Mariia Kostyleva

Burjati jsou jedním z původních národů Sibiře, kteří žijí převážně v Rusku, Mongolsku a Číně (464 tisíc v Rusku, celková populace 550—690 tisíc). Podle průzkumu obyvatelstva v roce 2021 žije největší počet Burjatů v Burjatsku — 299 tisíc, v Irkutské oblasti — 74 tisíc, v Zabajkalském kraji — 65 tisíc.

Obvykle se předpokládá, že Burjati pocházejí ze středoasijských nomádských kmenů Bajyrků a Kurykánů, a historickou vlastí Burjatů je oblast poblíž jezera Bajkal. V raných fázích své historie se Burjati drželi šamanismu, který byl založen na animistických vírách (víra v duše a duchy jako skutečný základ předmětů a jevů hmotného světa) a kultu přírody. Víra v duchy, neboli „ongony“, byla ústředním bodem jejich náboženství. Šamani byli prostředníky mezi světem lidí a světem duchů, vykonávali obřady zaměřené na zajištění blahobytu, ochranu před zlými duchy a léčení. Šamanismus také zahrnoval kult předků a přírodních míst, jako jsou hory, řeky a lesy, které byly považovány za posvátné.

V průběhu historie byli Burjati součástí různých států, což velmi silně ovlivnilo jejich náboženství. Od 13. století byla jejich území dobyta Mongolskou říší, což posílilo vazby na mongolská etnika. To se také odráží na společných svátcích a obřadech Burjatů a Mongolů. Později, koncem 17. století, přinesli do Burjatska buddhismus tibetští lámové a Mongolové. Tak se zrodilo tradiční náboženství Burjatů, nazývané také „černobílé náboženství“ — buddhismus a šamanismus. Tato dvě náboženství nebyla v konfliktu, ale vstoupila do synkretismu (prolínání, spojování heterogenních náboženských a kultovních ustanovení). Dnes si tak můžeme všimnout společných míst, oděvů, věcí a prvků v rituálech buddhismu a šamanismu v Burjatsku.

V 16. století došlo k příchodu Rusů na Sibiř, což také znamenalo příchod misionářů do Burjatska se snahou konvertovat Burjaty ke křesťanství (po roce 1659 se země Burjatska staly součástí Ruské říše). Byly použity různé metody — od výstavby misionářských škol až po zákaz rituálů a administrativní sankce. Intenzita jejich činnosti se lišila v různých letech, přičemž vrchol nastal v 19. století. Dnes je jejich vliv vidět v christianizované Irkutské oblasti.

Období sovětské moci nebylo jednodušší. Burjatské náboženství bylo vystaveno vážným represím. Ve 30. letech 20. století bylo mnoho dacanů uzavřeno, buddhističtí lámové a šamani byli perzekvováni a náboženské praktiky byly zakázány. To vedlo k výrazné ztrátě náboženských znalostí a tradic.

V důsledku této složité historie se tradiční náboženství zachovalo většinou jen na území dnešní Burjatské republiky, zatímco Burjati v Irkutské oblasti z velké části přijali křesťanství. To je patrné ze statistik týkajících se náboženství v projektu „Arena. Atlas náboženství a národností Ruska“¹⁾. Zde vynechávám ateismus a ietsismus²⁾ (víra v existenci něčeho/někoho vyššího, ale bez toho, aby se člověk zařadil k nějakému existujícímu náboženství), i když mají velké procento.

Složení obyvatelstva v Burjatsku je následující: Burjati — 27,8 %, Rusové — 67,8 %, ostatní národy — 4,1 %. Obyvatelstvo Burjatska vyznává: buddhismus — 20 %, šamanismus (ve zdroji: tradiční náboženství svých předků, uctívání bohů a sil přírody) — 1,8 %, křesťanství — 31,2 %.

V Irkutské oblasti je složení obyvatelstva následující: Burjati — 3,1 %, Rusové — 89,9 %, ostatní národy — 6,9 %. Obyvatelstvo Irkutské oblasti vyznává: buddhismus — <1 %, šamanismus — 2 %, křesťanství — 41 %.

V Zabajkalském kraji je složení obyvatelstva následující: Burjati — 6,1 %, Rusové — 89,8 %, ostatní národy — 4,0 %. Obyvatelstvo Zabajkalského kraje vyznává: buddhismus — 6 %, šamanismus — <1 %, křesťanství — 33 %.

Více se o projektu „Arena. Atlas náboženství a národností Ruska“ dozvíte zde³⁾. Kompletní přeložené tabulky tohoto projektu o Burjatsku, Irkutské oblasti a Zabajkalském kraji najdete v přílohách.

Právě Burjatům žijícím v Burjatsku se podařilo zachovat tradiční náboženství z velké části díky výhodné geografické poloze. Za prvé, bylo zde méně ruských osadníků, a tedy i menší rusifikace a christianizace. Za druhé, blízkost Mongolska a Tibetu pomohla udržovat a zakořenit buddhismus.

Burjati mají složitou historii, ve které vždy bojovali za zachování své kultury, v níž náboženství hraje velkou roli. Dnešní výzvou pro moderní burjatskou společnost je globalizace. Mladá generace stále častěji opouští rodné kraje, ale stále ctí a snaží se zachovat tradice a přesvědčení předků. Cílem tohoto projektu je představit čtenářům tradiční burjatské náboženství prostřednictvím hlavních svátků a obřadů a také vyprávět o tom, jak se Burjati v těžkých dobách emigrace přizpůsobují a udržují tradice předků.

Jaké jsou hlavní náboženské svátky a rituály Burjatů a jak se jejich oslava liší doma a v emigraci?

• Které rituály/svátky jsou nejdůležitější (nejvíce dodržované)?
• Které rituály/svátky jsou vázány na určité území?
• Jak moc Burjati dodržují rituály/svátky v emigraci?

V této kapitole se zaměřujeme na přehled stávající literatury týkající se náboženských svátků a rituálů Burjatů, jak se jejich oslava liší doma a v emigraci. Literární rešerše je rozdělena do dvou částí: první se věnuje popisu a analýze hlavních svátků a rituálů, druhá zkoumá rozdíly v jejich provádění v zahraniči.

Hlavní burjatské svátky a rituály

Hlavní burjatské svátky, jejich slavení a vývoj pod vlivem historických a kulturních změn podrobně popisuje Z. A. Budajeva ve své studii „Burjatské národní svátky v kontextu teorie akulturace“⁴⁾. Budajeva zkoumá, jak se tradiční burjatské svátky měnily pod vlivem sovětské éry a následného období náboženské renesance. Autorka poukazuje na to, že globalizační procesy obohatily tradiční svátky o nové formy oslav, což ilustruje konkrétními změnami, například v průběhu svátku Sagaalgan:

„V dnech Sagaalganu se zintenzivňují pozemky, pořádají se setkání, koncerty, soutěže. K oslavám se připojují burjatští krajané v Moskvě, Petrohradu a dalších ruských městech a také v Madridu (Španělsko), Paříži. Druhým rokem se koná světový flash mob „Global Jochor“. V tomto roce 2013 se konal 11. února v 18 hodin ulán-udenského času, kdy na náměstích 31 měst světa tančil Burjati.“

Jochor - tradiční národní tanec Burjatů.

