvodce a starali se o ně.

Nastal rok 1922 a s ním i konec Osmanské říše. Je pravda, že v 19. a 20. století už nebyla Osmanská říše tak rozpínavá a aktivní, tudíž se změnil pohled českého obyvatelstva k lepšímu. Už pro ně muslimové nebyli bezbožnými barbary, ale spíše je vnímali jako něco neznámého a exotického.

Ve dvacátých letech dvacátého století narostl u nás i v zahraničí zájem o orientalistiku. Mnoho anglických spisovatelů píše knihy odehrávající se na blízkém východě. Roku 1929 vznikl v Praze Orientální ústav, který byl navštěvován nadšenci Orientu. Po nacistické okupaci a uzavření vysokých škol odešlo do tohoto ústavu mnoho studentů zajímajících se o jazyky. Toto období se považuje za nejplodnější dobu v dějinách české orientalistiky. Zkráceně pohled na muslimy byl tehdy velmi kladný, ale za to do jisté míry může kouzlo exotického orientu a romány Agathy Christie.

Činnost Orientálního ústavu ovšem postupně upadala, po násilné okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, dokonce činnost upadla úplně. Nadšení pro orient u českého obyvatelstva se tedy rázem změnilo v neznalost. I po listopadu 1989 se pohled na muslimy moc nezměnil. Vinu za to nese dlouholetá vláda komunistů, kteří v Československu zakazovali církve. Jedinou výhodou bylo, že v rámci spolupráce mezi socialistickými zeměmi k nám byli na výměnné pobyty posíláni například Syřané, kteří nás s Islámem alespoň trochu obeznámili.

Po 11. září 2001 byl islám vnímán jako násilné a radikální náboženství, které vybízí k násilí na nemuslimech a snaží se rozšířit islám po celém světě. K přečtení Koránů potřebujete průvodce, jelikož se mnoho věcí může ztratit v překladu. A i když si Korán v mnohých věcech protiřečí a je poněkud kontroverzní, tak je to náboženství jako každé jiné, u kterého je nejdůležitější duchovní stránka věci. Džihád, jak již bylo zmíněno, podle mnohých znamená šíření Islámu hlavně ve svém nitru.

Názor veřejnosti se bohužel liší. Opravdu islám nemá mezi Čechy nejlepší reklamu. Je to hlavně proto, že u nás není příliš rozšířený. Když jde po ulici dívka s hidžábem, tak na ní většina lidí kouká jako na zjev. Svou roli hrají i sociální sítě a media. V televizi je Islám prezentován především v souvislosti s nepokoji a činností teroristických organizací na blízkém východě. Svůj vliv na to mělo i Arabské jaro, které začalo roku 2011. Později se rozšířilo po celém arabském světě, a i do Sýrie, kde díky špatné vládě Bašára al-Asada bylo obzvlášť radikální. Mnoho lidí migrovalo do Evropy. Média je prezentovala jako ekonomické uprchlíky, kteří si chtějí přilepšit a vnucovat nám svou víru. Pravda byla však úplně někde jinde, jelikož situace v Sýrii byla a je opravdu špatná a v zemi navíc úplně chybí základní infrastruktura.

Je jasné, že starší generace je vice konzervativnější a s islámem má problém. Naproti tomu mladá generace je otevřená změnám a multikulturní společnosti. Je to ovšem asi také proto, že mladí lidé si úplně nepamatují začátky činností teroristických organizací, a především pád dvojčat v New Yorku, který tehdy otřásl světem. Není ovšem možné jednoznačně tvrdit, že jsou všichni mladí k islámu tolerantní a staří skeptičtí.

Jak už bylo zmíněno, tak je v dnešní době ohromný problém s projevy Islámu na veřejnosti. Například salám (modlitba 5 × denně) není na veřejností moc dobře přijímána. Sůl do ran přidaly české islamofobii i mnohé radikální politické strany. Islamofobní byl například i Miloš Zeman při své prezidentské kampani v roce 2018. Dobrá zpráva je, že v dnešní době je mediální pozornost otočena jiným směrem, tím pádem se uklidňují i názory lidí.

Začátkem osmého století začaly muslimové pronikat ze severu Afriky přes Gibraltar dál do Evropy. Svou říši vybudovaly na dnešním Pyrenejském poloostrově. Dodnes jsou zde například v architektuře (Real Alcazar, Alhambra) patrné arabské vlivy. Prvním významným chalífátem byl Córdobský chalífát. Córdoba tehdy patřila k největším městům světa. Bylo to centrum vzdělanosti, kultury a umění. Jak šel čas, tak vliv Arabů sílil a vzniklo Al Andalus. Arabové se snažili pronikat ještě dál do Galie (oblasti dnešní Francie). Jednu dobu dokonce kontrolovaly oblast Septimánie (zde dnes leží region Languedoc-Roussillon). Tehdejší pohled tamního obyvatelstva na muslimy se těžko odhaduje. Musíme však brát v úvahu, že muslimové, kteří obývali Pyrenejský poloostrov na tom byli ekonomicky mnohem lépe než zbytek Evropy. Na Pyrenejském poloostrově bylo tehdy mnoho univerzit, což v té době nebývalo časté. Z tohoto pohledu se na ně tehdejší francouzské obyvatelstvo dívalo kladně. Nicméně pořád to byli lidé kulturně i nábožensky odlišní. I když na ně měli určitě lepší pohled než my na Turky, tak je tam vlastně nechtěli. Dochovalo se i mnoho hrdinských eposů, které popisují boj s Maury. Muslimové tam nejsou líčeni úplně v nejlepším světle.