Autorka dospěla k závěru, že od procesu asimilace v dobách Sovětského svazu přešli Burjati k akulturizaci, což znamená, že si udrželi svou kulturní identitu, a zároveň ji obohatili o nové prvky. Budajeva zdůrazňuje, že zavedení nových způsobů oslav je nejen reakcí na globalizaci, ale i důležitým krokem k zachování kulturního dědictví, aby se zabránilo jeho „přemístění“ do muzeí.

Rituály a svátky Burjatů v emigraci

Druhá část literární rešerše se zaměřuje na to, jak se burjatské náboženské praktiky přizpůsobily novým podmínkám v zahraničí. Boronojeva ve své publikaci „Migrace a sakralizace nového životního prostoru v tradiční kultuře: zkušenost Burjatů ve Vnitřním Mongolsku (ČLR)“⁵⁾ analyzuje, jak migrace ovlivnila zachování a transformaci tradičních rituálů. Autorka zdůrazňuje, že burjatská komunita ve Vnitřním Mongolsku vytvářela nové sakrální prostory a reinterpretovala náboženské rituály, aby se přizpůsobily místním podmínkám a kulturním vlivům. I přes geografickou vzdálenost a odlišné politické a kulturní prostředí si burjatská komunita udržuje klíčové prvky svého náboženského života, zejména buddhistické svátky jako Sagaalgan, i když se tyto praktiky v některých aspektech liší od tradičního způsobu oslav v Burjatsku. Modifikace ve formách uctívání, které jsou výsledkem asimilace a vlivů čínské kultury, ukazují na dynamický charakter náboženských tradic v kontextu emigrace. Tuto adaptaci lze vidět na příkladu Oboo (posvátné místo, které se zakládalo na charakteristických místech krajiny, aby zajistilo prosperitu a blahobyt).

„V případech, kdy již existující kultovní místa byla používána jinými původními etnickými skupinami, docházelo k procesu asimilace těchto míst novými osadníky. Například v Barguzinské dolině osídlily ehiritské rody burjatské území a začaly provádět šamanské obřady na místech, která původně sloužila jako kultovní místa Evenků (domorodí obyvatelé východní Sibiře), přičemž tato místa byla „znovu osídlena“ burjatskými ežiny (duchy míst) v souladu s burjatskými rodovými náboženskými tradicemi.„

Dalším významným zdrojem je studie M. G. Banajevy „Burjati Moskvy: migrace a zkušenosti se sociokulturní adaptací“⁶⁾. Banajeva podrobně popisuje, jak se Burjati žijící v Moskvě snaží zachovat své tradiční náboženské praktiky. Autorka uvádí, že i v podmínkách velkoměsta, jako je Moskva, Burjati pokračují v oslavách buddhistických svátků, jako jsou Sagaalgan (Nový rok podle lunárního kalendáře), Den narození a odchodu do nirvány Buddhy Šákjamuniho. Zároveň však Banajeva upozorňuje na problémy, které s sebou přináší přizpůsobení těchto obřadů městskému prostředí. Například specifický rituál Dugžuuba, rituál očisty od hříchů za uplynulý rok, vyžaduje specifické prostředí, které nelze v Moskvě snadno zajistit. Proto Burjati často cestují do jiných měst, jako je Petrohrad, nebo se vracejí do Burjatska, aby mohli provádět tyto rituály v odpovídajících podmínkách. Tento fakt poukazuje na význam propojení mezi místem, kulturou a náboženstvím a na to, jak migrace může ovlivnit zachování a modifikaci tradičních praktik.

Vzhledem ke specifikám a tématu studie byla zvolena kvalitativní metoda výzkumu jako optimální. I když trpí malou reprezentativností (v našem případě pouze 7 respondentů), umožňuje se do tématu více ponořit. Od začátku byl sestaven seznam otázek formulovaných tak, aby se dotkly všech aspektů důležitých pro výzkum, ale také aby se respondenti nedostali daleko od tématu. Respondenti byli nalezeni pomocí skupin na sociálních sítích a skupinových chatů. Někdy také sami respondenti sdíleli společné chaty a skupiny, nebo nabízeli své přátele jako respondenty (tzv. metoda sněhové koule - když se s pomocí jednoho respondenta dostanete k ostatním). Komunikace probíhala prostřednictvím různých platforem: Instagram, VKontakte, Telegram a Gmail. Respondenti měli právo zvolit způsob interakce: hovor nebo odpověď písemně/ústně ve zprávách či audio zprávách na sociální síti. Se dvěma respondenty jsme tedy hovořili telefonicky, se dvěma prostřednictvím zvukových zpráv, zbylí tři se rozhodli pro textové zprávy / soubor Word. I když všechny způsoby čerpaly ze stejné struktury otázek, stojí za zmínku, že každý způsob komunikace měl své rozdíly, své zápory a klady.

Při telefonickém rozhovoru měli respondenti tendenci poskytovat více informací. Tam, kde by normálně v textové odpovědi napsali „ne, neúčastním se“, v reálném rozhovoru by pravděpodobně zmínili další informace, například: „ale slyšel jsem o tom“ nebo „moji starší příbuzní to dělali“. To dává určité možnosti pro další otázky, ale u menších projektů to může být naopak přítěží, protože téma je zatěžováno vedlejšími informacemi. Také u telefonického rozhovoru je velká šance, že respondent při odpovědi na otázku odejde k jinému tématu. A protože přerušení je podle mého osobního názoru špatný nápad, tazatel by měl sledovat současně, stejně jako to, kam téma konverzace směřuje, a kde se nacházíte ve struktuře rozhovoru (na jaké otázce, jak a kdy bude logičtější přejít k další otázce). Textové a zvukové zprávy mají menší informativnost (jak bylo uvedeno výše), ale přesně se drží daného tématu. Stručně řečeno, stojí za to říci, že v jednoduchosti a rychlosti zpracování jednoznačně vítězí textový formát, ale v objemu informací - telefonický rozhovor.

Pokud jde o můj výzkum, nečekanou věcí bylo, že Burjati, byť etnická menšina, mezi sebou velmi silně udržují spojení. První respondent mi na konci nabídl pomoc tím, že mi sdělil další zdroje informací o obřadech a o skupinách na sociálních sítích, kde mohu najít více respondentů. Zdaleka nebyl sám, kdo poskytl takovou pomoc, která velmi pomohla při tvorbě práce.

Za zmínku také stojí, že na samém začátku práce na projektu byla zkušenost s neřízeným rozhovorem, který se nevešel do práce jako klasický rozhovor s respondentem, ale pomohl velmi v jiném směru. V takovém neřízeném rozhovoru dáte respondentovi pouze téma a necháte ho mluvit. Dostala jsem tedy obecné informace o svátcích a obřadech, přesněji řečeno, dostala jsem představu, co hledat a co je v tuto chvíli aktuální. To bylo velmi užitečné pro začátek projektu, ale také to bylo velmi obtížné, protože i když jsem jako tazatelka byla seznámena se základními koncepty zkoumaného tématu, stále jsem se velmi rychle začala topit v nových informacích a jemnostech tématu. Na základě osobní zkušenosti si uvědomuji, že nestrukturovaný rozhovor zjevně ztrácí čas, a také dle mého názoru vyžaduje velmi zkušeného tazatele, který se nebojí toku neznámých informací a dokáže je rychle zpracovat a strukturovat.

• Natalia 45 (Španělsko), žila v různých oblastech Burjatska, před 17 lety se přestěhovala do Madridu, nyní žije o něco dále od Madridu. Věřící v buddhismus a šamanismus.
• Světa 20 (Česko), burjatsko-mongolské jméno Oelun, narozená v Ulán-Ude (Burjatsko), přestěhovala se do Česka před dvěma lety. Věřící v buddhismus a šamanismus, ale zejména v šamanismus.
• Světlana 36 (USA), narodila se a žila v Gusinoozjorsku (Burjatsko) do roku 2016, odjela do New Yorku, od roku 2020 žije v Chicagu. Věřící v buddhismus a šamanismus. Hlavní organizátorka burjatských akcí v Chicagu.
• Bulat 21 (Česko), narodil se v Ulán-Ude (Burjatsko), žil rok v Irkutsku, do Česka se přestěhoval v únoru 2022. Věřící v buddhismus a šamanismus, ale ne striktně dodržující náboženské předpisy.
• Aryuna 31 (Itálie), narodila se v Burjatsku, v 17 letech se přestěhovala do Moskvy, nyní žije v Itálii. Věřící v buddhismus a šamanismus.
• Darima 22 (Česko), narodila se v Burjatsku, přestěhovala se do Česka před třemi lety. Věřící v buddhismus a šamanismus.
• Alena 35 (Francie), narozená v Ulán-Ude (Burjatsko), přestěhovala se do Francie v roce 2018, nyní žije v Nancy. Věřící v buddhismus a šamanismus.

Jednoznačně nejoblíbenějším a zároveň náboženským svátkem burjat je Sagaalgan. Sagaalgan je buddhistický Nový rok podle lunárního kalendáře. V burjatštině znamená Sagaalgan „bílý měsíc“. Bílá barva je považována za zosobnění dobra, poctivosti a čistoty. Ve skutečnosti byl Sagaalgan původně šamanským svátkem, který připadal na podzim, tedy na období, kdy dobytek přinášel potomstvo, a tím se odpovídajícím způsobem zvyšovalo množství mléčných výrobků. Právě kvůli tomu, se podle některých zdrojů měsíc nazývá bílý. Tento kult mléčných výrobků přetrvává dodnes, což se projevuje hojnou přítomností mléčných výrobků na svátečním stole. Po synkretismu náboženství došlo k posunu data tohoto svátku. Dnes připadá jeho datum mezi koncem ledna a polovinou března, kdy nastává první jarní novoluní. Vypočítávají ho buddhističtí astrologičtí duchovní, kteří také vyhlašují, čí rok to bude, například zeleného vodního koně. To znamená, že určují barvu, označují jeden z pěti prvotních prvků (voda, oheň, země, dřevo, železo) a jedno z 12 zvířat (myš (hulgana), býk (uher), tygr (bar), králík (tuulai), drak (Luu), had (mogoi), kůň (morin), ovce (honin), opice (bišen), kuře (tahyaa), pes (nohoi) a prase). Každému zvířeti se přidává jeden z pěti přírodních živlů: dřevo, oheň, země, železo a voda. Celý cyklus burjatského kalendáře je 60 let (12 zvířat vynásobených 5 živly).

Nejslavnější legenda říká, že jednoho dne Buddha pozval k sobě na narozeniny všechna zvířata. Slíbil, že na znamení úcty pojmenuje rok jejich jménem. Na slavnost přišlo jen dvanáct hostů, ale v cestě jim stála překážka v podobě široké a rychlé řeky. Buddha pak navrhl uspořádat soutěž: jejich pořadí v kalendáři bude určeno řádem, ve kterém zvířata přišla k Buddhovi. Pro nový rok astrologové sestavují Zurhai - kalendář s doporučeními pro každý rok narození (1950-2024), který se prodává po Sagaalganu. Prognózy se liší nejen pro každý rok narození, ale i pro ženy a muže, celkově jde o složitý systém, který bere v úvahu i 9 Menge. Menge je rodová meta, znamení, které má každý člověk, ovlivňuje zdraví, ducha, tělo, charakter a mysl. Existuje celkem 9 Menge, každá se skládá z číslice a barvy:

• jedna bílá
• dva černé
• tři modré
• čtyři zelené
• pět žlutých
• šest bílých
• sedm červených
• osm bílých
• devět červených

Příklad doporučení ze Zurhai: „Kvůli hněvu nebe a zlých duchů se vám může udělat špatně, budete mít špatné sny, dejte si pozor na zranění, zmrzačení a zapletení se do nepříjemných příběhů. Měli byste navštívit „Yum“, „Naiman Gegeen“, „Hamču Nagbov“, „Daši Zegbe“ (bohoslužby).“

Na konci doporučení jsou uvedeny modlitby, které je třeba navštívit v dacanu (buddhistický chrám) nebo přečíst doma, abyste neutralizovali negativní vlivy.

Sagaalgan potvrdil svůj titul největšího svátku i u mých respondentů. Naprosto všichni bez výjimky potvrdili, že ho slavili, a to jak před, tak po emigraci, samozřejmě se svými nuancemi (o tom více níže). Ale Zurhai neukázal takovou popularitu, zejména u mladší generace. Například všichni respondenti z Česka zmínili, že i když sami, jak v Česku, tak v Burjatsku, nekupují a nedodržují většinu předpisů, jejich starší příbuzní naopak tuto tradici velmi milují. Z dotazovaných pouze Světlana (USA) uvedla, že poslouchá varování přímo od lámy, ale příliš přísně je nedodržuje. Bulat a Darima z Česka jen potvrdili, že dodržují jenom příznivé dny pro střihání vlasů.

Alena (Francie) také řekla: „To je respektováno většinou starší generace, dokonce ne mými rodiči, v mé rodině je to asociováno s generací mých prarodičů. Moje babička z matčiny strany neustále nakupovala Zurhai, dívala se na něj, když si sestavovala svůj denní plán. Babička z otcovy strany také, často mluvila o Zurhaiu, například o účesech, cestách… Před stěhováním, v Burjatsku jsem od lidí často slyšela o Zurhai. V salonech kadeřníci často říkali, jaký je dnes den pro stříhání (příznivý / nepříznivý).“

Dva dny před svátkem mnoho buddhistických chrámů rozpalují rituální oheň „dugžuuba“, ve kterém symbolicky hoří nemoci, potíže a neštěstí. V tento den se vezme kousek těsta (smíchá se s vodou) a dotýká se s ním čela, úst a prsou, což symbolizuje očištění mysli, řeči a srdce. Těsto lze také aplikovat na jiná místa, zejména na ta, která bolí. Těsto lze nahradit kapesníkem. Kousek těsta nebo kapesník se zabalí do papírového ubrousku a přinese do dacanu, kde se spálí. Na počest Sagaalganu se také po dobu 20 dnů konají služby v dacanech. Kromě novoroční modlitebny (Sagaalganai Hural) se konají bohoslužby na počest božstev, s přáním míru a pohody, na památku zesnulých a další obřady. Během Sagaalganu v dacanech se také vyměňují hadaky (o tom níže). Nejprve se vyměňují s lámou, pak obvykle s rodinou. Také nemůžete odmítnout osobu, která by si s vámi chtěla vyměnit hadak. Předpokládá se, že čím vícekrát svůj hadak vyměníte, tím lépe.

Před stěhováním však obřad dodržovali všichni respondenti kromě Bulata (Česko). Ten zpočátku tento rituál nedodržoval, přestože jeho rodiče tento rituál prováděli.