Bitva, která definitivně zarazila rozpínání Al Andalus byla bitva u Tours roku 732. Zde bojoval i slavný Karel Martel. Od tohoto roku se muslimové stahovali zpět na Pyrenejský poloostrov. Roku 1031 se Al Andalus rozpadlo na menší chalífáty zvané Taifas. Ty postupně dobývali zpátky katoličtí španělští panovníci. Toto období se nazývá Reconquista. Nejdéle odolávala Granada, která byla dobyta až roku 1492. Francie byla tehdy stejně jako Španělsko katolickou zemí, tudíž s vyhnáním Arabů neměla problém.

Francouzská koloniální expanse začala již v 17. století, tehdy to bylo za vlády Ludvíka XIV. a jednalo se především o oblast Severní Ameriky. V 19. století už Francie patřila k jednomu z největších kolonizátorů. Měla své kolonie v oblasti Severní Ameriky, Afriky, Oceánie a Asie. Nejvýznamnější byla však kolonie v severní Africe, někdy se tato oblast nazývá Maghreb (jedná se však o oblast na západě severu Afriky, Egypt tam například nepatří). Jako země Maghrebu můžeme označit Alžírsko, Maroku nebo Tunisko.

Začneme Alžírskem, to je z nich největší. Tento stát měl napjaté vztahy s Francií už od dob krále slunce, kdy do Francie dodávali obilí, které nebylo řádně zaplacené. Vztahy mezi oběma státy byly vyhrocené. Roku 1830 Francie násilně obsadila Alžírsko. Menší zemědělské podniky se rázem styly vlastnictvím velkým francouzských podniků. Obyvatelé zemědělských oblastí byli dokonce i vystěhováni do méně úrodných oblastí. Přistěhovalci z Francie se tehdy usazovali především ve městech. Oba národy se neměli rádi. Ovšem větší nevraživost byla ze strany Alžířanů k Francouzům. Alžířané měli totiž značně omezená práva. Například nesměli volit nebo se pohybovat mimo svůj okresek. Dále byli souzeni podle přísného trestního kodexu, který dokonce povoloval tělesné tresty. Ve městech tak rostla kriminalita. Francouzština byla ustanovena jako úřední jazyk, nicméně existovaly i školy, kde výuka probíhala v arabštině. Následovaly roky povstání a protestů za nezávislost Alžírska. Vztahy se zlepšily roku 1907, kde vláda vydala dekret o neslučitelnosti náboženství a sekularizace. Před rokem 1960 byli dokonce vztahy mezi francouzským a alžírským obyvatelstvem velmi dobré.

Maroko bylo kolonizováno v roce 1912. Maročané se proti kolonizaci velmi silně bránili a podporovali boj Alžíru za svobodu. Sultanát a šerífské zákony zde však byly zachovány. Přesto však mezi Francouzi a Maročany vládla nevraživost. Podobně jako v Alžírsku zde docházelo k vyvlastňování půdy. Maroko se osamostatnilo roku 1956, ovšem vztahy mezi Francouzi a Maročany se moc nezlepšili. Je ovšem pravda, že Francouzi jsou multikulturní národ, tudíž s exotickým vzhledem, jiným náboženstvím či odlišnými zvyky takový problém neměli. Navíc třeba v Tunisku byla situace zdaleka nejlepší. Úspěšně se propojil jak školní systém, tak i vztahy mezi jednotlivými národy.

Do Francie přišli muslimové ze zemí Maghrebu ve dvou vlnách. První vlna byla v období první světové války, kdy byli vítáni jako vojáci. Později hojně přicházeli do velkých průmyslových měst jako Marseille, Bordeaux nebo Toulouse jako levná pracovní síla.

Masivní přistěhovalectví hojně pokračovalo po pádu kolonialismu, důvodem může být například to, že se mnohé firmy stáhly zpátky do Francie a ve státech Maghrebu byla najednou silná nezaměstnanost. Francouzi přistěhovalce vítali jako levnou pracovní sílu. V 70. letech vycházela francouzská politika vstříc muslimům. Činila tak například prostřednictvím sociálních dávek. Postupem času se však muslimské obyvatelstvo bylo nuceno seznámit se s pojmem laïcité. To je jakýsi směr, který hlásá neprojevovat svoje náboženství navenek. Odděluje se tím do jisté míry veřejný a soukromý život. Například křesťani by neměli nosit křížek či rybu. Muslimky zase šátek nebo se veřejně modlit. Buddhisté by zas neměli meditovat na veřejnosti. Do kostela či mešity však chodit můžou. Tento směr je ve Francii vidět už poměrně dlouho. Dalo by se říci už od dob velké francouzské revoluce.