Světlana (USA) a Aryuna (Itálie) se před emigrací účastnily v Dugžuubě. Po přestěhování stále navštěvují modlitby na Dugžuubu, ale v USA a Itálii je zakázáno rozdělávání ohně, takže dacany nemohou založit táborák, a proto se samotný rituál s těstem (papírem) neprovádí.

Tento obřad je přímo spojen s návštěvou daсanu, takže někteří respondenti nemají možnost ho dodržet. Po přestěhování se Alena a Natalia, stejně jako všichni respondenti z Česka, do rituálů nezapojují kvůli nedostatku dakanů v okolí.

Přesto Natalia (Španělsko) a Alena (Francie) o tomto obřadu vřele mluvily, protože starší členové rodiny jim tuto tradici vštěpovali.

Natalia (Španělsko): „Moje babička vařila těsto, pak každý člen rodiny toto těsto válel po těle, a pak buď babička, máma, nebo táta jeli do dacanu a házeli těsto do ohně.“

Alena (Francie): „Před stěhováním, do roku 2018, jsme pořádali tento obřad. Můj tatínek je velmi věřící, on všechny tradice respektuje. Vždy mi pomáhal, vysvětloval, jak mám co dělat, připomínal mi, abych na něco nezapomněla. Z rodiny pocházely všechny tyto tradice.”

Tradice spojená se Sagaalganem, totiž posledním dnem starého roku. Butuu Uder se koná poslední den starého roku, tedy den před Sagaalganem. Burjati věří, že v tento den se všechny tvoje skutky množí, dobré i špatné, a proto je v tento den zakázáno nadávat. Existuje také pravidlo zdržet se konzumace masa a alkoholu, ale to není tak běžné. Obvykle se tento den tráví v rodinném kruhu s péčí a přípravami na velký svátek. Domácí přípravy na Sagaalgan zahrnují kompletní úklid celého domu, čištění domu (kouřením kadidla), vaření, nákup vlajek „Hii Morin“ (o tom níže) a přípravu obětního oltáře.

Uprostřed oltáře by měl být Buddha nebo jiný bůh (obraz nebo socha). Vlevo jsou buddhistické knihy, které symbolizují Buddhovu řeč. Vpravo by měl být zvon nebo vajra, symbolizující mysl Buddhy. Před oltář umístěte „Tahil“, který se tradičně skládá z 8 misek (suxe):

• V první misce je voda (Buddha z ní pije).
• V druhé misce je voda (v ní si Buddha myje nohy).
• Ve třetí misce je květina, může být umělá (ideálně by měl být lotos, ale může to být jakákoli jiná květina, například astry, které mají mnoho okvětních lístků). Dolů do misky nasypte rýži a nahoře zapíchněte samotnou květinu (Buddha čichá vůni květu).
• Ve čtvrté misce je také rýže, do které vložte nějaké kadidlo (huze). Toto kadidlo se nikdy nezapálí, jeto symbol oběti vůně.
• Dále nainstalujte zulu (lampa) nebo nahatu (speciální lampu na nohu) a uvnitř umístěte svíčku.
• V šesté misce je čistá voda (symbolizuje obětování vůně).
• V sedmé misce je rýže, která představuje hudbu.

* Připravuje se také sagaan eděen tabag, talíř s lahůdkami pro bohy, na kterém jsou ve tvaru pyramidy složeny sladkosti a mléčné výrobky (v žádném případě maso). Spodní část pyramidy může být složená z boovů (může být nahrazeno sušenkami nebo vaflemi) a nahoře musí být ponechán kousek másla. V pyramidě musí být lichý počet pater. Je také velmi důležité, aby všechna jídla byla „nová“, „první“, to znamená, že pokud se jedná o bonbóny, měly by to být první bonbóny z nového balíčku, jako by to byly ty nejlepší. Tato pravidla pro pohoštění bohů platí pro mnoho obřadů.

Boovy-čerstvé pečivo pro rituální jídlo v dačanech.

Zde se i přes zcela stejné trávení tohoto dne v Burjatsku po emigraci respondenti rozdělili, dá se říci, na dva tábory.

Darima (Česko), Světlana (USA) a Aryuna (Itálie) určitě uspořádají velký úklid, připraví oltář, pálí kadidla v místnosti - dělají vše podle všech kánonů. Světlana má oltář po celý rok, Darima a Aryuna jej staví pouze na dobu svátku.

Darima: „Když postavíš oltář, musíš se o něj neustále starat, jinak je to považováno za neúctu k bohům. Vzhledem k tomu, že je tam jídlo, je neustálé udržování oltáře ve správné podobě obtížné, takže ho stavím jen při důležitých událostech, i když vím, že někteří moji starší příbuzní mají oltář po celý rok.”

Natalia (Španělsko), Světa (Česko), Alena (Francie) poznamenaly, že po přestěhování jsou poněkud jednodušší na Butuu Uder.

Světa: „Obvykle se dělaly jen přípravy na ráno, protože den před Sagaalganem je nutný velký úklid domu a nákup dárků. Teď nic takového není, jen den Sagaalganu a je to. Rodina a okolí hrají velkou roli.“

V Česku už Světa neorganizuje plnohodnotný oltář, jen může na ulici postříkat mlékem nebo čajem.

Alena: „Dodržovala jsem tuto tradici více v Burjatsku, myli jsme si byt, hodně jsme se připravovali, v noci jsme na televizi pouštěli modlitby z dacanu živě. Teď se snažím Butuu Uder dodržovat, ale to už je v menším formátu: uklízím doma, vařím jídlo, modlím se u oltáře.”

Natalia také přiznala, že i když někdy v tento den pracuje a může být obtížné vše dodržet, snaží se vše předem připravit, aby její děti na tradice nezapomněly.

Ivolginskij dacan, Rusko, Burjatsko, Věrchnaja Ivolga 51°45′32,77″ s. š., 107°12′11,66″ v. d.:

V den Sagaalganu je třeba vstát před svítáním, aby se připravili na příchod bohyně Palden Lhamo (jedné z nejvíce uctívaných bohyní v buddhismu), která obíhá celý svět na mulovi, aby přinesla štěstí pro příští rok. Říká se, že pokud budete v tuto dobu spát, bohyně vás bude považovat za mrtvé a štěstí vám nepřinese. Abyste byli připraveni na její příchod, nepotřebujete mnoho: stačí nalít bohyni čaj a postříkat mlékem nebo čajem ulici. Nestačí jen zůstat vzhůru, ale je nutné aktivně něco dělat, aby vás bohyně považovala za živé. V den svátku je na stole obvykle spousta rozmanitých jídel, ale tradičně se za hlavní jídlo považovaly mléčné výrobky (zakysaná smetana, sýr, prostokvaša) pro dospělé a různé sladkosti pro děti. Dříve v první den svátku chodily děti k sousedům pro sladkosti, ale bohužel tato tradice se do dnešních dnů nedochovala. I když Sagaalgan má určený den oslav, stále je to svátek „bílého měsíce“, takže je tradice navštěvovat příbuzné a přátele během celého bílého měsíce. Hostitelé obvykle dostávají jako dárek hadak, ale mohou také dostat ručníky a další věci do domácnosti. Hosté jim na oplátku přinášejí své dary.

„Hadak je oběť nebo pozdrav, který vyjadřuje hlubokou úctu. Jedná se o kus hedvábného materiálu v podobě dlouhého šátku. Hadaky přicházejí v pěti barvách: bílá, modrá, žlutá, zelená a červená. Každá z těchto barev má zvláštní význam. Bílá je symbolem čistoty a laskavosti. Modrá je symbolem klidu a věčnosti nebe. Žlutá je symbolem prosperity, plodnosti a víry. Zelená je symbolem života, překonávání obtíží a prosperity. Červená je symbolem bezpečí a majestátnosti.“ Cybikova, A. S. „Buddhistické atributy v životě Burjat“ ⁷⁾.

V tomto videu můžete vidět, jak vypadá výměna hadaků v dačanech: https://www.youtube.com/watch?v=pkg8NltmPsQ

Při darování hadaku existuje několik důležitých pravidel:

• Hadak musí být složen napůl podélně tak, aby spodní okraj mírně vyčníval zpod horního.
• Hadaky se podávají oběma rukama na dlaních, nutně ohybem k sobě a hranami k tomu, komu je darujete (otevřený konec symbolizuje dárek s otevřenou duší).
• Starší odevzdává hadak shora, zatímco mladší zdola.

Existují také speciální hadaky, které se používají ve velmi specifických případech:

• Hara hadak má černou barvu a používá se pouze na oltáři v Butuu uder – poslední den starého roku.
• Daša hadak je krátký modrý hadak, který se obvykle dává dětem.
• Sonnom hadak je nejkratší modrý hadak (až 60 cm) a dává se jen zesnulým.

Pokud jde o naše respondenty, tradice pozdravení bohyně Palden Lhamo je dodržována před i po emigraci téměř všemi, s výjimkou několika. Aryuna (Itálie) a Alena (Francie) uvedly, že se nikdy nepřipravovaly na příchod bohyně Palden Lhamo, ani před emigrací, ani po ní. Světa (Česko) zmínila, že až po přestěhování přestala tuto tradici dodržovat.

Přejděme k samotnému svátku. U všech respondentů v Burjatsku se Sagaalgan obvykle slavil podle všech kánonů: hostina sestávající z bílého jídla s rodinou (často bylo zmiňováno tradiční burjatské jídlo - buzy/pozy), dárky (o nich si promluvíme později), výlety do dacanu a návštěvy příbuzných. V emigraci se mnohé muselo přizpůsobit realitě jiných zemí.

Buzy - tradiční burjatské jídlo, které se skládá z masa zabaleného do těsta a vařeného na páře. (foto)

Za prvé bych chtěla oslovit naše respondenty z Česka: Bulata, Světlanu a Darimu. Dacan v Praze není. Bulat nyní slaví Sagaalgan se svými přáteli v mongolské restauraci, a Darima a Světa se scházejí s burjatskou komunitou v Praze a připravují buzy. Respondentky také zmínily, že burjatská komunita v Praze je poměrně velká, čemuž věřím, zejména vzhledem k tomu, že navzdory identickému oslavení Sagaalganu se tyto dvě dívky mezi sebou neznají.

Aryuna (Itálie) čelila podobnému problému s nedostatkem dacanů, a tak nyní slaví jen sama doma.

Respondentka Světlana (USA) se s námi podělila o životě v New Yorku i Chicagu. V New Yorku je dacan postavený Kalmyky. Zatímco Světlana žila v New Yorku, navštěvovala ho nejen na Sagaalgan, ale několikrát ročně z různých důvodů. Když se právě přistěhovala, burjatská komunita byla v New Yorku velmi malá, takže si zachovala všechny zvyky pouze v rámci rodiny. Nyní se počet výrazně zvýšil:

“„Komunita je nyní velmi velká. Každý rok na Sagaalgan pořádali jsme velké akce, jako je setkání krajanů načasované na oslavu Sagaalganu, svátek Bílého měsíce, a koncerty s pozváním lámů, aby četli modlitby a modlili se, aby náš nadcházející rok přinesl štěstí a požehnání.”

Přestěhování do Chicaga přišlo během pandemie, když bylo vše uzavřeno, takže slavila doma v rodinném kruhu. Také zmínila, že se o to postupně začali zajímat i příbuzní jejího manžela (Američana). Nyní tráví Sagaalgan všichni společně.

Natalia (Španělsko) dříve chodila na Sagaalgan do dacanu v Madridu, ale po narození dětí na to už nemá čas, takže nyní slaví pouze v rodinném kruhu.

Alena (Francie) dacany blízko bydliště nemá, takže slaví jen v těsném rodinném kruhu a vaří buzzy.

Ráda bych ještě zmínila důležité téma rodiny, protože původně je Sagaalgan rodinný svátek. Respondenti vjádřili velkou lítost nad nemožností přijet a slavit s příbuznými, ale všichni jsou v kontaktu se svými příbuznými prostřednictvím sociálních médií, což jim v tak důležitý den zpříjemňuje jejich nepřítomnost.

Světlana (USA) k tomu dodala: „Ale i tady mám dost příbuzných. Manžel má příbuzné (Američany). Učíme je našim tradicím, seznamujeme je s nimi. Je to pro ně velmi zajímavé, protože nemají své vlastní tradice. Velmi zajímavá je pro ně oslava Sagaalganu. Mám tady manžela už hodně dlouho, skoro dvacet let, a už je, dá se říct, rusifikovaný.“

Zajímavé také je, že vztah k dárkům byl různý, nebo spíše k tomu, co darovat. Na toto téma se vyjádřilo několik respondentů:

Darima (Česko): „Ve většině případů už hadak není tak oblíbený dárek. Pro lámy - ano, ale mezi příbuznými jsou běžné i jiné věci pro domácnost. Často se takové dárky předávají dál. Měli jsme jednou situaci: sada ručníků prošla čtyřmi rodinami a vrátila se k nám *směje se*. U nás se nepovažuje za nic špatného dávat dárky dál.“

Světlana (USA): „Vždycky jsem darovala hadaky, tedy nutně hadak a navrch peníze. Když darujete hadak a peníze, je to nad všechny ostatní dárky. To je známka úcty. A tady v USA, vzhledem k tomu, že je velmi těžké najít hadaky, daruji hadaky jen velmi, velmi vysoce respektovaným hostům.“

Světa (Česko): „Je zvykem, že se na tento svátek běžně dávají peníze. Hadaky nejsou tak běžné, u nás v rodině je nikdo nevyměňuje.”

Dříve bylo vlastnictví koně znakem bohatství, zatímco jeho absence svědčila o chudobě. To není překvapivé, protože kůň byl neocenitelným pomocníkem v hospodářství, od pasení stáda až po lov. Kromě toho byl kůň také rituálním zvířetem, jak v buddhismu, tak v šamanismu. V buddhismu to můžeme vidět na vlajkách s motivem „Hii Morin“.

Hii Morin (Kůň větru) je symbolem v tibetském buddhismu. Jedná se o koně, který na svých zádech nese „čintamani“, šperk, který plní přání a přináší štěstí. Existují také stejnojmenné posvátné vlajky, které symbolizují bioenergii člověka a odrážejí jeho psychofyzický stav.

Historicky měly vlajky Hii Morin své předchůdce, vlajky Rudar. Rudar, což znamená prapor, byl původně používán ve vojenství a byl připevněn k základně kopí místo koňského vlasu. Předpokládalo se, že takové kopí je pod patronací Dra-lha, „bojového božstva“, jednoho z pěti božstev, která ochraňují člověka. Dra-lha je božstvo, které se vyskytuje jak v bönském, tak i v buddhistickém náboženství.