Francouzi jsou multikulturní národ, který je pro rozšiřování globální společnosti. Tudíž z jakýmikoli kulturními odlišnostmi nemají problém. Situace je zde o mnoho lepší než v jiných částech Evropy. Muslimové už nejsou vnímáni jako levná pracovní síla, ale jako rovnocenní občané. Podle našeho respondenta zastávají dokonce i pozice v advokátní kanceláři. Výhodou je, že na muslimy je zvyklá i nejstarší generace. I přesto však ve Francii existuje několik extremistických stran. Jako například strana Jean Marie Le Pena. Sůl do ran navíc přidávali i teroristické útoky, které byli ve Francii spáchány. Nicméně ve Francii jsou už obyvatelé na muslimy zvyklí a rozhodně se na ně nedívají shora. Mnoho muslimů však dodnes bydlí na okrajích měst. Město s nejpočetnějším muslimským obyvatelstvem je Marseille. Město se dělí na dvě části. V jižní části bydlí bohatší a především Francouzi. V severní části bydlí chudší a především muslimové. Nicméně se tu na hidžáby, burky či mešity nedívají s překvapením. Muslimové se do jisté míry také museli přizpůsobit. Nicméně ve Francii spolu vychází všechna náboženství.

Islám se v Číně objevil velmi brzy, přesněji už v roce 618. Poté roku 651 byl oficiálně uznán dvorem jako náboženství. A jak se Čína o novém náboženství dozvěděla? Bylo to díky arabským a perským kupcům, kteří do Číny přijížděli hojně obchodovat. Nejvíce muslimů bylo v přístavním městě Kanton, kde byla dokonce postavena první čínská mešita. Dále pak hojně žili v tehdejším hlavním městě Hangzhou. Muslimové se postupně mísili s čínským obyvatelstvem a vytvořili tak vlastní etnickou menšinu Hui. Od dominantních Hanů se liší způsobem života, především se pak jedná a způsob stravování, oblékání či denní režim. Huiové nemají dokonce ani arabská jména. V průběhu času je počínštili, ovšem například Ma znamená Muhammad. I jejich mešity vypadají jinak než například na blízkém východě.

Za dynastie Ming se muslimové v Číně měli velmi dobře, dokonce obsazovali ty nejvyšší vojenské a správní pozice. Například významnou osobností této doby je admirál Zhenghe, který vedl mnoho námořních výprav do oblasti jihovýchodní Asi, Indie a blízkého východu. Zkrátka za této dynastie bralo místní obyvatelstvo muslimy za sobě rovné.

Těžké období muslimům nastalo až za poslední čínské dynastie Čching. V této době bylo mnoho muslimských povstání proti tehdejší mandžuské vládě, která zakazovala výstavbu měst, mešit či dokonce pouť do Mekky. Největší a zároveň i nejdelší povstání se odehrálo v provincii Yunnan a trvalo dlouhých 17 let (1856-1873). Největší počet obětí měla dunganská revoluce, která skončila vyhnáním muslimů do Ruska, Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Dnes se jim říká Dunganové a pokoušejí se o návrat zpět do vlasti. Po vzniku Čínské republiky byli Huiové zařazeni mezi šest největších etnik Číny.

V dnešní době žije nejvíce muslimů v čínské autonomní oblasti Ninxia. Přímo k Huitské menšině se hlásí přes 10 milionů obyvatel. Kromě této menšiny zde najdeme i mnoho menších muslimských menšin. Například Ujgury, kteří žijí v autonomní oblasti Xinjiang. Většina těchto menšin má problém s přizpůsobením se, a tak jsou komunistickou vládou ještě vice stíháni než největší muslimská menšina Hui. Kvůli čínské totalitní vládě není dobře nahlíženo na žádné náboženství. Je ovšem pravda, že nejhorší důsledky odnáší Ujgurové. Ti jsou ve velké míře zatýkáni a posíláni do převýchovných nebo pracovních táborů. Ostatní Číňané se na muslimy dívají opovržlivě, jelikož jsou ovlivněny znatelnou propagandou. Číňané s muslimy ovšem nepřichází do styku, jelikož jsou muslimové separováni ve vlastních provinciích. Sňatky mezi Číňany a muslimy jsou rovněž zakázány. Situace s muslimy je v současné době určitě lepší než za Mao Ce-Tunga, který také posílal muslimy do koncentračních táborů, nicméně oproti minulému desetiletí je situace mnohem horší.

Islám v ČR je stále opředen tajemstvím. Pro mnohé je to exotika, která do naší kultury nepatří.

Obyvatelé České republiky se neustále řadí mezi ty více konzervativní. Drtivá většina české populace se o Islám nezajímá a informace o tomto náboženství získává z především z médií, což může být jádrem celého problému.

V mainstreamových médiích se o Islámu a jeho podstatě nemluví. Ano, existují pořady zabývající se tímto tématem, ale ty jsou obvykle vysílány na speciálních kanálech či mimo hlavní vysílací čas. Nejinak se k tomuto tématu staví i ostatní média – noviny, rádio apod. Do večerních zpráv se v této souvislosti nejčastěji dostávají informace spojené s teroristickými útoky po celém světě či zprávy o represích vůči ženám a menšinám v arabských zemích. Nic z toho však nemůžeme médiím zazlívat. Jejich úkolem je informovat o aktuálních událostech z celého světa a výše zmíněné situace jsou v dnešní době tématem, které velmi silně rezonuje společností. Porušování lidských práv, diskriminace žen, náboženské spory a zločiny proti lidskosti jsou tématem, které je, byť trochu paradoxně, velmi atraktivní.