„Dra-lha je popisován jako usměvavý mladík s bílou kůží, s turbanem z bílého hedvábí, v bílém plášti a botách, na bílém koni. Na opasku má pouzdro na luk a toulec. Pravou rukou mává oštěpem s vlajkou, levou drží laso.“⁸⁾

Postupem času vlajka ztratila svůj vojenský význam. Začala se měnit, přibyly na ní obrázky zvířat, a stala se čistě náboženským atributem.

Dnes mají vlajky Hii Morin schopnost plnit přání, přinášet štěstí a pohodu. Uprostřed vlajky je vyobrazen kůň, zatímco v rozích nebo ve středu se nacházejí symboly jednotlivých prvků: tygr – vzduch, sněžný lev – země, Garuda (král ptáků) – oheň, drak – voda. U Burjatů existují Hii Morin pouze ve čtyřech barvách: bílá, modrá, žlutá a zelená. Na rozdíl od tibetských vlajek, které mají navíc ještě červenou barvu a jsou upevněny vodorovně, burjatské vlajky jsou svislé, aby kůň vypadal, jako by skákal po zemi.

Barva vlajky se vybírá podle roku narození člověka:

• modrá – rok myši, draka, opice;
• žlutá – rok tygra, koně, psa;
• bílá – rok krávy, hada, kuřete;
• zelená – rok zajíce, ovce, prasete.

Kromě samotné barvy se Hii Morin liší také barvou lemování, vázání a dokonce i barvou písma. Všechny tyto prvky symbolizují příslušnost k pěti buddhistickým rodinám. Každá vlajka musí být vyvěšena v určitý den a v určitém směru:

• Bílá – na sever ve středu;
• Zelená – na jih v pondělí;
• Žlutá – na západ v sobotu;
• Modrá – na východ ve čtvrtek.

Před vyvěšením vlajky je třeba uvést jméno osoby, za kterou se Hii Morin vyvěšuje. Poté ji musí posvětit láma, který určí správný směr pro vyvěšení. Láma složí Hii Morin zvláštním způsobem, uvnitř zanechávaje rýži, která se při posvěcení vkládá dovnitř. Při vyvěšení by rýže měla vypadnout. Některé zdroje uvádějí, že Hii Morin nesmí být věšena pod pás, ale všichni se shodují, že čím výše bude vlajka viset, tím lépe.

Tradičně se Hii Morin vyvěšuje na Sagaalgan, ale může to být i z jiných důvodů.

Hii Morin se ukázal být běžným rituálem, který před emigrací prováděli všichni účastníci průzkumu. V původní podobě se ho však podařilo uchovat pouze u Světlany (USA). Ostatní účastníci rozhovorů po emigraci žijí v místech, kde není přístup do dacanu, takže není možné provést tento obřad. Zde však hraje roli skutečnost, že Hii Morin můžete pověsit nejen za sebe, ale také za osobu, o kterou se staráte. Darima (Česko) a Aryuna (Itálie) tak zmínily, že za ně Hii Morin věší jejich rodiny ve vlasti. Alena (Francie) dodala, že stejně tak její rodiče věší Hii Morin nejen za ni, ale i za jejího manžela (Francouz). To je takové milé gesto.

Chci sem také vložit vzpomínky Natalia (Španělsko) na to, jak se připravovali na obřad dříve:

„Obřad Hii Morin si úplně nepamatuji, ale pamatuji si, že v Orongoj (Burjatsko) jsem chodila k jedné babičce, která dělala pečetě Hii Morin (modlitby). Pamatuji si, že bílé tkaniny byl nedostatek, kupovali jsme polštáře, ze kterých jsme šili Hii Morin. Pak jsme šli do dacanu a připevnili je na větve.”

Burjatsko je bohaté na malebná přírodní místa, mnohá z těchto míst jsou však posvátná. Oboo představuje posvátné místo, které je přírodní objekt (kopce, neobvyklé tvary kamenů a skal, jeskyně, stromy, které vynikají velikostí atd.), mohou to být i umělé objekty — barisaa (posvátný strom), oboo, serge (rituální kuželovité sloupy). Na těchto místech lidé uctívají místní božstvo edgena - ducha Pána místa, také je to svaté místo s místními rituálními praktikami. Takové místo poznáte podle pověšených hadaků, možná dokonce uvidíte obětiny.

Oboo má starověké kořeny; podle některých výzkumníků může být spojeno s ranými formami náboženství a uctíváním přírody. Tyto závěry jsou většinou založeny na podobnosti názvů v turkicko-mongolských jazycích, stejně jako na podobných konstrukcích Oboo. Kult Oboo nebylo v konfliktu se šamanskými praktikami a později se s nimi často spojovalo. K obřadům Oboo již nebylo třeba šamanů ve speciálním oblečení, jako při jiných rituálech; obřady vedli starší a znalci rituálů. V současnosti je Oboo kombinováno s buddhismem a šamanismem.

Barissa Bajkal, Olchon, Burjatsko

Příklad umělého Oboo z kamenů a klacků.

Serge Bajkal, Olchon, Burjatsko

Vrchol lásky, Aršan, Burjatsko

S těmito místy jsou spojeny dva rituály. Jeden je poměrně jednoduchý: Když Burjati projíždějí kolem takových míst (nemusí to být právě oni, ale je to typické), zastavují a rozhazují rýži nebo mince, aby ukázali úctu duchům místa a zajistili si klidnou cestu.

Od respondentů jsem se dozvěděla, že Burjati před důležitými událostmi také uctívají duchy místa. Před úsvitem jdou ven, modlí se a stříkají čaj nebo mléko. Zkušenosti respondentů ohledně rituálu uctívání duchů místa se liší. Světa a Bulat z Česka uvedli, že tento rituál nikdy nedělali, nicméně Bulat zmínil, že jeho rodiče tuto tradici stále dodržují. Aryuna (Itálie) a Alena (Francie) zmínily, že po přestěhování přestaly tuto tradici dodržovat. Alena sice dodala, že pokud tráví piknik s rodinou, může stříkat čaj nebo mléko, ale to už není nutné. Darima (ČR), Natalia (Španělsko), Světlana (USA) sdílely naprosto opačný zážitek: zachovaly si rituál uctívání duchů i po přestěhování.