Na věci kultury, tradice, umění, vědy a mnoho dalšího tak již nezbývá mnoho prostoru. Není se čemu divit, že se poté většina, nejen české, společnosti dívá na islám skrz prsty. Česká společnost vnímá islám z velké části neutrálně, případně negativně. Jen velmi malá část má na islám pozitivní názor.

Islamofobie v ČR nabývá na vzestupu nejčastěji po teroristických útocích, či jiným, zejména politickým, událostem spojeným s Islámem, které jsou naší společností vnímány, jako negativní. Například 11. září, migrační krize, nástup Talibánu k moci atd.

Jednou z těchto událostí se stal útok na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo. Rok po této události v Čechách oficiálně vzniká iniciativa Islám v ČR nechceme v jejímž čele stojí překladatel a entomolog Martin Konvička, který do se do povědomí veřejnosti dostal mimo jiné na základě svých kontroverzních výroků.

Iniciativa v průběhu let upravovala svůj název, spojovala se a ukončovala spolupráce s politickými stranami, ale její podstata zůstala stejná – islám je zlo, a do našich končin nepatří. Zakladatel vznik své iniciativy přikládá snaze o zajištění bezpečí pro české ženy a děti. Své krajně násilné výroky omlouvá tím, že jich na jeho Facebookový profil napsal velké množství, tudíž nemusely být myšleny doslovně a mezi ostatními se ztratí.

Na zkušenosti s nábožensky motivovanou diskriminací jsme se dotázali jedné z našich respondentek Kateřiny Gamal Richterové, české muslimky, snažící se o šíření osvěty o islámu a bourání mýtů s ním spojených.

Kateřina nosí hidžáb, díky kterému je jasně vidět, které náboženství vyznává. S reakcemi ze strany okolí má různé zkušenosti. Nejednou se stala obětí verbálního útoku ze strany žen, mužů, mladých i starších. Jednu z jejích nejintenzivnějších zkušeností byla smršť online nenávisti poté, co se na internetu objevily její upravené fotky, ke kterým byly přidány provokativní citáty.

Negativní komentáře i výhružky smrtí se podepsaly na jejím psychickém stavu i osobním životě. Její snaha o ukázku skutečného Islámu a vyvracení předsudků však neutichá.

Kateřina není jedinou muslimku, která se v Čechách setkává s podobnými reakcemi, přičemž ženy se s odsuzováním setkávají častěji než muži, a to především kvůli šátku zakrývajícímu vlasy, který upoutává více pozornosti.

Francie je z hlediska přístupu k muslimům poměrně rozporuplnou zemí. Na jedné straně jde o zemi, ve které je viditelný projev jakéhokoli náboženství téměř nepřijatelný. Na straně druhé je Francie zemí s koloniální minulostí a tím pádem též zemí, která je na cizince, zejména Araby muslimského vyznání zvyklá.

Obecně se dá říct, že zde platí podobné principy, jako v České republice. Ostražitost a nedůvěřivost vzrůstá v okamžiku, kdy dojde k násilnému útoku pod záštitou islámu.

Vždy se najdou lidé, kteří muslimy nepřijmou, nicméně dokud jsou místní muslimové umírnění, nemodlí se na veřejnosti a nesnaží se islám za každou cenu šířit dál, většinová francouzská společnost s nimi nebude mít problém.

Islamofobie v Číně je velmi znatelná. Režim má odpor ke komukoli, kdo nezapadá. Nedej bože, pokud se jedná o komunitu, která má svou historii, kulturu a silné vzájemné pouto.

Muslimové se v Číně potýkají s represemi a snahou o jejich absolutní asimilaci.

Více toto téma rozebereme v následující části práce.

Diskriminace je termín označující rozlišení. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k určité skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. K rozdělení dochází na základě rasy, náboženského přesvědčení, politického přesvědčení, pohlaví, věku apod.

Dělí se na sociologické a právní hledisko. Sociologické hledisko znamená omezování či utiskování určitých společenských skupin. Což znamená že jsou jim upírána občanská práva a snižovány šance na uplatnění ve společnosti. Tento jev často vychází z předsudků a může být projevem rasismu. Právní hledisko spočívá ve vytváření nerovnosti ve výkonu subjektivních práv nebo povinností právním řádem určitého státu.

Francouzský senát schvalil zákaz nošení muslimských oděvů zakrývajících celé tělo na veřejnosti a Francie se tak stala první zemí, kde je nošení burek a nikábů zakázáno.

Text podle agentury AFP nemluví výslovně o celkovém zahalení, ale o „skrývání obličeje na veřejném prostranství“. V praxi to ale znamená, že zakazuje ženám nosit nikáb nebo burku, které zakrývají celý obličej s výjimkou očí, a to na veřejných prostranstvích včetně ulic, v místech otevřených veřejnosti, tedy například v obchodech, hromadné dopravě či restauracích, a v místech spojených s veřejnou službou, jakými jsou například radnice, školy a nemocnice. Za porušení zákazu hrozí pokuta až 150 eur (asi 3700 korun) nebo povinné docházení na hodiny výchovy k občanství. Jedna z pasáží zákona se vztahuje i na muže, kteří své manželky a dcery nutí zahalovat obličej. Těm hrozí až rok vězení a pokuta 30.000 eur (739.000 korun).

Ujgurové jsou turkickým etnikem, které najdeme v největší míře v západní části ČLR, konkrétně v Ujgurské autonomní provincii Sin-ťiang. V převážném počtu vyznávají islám a jsou tradiční sunnité a súfijci. Súfismus je mystická forma islámu. Pojem „Ujgurové“ v současném smyslu označuje veškeré turkické obyvatele Sin-ťiangu, nejde tedy o kulturně ani jazykově zcela homogenní národ. Ustanovení Ujgurů jako etnika je ostatně poměrně mladé, formálně bylo akceptováno v r. 1921. Na území Sin-ťiangu žije podle údajů ze sčítání lidu v r. 2010 něco přes 10 milionů Ujgurů (Toops 2016). Celkový počet Ujgurů ve světě se má podle Uyghur American Association pohybovat od 15 milionů lidí.

Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang je od r. 1955 jednou z pěti čínských provincií majících statut tzv. autonomní oblasti11. Jako taková by měla požívat určitou míru nezávislosti na centrální vládě, kterouž oblastem obývaným koncentrovanými komunitami národnostních menšin formálně zajišťuje Ústava ČLR (The State Council of the PRC 2003). Protože je ovšem ČLR unitárním státem, vlády autonomních oblastí jsou na rozdíl od federace přímo podřízeny centrální vládě. Vláda autonomní oblasti má možnost tvořit a implementovat i vlastní politiky, je-li to ovšem ve shodě s politickou linií Pekingu, přičemž i tyto pravomoci jsou omezeny na politiky měkké, tedy kulturní či sociální.

Čínské represe podněcují Ujgury ke snaze o nezávislost na Číně a vyhlášení vlastního státu či alespoň získání vlastní autonomie. Čínskými represemi jsou myšleny komunistické propagandy, ponižování a týrání, které trvají už od roku 2008. Čína tvrdě potlačuje ujgurskou kulturu a kulturní identitu včetně islámu a křesťanství. Zavírá Ujgury do internačních táborů, které nazývá školami či nemocnicemi. Každý den Čína páchá zločiny na populaci ujgurské menšiny. Detenční tábory, sterilizace žen, hromadné znásilňování, středověké mučící techniky a nucené práce jsou pouze zrnkem ze všech výpovědí svědků. Mnoho států, včetně nezávislého Ujgurského tribunálu sestaveného z profesionálů v oboru, shledalo, že Peking na populaci Ujgurů provádí genocidu

Čínským komunistům jde jednoduše o to, aby se každý Ujgur považoval v první řadě za čínského občana, přijal Čínu za svoji otčinu a Stranu jako jedinou autoritu. Toho se Peking snaží dosáhnout opatřeními v podstatě na všech úrovních společnosti. Jeho intenzivní kampaně ke zlepšení živobytí a investice posledních let jsou doprovázeny masivní propagandou a nabízené benefity, včetně zapojování do vzdělávacích programů nepřímo slouží ke stimulaci přijetí stranické, potažmo tedy státní ideologie. Samozřejmostí je přitom přijmutí čínské mandarínštiny jako svého prvního jazyka. I na stránky českých zpravodajských serverů se pak dostávají zprávy o neustále sílicích náboženských represích, hovořící o zákazu nosit plnovous v zahalování tváře u žen či zapovězení používání několika desítek specificky muslimských jmen a viditelné nošení islámských symbolů na veřejnosti. Pro Ujgury je také daleko složitější získat cestovní pas, údajně hlavně proto, aby nebyli schopni vyrazit na Hadždž.

Okolo milionu Ujgurů z celkového počtu 11 milionů je internováno v táborech, že kterých se především starší ročníky vrací s podlomeným zdravím nebo se nevrací vůbec. Tábory se ve velkém začaly rozšiřovat okolo roku 2017, do té doby o dění v táborech bylo jen velmi málo informací.

Tábory, jsou opatřeny ostnatými dráty, strážními věžemi a rozsáhlou sledovací sítí. Uvnitř detenčních středisek existuje bodovací systém, jenž hodnotí zadržené osoby podle toho, jak dobře se učí mluvit mandarínsky, jak si pamatují čínskou komunistickou ideologii a jak se drží seznamu pravidel týkajících se na příklad i přestávek na toaletu a osobní hygienu.

„V listopadu 2017 mě uprostřed noci probudil hlasitý štěkot. Oslepilo mě ostré světlo a děti se rozplakaly. Zničehonic u naší postele stála čtveřice policistů. Strašně jsem se lekla“ Počítala jsem s tím, že k němu jednou dojde. Koneckonců mě před pár měsíci propustili jen dočasně kvůli podlomenému zdraví. A teď tedy přicházejí, aby mě vzali zpátky, říkala jsem si.“

Toto je úryvek z knížky Místo, odkud není návratu. Což je vlastně zpověď Ujgurky, která přežila čínský lágr.