O zajímavost se s námi podělila Světlana (USA): „Podle našeho burjatského přesvědčení, pokud vidíme na obloze orly, je to duch místa. Je třeba je pohostit, většinou něco rozstříkáme nebo hodíme minci. ”

Druhý rituál se nazývá Oboo. Tento rituál má také za cíl projevit úctu duchům oblasti, ale je osobnější. Účastní se ho lidé, kteří se na tomto místě narodili nebo jej považují za svůj domov. Oboo se koná v červnu. Datum určí lámové místního dacanu podle lunárního kalendáře. Tento rituál je považován za kolektivní. Začíná přípravou místa, kterou obvykle provádějí daamalové, vážení starší rodu, kteří se o Oboo starají po celý rok. O obětování beránka (tole) se názory liší: někteří uvádějí, že je obětován na místě, jiní tvrdí, že obětování na místě již neexistuje a na obřad přinášejí pouze jeho hlavu, další říkají, že přinášejí jen vařené jehněčí maso. Modlitba začíná brzy ráno; lidé mohou zůstat poslouchat modlitby a zapojit se do jiného rituálu. Tato rituální procházka se nazývá rituál „goroo“ — lidé v řetězu obcházejí Oboo ve směru Slunce, obvykle 1, 3 nebo 9 krát. Pak se můžete přiblížit k lámům, kteří sedí ve speciálním altánu — bumhanu, a dát jim lístek se jmény členů rodiny, jejich rokem narození a rokem podle lunárního kalendáře. Tímto způsobem žádají u božstva štěstí pro členy rodiny. V určitém okamžiku lámové oznámí, že nastal čas na obětování. Tyto dary rodiny připravují předem; obvykle se skládají z mléčných výrobků, sladkostí, masa a jsou umístěny v pyramidě, na jejímž vrcholu může být máslo nebo sýr. Vzhledem k tomu, že obřad probíhá v létě, může se máslo v horku rychle rozpustit, a proto je v moderní době povoleno nahradit máslo sýrem. Po modlitbě, s obětí v rukou, rozhazují po okolí vrchol pyramidy, jako symbol toho nejlepšího, nebo ho spalují. Zbytek je určen k jídlu.

Jelikož je Oboo velmi soukromý rituál, který je vázán na rodnou zemi, nesmí být vykonáván jinde. Respondenti upřesnili, že Oboo se obvykle koná na historické vlasti po otcově linii, ale existují výjimky. Stejně tak občas existují různá pravidla u Oboo, například podle Světlany existuje Oboo, kam ženy nesmí chodit. V Burjatsku je mnoho posvátných míst, takže při cestování je třeba zacházet s přírodou velmi opatrně a s úctou. Všichni naši respondenti se před stěhováním účastnili v Oboo. Mnozí však uvedli, že kvůli univerzitě, práci a jiným záležitostem se jim to nepodařilo dělat každý rok. Tak naposledy Oboo provedli: Alena v roce 2005, Aryuna v roce 2010, Světlana v roce 2018, Světa v roce 2019. Ostatní si nepamatují, kdy.

Tím hlavní rituály Burjatů končí. Od této chvíle začíná část práce, která se zaměří na poslední otázku rozhovoru:

Milan - oslava prvního roku dítěte, při které se celá rodina sejde a dítě se oholí. Všichni respondenti o tom slyšeli, ale obřad dodržují pouze Natalia (Španělsko) a Světlana (USA). Podrobnosti nám sdělila Světlana:

„V roce jsem všechny své děti oholila. Sama jsem byla v roce oholená * směje se*. Babička říkala, že aby vlasy byly hustší. Pokud to řekneme moderním jazykem, stříhání vlasů je prvním krokem k separaci od matky. Obecně platí, že první vlasy dítěte by měl ostříhat strýc z matčiny strany, tedy maminčin bratr nebo bratranec. Říká se mu „nagasa“. Existuje přesvědčení, že pokud strýc z matčiny strany ostříhá první vlasy, je to velmi dobré znamení a dítěti přeje šťastný život. Nyní se takové akce konají ve velkém měřítku, svolávají se všichni příbuzní: strýcové, tety. Nejprve strýc ze strany matky ostříhá a v tu chvíli musí dítěti dát peníze jako poděkování za poctu. Poté všichni ostatní příbuzní jednoho po druhém dítě ostříhají a dávají peníze.”

Jediná informace, kterou jsem na toto téma našla na internetu, byla odpověď Danzana-lámy v novinách kjachtinského okresu⁹⁾:

„Narození dítěte je samo o sobě velkým zázrakem. Ale první rok života byl pro dítě považován za nejtěžší. Dříve děti velmi často umíraly a nedožívaly se ani jednoho roku. Buriati se k dětem chovali velmi ohleduplně, a tak na dveře domu, kde se dítě narodilo, připevňovali větev borovice. Vstup do domu byl nežádoucí po dobu jednoho měsíce. Po dosažení jednoho roku uspořádali rodiče oslavu, na kterou byli pozváni pouze blízcí příbuzní z matčiny a otcovy strany. V tento den se připravovala slavnostní jídla – polévka a bílá jídla: tvaroh, arsa, zakysaná smetana, máslo. Na počest chlapce bylo zvykem porazit berana, na počest dívky – ovci. Hosté pronášeli pochvalné projevy, přání pro dítě a rodiče, oslavovali svůj rod a vzpomínali na předky. Bylo nutné zmínit, že jejich rod se množí a roste, a mladí mají na koho navazovat. Oslava prvních narozenin měla ještě jeden důležitý význam: dítě bylo představeno rodu a stalo se jeho plnohodnotným členem, čímž vstoupilo pod jeho ochranu. Hosté samozřejmě nepřicházeli s prázdnou. Tehdy se nedávaly peníze ani zlato. Bylo zvykem dávat dítěti dobytek – pět tradičních druhů hospodářských zvířat: koně, krávu, ovci, kozu a velblouda. Všechna tato zvířata byla několik měsíců po porodu – hříbě, tele, jehně, kůzle a velblouďátko. Měla vyrůst společně a stát se v budoucnu základem blahobytu dítěte. Bylo také zvykem ostříhat dítěti vlasy nalyso. Věřilo se, že po ostříhání budou vlasy dítěte silnější a hustší a že obecně dítě vyroste chytré. Oholené vlasy se nevyhazovaly; pečlivě se sbíraly do hedvábných sáčků a poté se umístily venku do každého rohu domu, stodoly či stáje. Dosažení prvního roku života znamenalo, že dítě překonalo obrovské překážky, těžkosti a strádání, a že jeho další život bude mnohem snazší.“

Mnozí také zmínili rituál spojený s vodními duchy. Tento rituál se však provádí podle pokynů lámů z různých důvodů a z těchto důvodů se může lišit způsob provádění. Samotný rituál musí být proveden pod vedením lámů, kteří dávají předem pokyny, co koupit, kdy a kam přijít. O své zkušenosti se opět podělila Světlana (USA):

„V Chicagu jsme tři roky po sobě zvali mongolského lámu. Shromáždili jsme se na břehu Michiganského jezera a provedli tento obřad. Vzali jsme všechny potřebné potraviny, které láma předepsal. Tento obřad se koná ráno. V Burjatsku se koná v 5-6 hodin ráno, tady v 7-8. Obvykle v předvečer obřadu nemůžete jíst maso, vejce, cibuli, česnek, vše, co má výraznou vůni. Také se nesmí pít a kouřit. Bůh vody je citlivý na pachy. Slyšela jsem, že někdo začne stříkat vodku. Bůh vody nemá rád vodku, za to může být tvrdě potrestán. Tady sbíráme „daalha“ (sagaan eděen tabag), mléko, čaj. Obětiny jsou umístěny na dlouhém stole. Pro lámu máme samostatné místo, kde si připraví potřebné předměty jako zvonek, aršan (svatá voda), knihy atd. Začíná modlitba, během níž láma vysvětluje, k čemu je konkrétní modlitba a proč je třeba číst duchy vody. Člověk je ze 70 % z vody, díky vodě máme úrodu - jídlo na náš stůl. V určitém okamžiku láma říká, že je třeba jít postříkat mléko do nádrže, obvykle to dělají muži, ale ženy také mohou. Pak vezmeme daalha, sedíme s ním a modlíme se, jsou tam určitá slova, která je třeba říci. Pohostíme boha vody, pak si musíme vzít něco z daalha. Nejdůležitější moment v každém rituálu * směje se*. Po skončení následuje adis. Adis je požehnání, které se provádí poklepáním věřícího knihou s modlitbami. Poté následuje čajový dýchánek.“

Vodka je pravda někdy používána během obětování, ale má svá omezení, jak vidíme na tomto příkladu. Jeden z respondentů se s námi také podělil o zajímavý fakt: když Burjat pije vodku, nejprve ji nutně postříká do stran, aby hostil duchy.