Islámské hnutí Východního Turkestánu (ETIM) je Pekingem nejreflektovanější ujgurskou islamistickou organizací. Jakožto skupina formující se na náboženském základu, využívající při snahách o dosažení svého cíle teroristických metod, jsou pro Peking ve snahách obhajovat represe vůči ujgurské náboženské identitě svým způsobem ideálním oponentem. To v kombinaci s dlouhodobě zamlženými detaily a útržkovitými informacemi ohledně hnutí vedly k tomu, že se donedávna dalo narazit i na spekulace, že jde vyloženě o výtvor čínského bezpečnostního aparátu. Jako začátek novodobého působení ETIM bývá označován rok 1997, kdy se do čela organizace měl postavit Hasan Masúm, člověk považovaný za blízkého jak Talibanu, tak i bin Ládinovi. On sám nicméně vazby hnutí na Taliban i Al-Kajdu odmítal s tím, že neručí za jedince případně bojující po jejich boku.  

Stereotypy a předsudky jsou zvláštní druhy postojů, které se do jisté míry významově překrývají. Předsudek je nejednoznačně definovaný a různými lidmi bývá definován různě. Obecně je předsudek vytvořený postoj člověka (často negativní), který má jedinec o určité skupině lidí nebo o jednotlivcích, bez dostatečných znalostí nebo zkušeností pro potvrzení nebo vyvrácení.

Předsudek může být, stejně jako diskriminace, založen na různých faktorech (například: rasová, náboženská, kulturní, sociální nebo ekonomická přesvědčení), a může být výsledkem několika vlivů (médií, rodiny, přátel, vzdělání, zkušeností a dalších faktorů).Předsudky mohou mít negativní dopad na jednotlivce nebo skupiny, protože mohou vést k diskriminaci, šikaně, nespravedlivému zacházení a stereotypizaci.

Předsudek nese negativní konotaci, ačkoliv se mohou objevit i pozitivní předsudky (např. starší lidé jsou moudří). I pozitivní předsudky však mohou vést k diskriminaci, a proto je důležité, aby nebyly zobecňovány a lidé se snažili vnímat každou osobu jednotlivě.

Předsudky a stereotypy bývají mnohdy označovány za synonyma. Mezi jejich společné vlastnosti patří iracionalita, vycházení z nepřímé zkušenosti, namíření na odlišnou skupinu, či odlišného jednotlivce. Někteří odborníci zde mluví o dvou různých fenoménech, ale žádný z odborníků přímo nerozlišil, kde jeden fenomén začíná a končí.

Někdo vymezuje stereotyp jako mínění o individuích, o skupinách nebo objektech, která jsou předem dána jako šablonovité způsoby vnímání a posuzování toho, k čemu se vztahují, nejsou produktem přímé zkušenosti individua (což je společné s předsudky) a jsou přebírány a udržují se tradicí. Čímž se vyhýbají negativům, které v sobě většinou zahrnují předsudek.

Nejčastější předsudky vůči muslimům a islámu obecně jsou:

1. Islám je netolerantní náboženství.
2. Islám je násilnický a agresivní
3. Muslimové jsou teroristé
4. Muslimové jsou nevzdělaní
5. Ženy jsou v Islámu utlačované
6. Muslimové jsou pohostinní
7. Muslimové mají velmi silné rodinné vazby

Jak na tyto předsudky nahlíží muslimští i nemuslimští obyvatelé různých zemí?

Na otázku, zda čeští respondenti chovají nějaké předsudky vůči muslimům se téměř všichni respondenti shodli, že jsou ženy mezi muslimy utlačované. Ačkoliv někteří uvedli, že nechovají žádné předsudky, tak v následující otázce uvedli, že si myslí, že jsou ženy utlačované.

„Jejich přemýšlení a mentalita je naprosto odlišná od té naší, chování vůči ženám atd. je katastrofální.“

Zároveň spousta lidí vnímá islám jako netolerantní náboženství. Zde jsme se zaměřili, na muslimské vnímaní jiných náboženství či nevěřících. Muslimové by měli být laskavý a pro některé se jedná o znamení zbožnosti.

Z výpovědí jednotlivých muslimů vycházelo, že konkrétně s křesťany vyházejí neutrálně nebo dobře. Největší problém vůči křesťanům zřejmě vychází z křesťanského vnímání svaté trojice, jelikož pro islám je důležitý monoteismus neboli víra v jednoho Boha. Mezi muslimy panuje spíše negativní vztah vůči nevěřícím a židům. I přes spoustu společných znaků dochází mezi muslimy k antisemitismu. Zřejmě to vyhází z toho, že během Mohamedova života se s židy rozešel a jedna židovka mu usilovala o život. Tato spojitost je využívána spíše jako ospravedlnění nenávisti vůči židům.

Co se týče vztahů a manželství mezi muslimy a jiným náboženstvím, muslim by neměl být s nevěřící ženou, ačkoliv to je možné. Zároveň si muž může vzít křesťanku, či židovkou. Ovšem žena smí být pouze s muslimem.

Podle respondentů by rasismus neměl mít v islámu místo. V jednom z našich rozhovorů jsme se dotkli i tématu vnímání LGBT osob. Naše respondentka LGBT osoby podporovala, ale z její výpovědi vycházelo, že se jedná spíše o výjimku a myslí si, že by na toleranci v této oblasti měli muslimové zapracovat.

Z rozhovorů tedy vychází, že ačkoliv je pro některé muslimy laskavost ukázkou zbožnosti, často se jedná spíše o laskavost vůči ostatním muslimům či pouze křesťanům. Celkově by islám neměl být o nic méně tolerantní než například křesťanství. Ovšem největší problém nastává právě v lidské interpretaci.

Na otázku, zda je islám radikální odpověděla větší část mladých respondentů, že problém je spíše v lidské interpretaci než v samotném islámu. Výsledky odpovídají tomu, že i samotní dotazovaní muslimové násilnické i teroristické akty odsoudili. Při otázce, zda se dá nějak rozdělit, jestli jsou starší lidé konzervativnější nás překvapila reakce muslimských respondentů, kteří řekli, že se tento poměr nedá zobecnit, ani podle pohlaví. Mezitím většina českých respondentů se shodla na tom, že si myslí, že starší lidé jsou konzervativnější. Ačkoliv ve Francii je islám vnímaný obecně líp, i zde se spousta muslimů bojí, že jsou srovnáváni s teroristy.

V Číně jsou Ujgurové vnímáni velmi špatně, drtivá většina Číňanů si myslí, že Ujgurové jsou zloději, špatní lidé a teroristé, aniž by se, kdy s Ujgurem setkala. Ujgurové samy o sobě nejsou, jakkoliv agresivní ani nepřátelští, právě naopak, ujgurové jsou velmi přátelští a pohostinní. Klesající nenávist vůči muslimům může být způsobena větším povědomím především mezi mladšími lidmi, avšak pouze v Česku a ve Francii.

Dále si značná část lidí myslí, že muslimové jsou nevzdělaní, ačkoliv v samotném islámu je vzdělání jednou z nejdůležitějších věcí. Což zároveň odpovídá bližším pohledu na ně, kdy většina muslimských respondentů uvedlo, že je pro ně studium velmi důležité, a že se snaží studovat co nejdéle.

Jak už bylo zmíněno téměř každý z respondentů si myslí, že ženy jsou v islámu utlačované. Ve Francii byl výsledek o něco nižší, ale stále velmi podobný. Tento problém může vycházet z představy muslimské rodiny, kdy by ženy měly zůstat doma a nosit předepsané oblečení (např. hidžáb), zatímco muž může mít až 4 manželky. Avšak toto je právě naopak, žena je podle islámu muži rovnocenná a v některých kulturách má v rodině její slovo větší význam. Většina respondentů uvedla, že v Česku ženy normálně pracují, ačkoliv je pro ně náročnější najít si práci. Dokonce veškeré finance, které si žena vydělá jsou pouze její a nemusí přispívat na domácnost, to je pouze úkol muže. I přesto většina muslimských respondentů uvedla, že ženy na domácnost přispívají také, ale méně než muž.

Oblékání je též častým předmětem předsudků. Realita je takové, že v žádném případě není předepsané oblečení znakem méněcennosti. Navíc, ne všechny muslimky ho skutečně nosí. Některé respondentky si ho dokonce sundávají například do práce, ale to převážně protože se bojí odsouzení. Pokud je ovšem žena o své víře skutečně přesvědčena, odsouzení okolí ji obvykle v nošení šátku nezabrání.

„Na veřejnost bych bez šátku nešla. Je mojí součástí a nosím ho asi 10 let. Měla bych pocit, že mi něco důležitého chybí, necítila bych se vůbec dobře a styděla bych se. Je to jako kdyby někdo jiný šel ven s holým zadkem.“

Ve Francii bylo ovšem nošení předepsané oblečení větší problém, což pravděpodobně vychází z toho, že Francie je sekulární stát, zároveň Francouzský senát schválil zákaz nošení muslimských oděvů zakrývajících celé tělo na veřejnosti, což je také velký problém pro Francouzské muslimy. Číně mají muslimové z nošení správného oblečení strach, jelikož jsou neustále hlídáni a pronásledováni.

Pohostinnost muslimů patří mezi méně známý stereotyp. Host byl a stále je pro muslimy posvátný. Říkají, že se ke svým hostům snaží chovat co nejvstřícněji, a to v Čechách i ve Francii. Zároveň i v mešitách se chovají stejně k muslimům i nemuslimům, nicméně stále lépe přijmou křesťana než nevěřícího. V Číně jsou velmi pohostinní a ochotní pomoct i neznámému člověku.

O silných příbuzenských vazbách mezi muslimy není pochyb. Velmi důležité jsou především pro muslimky, které se starají o domácnost. Péče o domácnost může být důvodem, proč mají některé muslimky problém najít si práci.

Obvykle islám praktikují celé rodiny, a tak je pro některé ženy dokonce nepředstavitelné, že by jejich děti byli nevěřící. „tohle je asi něco, čeho by se muslimská matka asi nechtěla nikdy dožít, ale pokud by k tomu teda nedej bože došlo, tak co bych mohla dělat? Víra je prostě dar, která buď v srdci člověka je nebo není.“

Z výpovědí zároveň vycházelo, že by pro ně bylo snesitelnější, kdyby se jejich dítě rozhodlo stát křesťanem.

V Číně mají také velmi silné rodinné i společenské vazby, dříve pořádali velká společenská setkání ku příležitosti svátků, což dnes není v důsledku Čínské politiky možné.

Česká republika je zemí, kde mohou muslimové či jiné náboženské menšiny v rámci možností pokojně žít. Bohužel i my jsme společností mající celou řadu předsudků, a tak je třeba počítat s tím, že se téměř jistě alespoň jednou setkají s odsouzením, posměchem či pohledem plným opovržení. Není možné zcela vyloučit ani to, že by mohlo dojít k fyzickému napadení. Těchto případů je ovšem jen velmi málo. V Čechách platí svoboda náboženského vyznání, a tak se muslimové nemusí obávat negativních zásahů ze strany státu a v případě potřeby se obrátit na státní orgány. I tak si řada Čechů automaticky spojují islám a terorismus. Ovšem najde se jistě i nejeden Čech, který bude muslimy plně respektovat, a pokud bude svědkem diskriminačního chování vůči osobě vyznávající islám, zakročí.

Podobné přijetí čeká muslimy také ve Francii. S největší pravděpodobností nedojde k velkolepým oslavám při přívalu uprchlíků. Nicméně běžný Francouz bude muslima vnímat, jako součást společnosti, která může být dokonce přínosná.

Čína představuje pro muslimy nejméně příznivé prostředí. Státním zájmem je celou muslimskou komunitu potlačit a v ideálním případě úplně zničit. Perzekuce a represe se neustále rozšiřují. V tomto případě nemá cenu předpokládat, že se situace zlepší. Ujgurové nejsou v Číně vítáni a státní propaganda k tomuto názoru úspěšně přivádí širokou veřejnost. Situace je vyhrocená a cesta za svobodou čínských muslimů bude ještě velmi dlouhá.

Turci na Moravě. Ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2023-06-19]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1002657-turci-na-morave Proměny vztahů mezi křesťanstvím a islámem v kontextu Osmanské říše. Otik.uk.zcu.cz [online]. [cit. 2023-06-19]. Dostupné z: https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/11025/14520/1/DP-Monika%20Becicova-%20Promeny%20vztahu%20mezi%20krestanstvim%20a%20islamem.pdf ISLÁM V ČESKÉ REPUBLICE. Theses.cz [online]. [cit. 2023-06-19]. Dostupné z: https://theses.cz/id/lvzz2r/Islam_v_Ceske_republice_-_Chrastinova.pdf Islám v Číně. Chinatours.cz [online]. [cit. 2023-06-19]. Dostupné z: https://www.chinatours.cz/rejstrik-mist/nabozenstvi/islam-cina/ INTEGRACE MUSLIMŮ V ZEMÍCH ZÁPADNÍ EVROPY (PŘÍPAD FRANCIE). Theses.cz [online]. [cit. 2023-06-20]. Dostupné z: https://theses.cz/id/iegrqa/Integrace_muslimu_ve_Francii1.pdf MÁDL, Michal. Analýza příčin dlouhodobého konfliktu v provincii Sin-Ťiang v Číně. https://www.securityoutlines.cz/analyza-pricin-dlouhodobeho-konfliktu-v-provincii-sin-tiang-v-cine/ SIKORA, Matouš. Ujgurové jako bezpečnostní hrozba pro Čínskou lidovou republiku ve 21. století. https://is.muni.cz/th/igywq/bk_sikora.pdf MUCHAMMETOV, Rachmatulla. Dehumanizace Ujgurů v Čínské lidové republice. file:/C:/Users/vtirp/Downloads/zaverecna_prace.pdf Co je islámské právo šaría? Aktualne.cz [online]. [cit. 2023-06-25]. Dostupné z: Co je islámské právo šaría? - Aktuálně.cz (aktualne.cz) G. KORANDA, K. BÍLKOVÁ, M. SIROTKOVÁ, M. ŠTÁDLEROVÁ, I.VRZÚKOVÁ Islám – mírumilovné náboženství [online]. [cit. 2023-06-25]. Dostupné z: Islám - mírumilovné náboženství [Hospodářská a kulturní studia] (hks.re) Korán v češtině [online]. [cit. 2023-06-25]. Dostupné z: Doba vzniku veršů a súr (koranoislamu.cz) Co přesně znamená džihád? Mýty a fakta o slovu, které uchvátilo Čechy [online] [cit. 2023-06-25]. Dostupné z: Co přesně znamená džihád? Mýty a fakta o slovu, které uchvátilo Čechy | EuroZprávy.cz (eurozpravy.cz) HOFFMANN, Andrea Claudia. TURSUN, Mihrigul. Místo, odkud není návratu (2022)  —- <html><font size=2>Počet shlédnutí:</html> 54 <html></font></html>