Když se vrátíme k uctívání duchů vody, různé zdroje objasňují, že mléko by mělo být od červené krávy nebo bílé kozy, protože je považováno za nejtučnější a nejvýživnější. ¹⁰⁾

Darima (Česko) se s námi podělila o informace o obřadu „Toonto Nutag“, kterého se několikrát zúčastnila. Alena (Francie) uvedla, že o něm také slyšela, ale neúčastnila se. Světlana (USA) řekla, že název je neznámý, ale pamatuje si, že dříve s rodinou jezdila do táboru předků a stříkala mléko. Další informace od Darimy:

Toonto Nutag - z burjatského toonto - rodiště, nutag - pupeční šňůra. Je to místo, kde je pohřbena placenta babičky nebo prababičky. S tímto místem je spojen rituál uctívání předků, který nemá přesné datum, obvykle se provádí, pokud jsou v rodině nějaké problémy nebo na doporučení lámů. Obvykle, když se jedna rodina rozhodne jít na místo, spojí se s ostatními příbuznými a nakonec se může stát, že pojede většina příbuzných. Zde se obětiny skládají z jídla, které milovali předkové za svého života, také stříkají mléko, čaj nebo vodku. Zajímavostí je, že když Burjati pijí vodku, vždy nejprve namočí prst do nápoje a stříkají do čtyř stran, čímž krmí duchy. Tento rituál je velmi osobní, takže najít informace o něm je poměrně obtížné.

Světa (Česko): „Existuje ještě rituál, když žena chce otěhotnět. Jezdí k bohyni Janžime a věří, že když se jí ukáže s dítětem, bude těhotná, pokud ne, tak ne. Je to docela běžné, asi je důvod, proč tam ženy chodí.“

Zde respondentka hovoří o velkém balvanu v dacanu Barguzinského okresu. Původní stavba byla zničena ve 30.letech 20. století, na jejím místě byl nalezen balvan zobrazující bohyni Janžimy, která nyní slouží jako místo uctívání. Lidé, kteří přicházejí s žádostí o děti, obvykle nechávají hračky jako oběť.

„Janžima je bohyní umění, věd, řemesel a moudrosti. Je známá také jako patronka dětí a studentů a je spojována s čistotou, nevinností a tvorbou všeho nového.“

Viktorija Lygděnova „Rituály uctívání bohyně Janžimy v barguzinské oblasti Burjatské republiky“ ¹¹⁾.

Burjati mají bohatou kulturu, která je úzce spjata s náboženskými obřady a svátky. Tento fakt jsem si stále více uvědomovala během svého výzkumu. S každým dalším krokem jsem jasněji chápala, že můj výzkum je jen malým střípkem ve velké mozaice burjatské kultury. V této práci jsem se zaměřila na analýzu a pochopení hlavních náboženských svátků a rituálů Burjatů a na to, jak se jejich oslava liší v Burjatsku a v emigraci.

Nejoblíbenějším a nejvíce dodržovaným svátkem je samozřejmě Sagaalgan. Jeho tradice se předávají již od dětství v rodinném kruhu, což činí tento svátek pevným pilířem burjatské kultury. Dokonce i v emigraci zůstává rodinný charakter tohoto svátku zachován, i když se může slavit s rodinou manžela či manželky nebo v rámci burjatské komunity. Důležitou roli zde hraje také situace v zemi bydliště, zejména velikost burjatské komunity a přítomnost dacanu.

Rituál Butuu Uder, který se provádí v rámci přípravy na Sagaalgan, byl v Burjatsku velmi populární, avšak v emigraci mu Burjati věnují menší pozornost. Existují dva důvody, které podle mého názoru spolu úzce souvisejí. Prvním důvodem je okolí. Zatímco v Burjatsku se na velký svátek připravují všichni – příbuzní, přátelé, kolegové z práce – v emigraci je to často jen váš osobní zájem. Druhým důvodem je rytmus života v jiné zemi, který zahrnuje práci, studium a další povinnosti. V Burjatsku jsou Sagaalgan a Butuu Uder státními svátky. Zatímco Sagaalgan lze oslavit večer po práci, přizpůsobit Butuu Uder, který zahrnuje úklid domu, nákup věcí na oltář a další přípravy, je v emigraci mnohem obtížnější.

Tradice spojené se Sagaalganem, jako jsou příprava na příchod bohyně Palden Lhamo, darování hadaků a dodržování doporučení Zurhaie, se nacházejí v různých situacích. Přestože příprava na příchod bohyně Palden Lhamo není tak populární jako samotný Sagaalgan, většina respondentů, kteří tuto tradici dodržovali před emigrací, v ní pokračuje i nadále. Pouze jeden respondent tuto tradici opustil, stejně jako výrazně zjednodušil rituál Butuu Uder, což zdůvodnil nedostatkem vhodného prostředí, o kterém jsme mluvili dříve. Pokud jde o Zurhai, jeho popularita výrazně poklesla. Mnozí respondenti uvedli, že dodržování doporučení Zurhaie je rozšířenější u starší generace, jako jsou prarodiče. Někteří mladší respondenti však stále dodržují určité aspekty, například výběr příznivých dnů pro stříhání vlasů. Změny v dodržování této tradice během emigrace se nepodařilo vysledovat kvůli nedostatku lidí, kteří by ji plně podporovali. Darování hadaků se ukázalo být nejednoznačné. Někteří respondenti hadaky podporují jako tradiční dárek, přičemž emigrace v jejich očích jen posílila „zvláštnost“ tohoto daru kvůli obtížnosti jeho získání v cizině. Na druhou stranu, mnozí respondenti vnímají hadaky více jako rituální předmět než jako dárek a upřednostňují jiné, sekulárnější dárky.

Následující obřady nejvíce „utrpěly“ v emigraci, protože jsou méně flexibilní a vyžadují specifické podmínky.

Hii Morin je jedním z těchto rituálů. Před stěhováním jej dodržovali všichni respondenti. V emigraci však naráželi na potíže spojené s absencí dacanů v místě jejich bydliště. Na rozdíl od některých jiných rituálů má však Hii Morin určitou flexibilitu – člověk nemusí tento rituál vykonávat sám, může to za něj udělat někdo jiný. U několika respondentů po stěhování tento obřad vykonává rodina v Burjatsku.

Druhým takovým rituálem je Dugžuuba. Podle mých respondentů si tento obřad dodnes zachovává svůj význam, i když jeho zachování je silně ovlivněno starší generací. Bohužel v emigraci byl tento obřad ztracen nebo upraven. V některých zemích respondenti vykonávají modlitby, ale bez samotné obřadní části s testem a zapálením ohně, což je způsobeno zákazem rozdělávání ohně v zemích jejich bydliště. Mnozí také přestali tento obřad plně dodržovat kvůli nedostatku dacanů v místě bydliště nebo z osobních důvodů souvisejících se zaneprázdněností.

Rituál Oboo je nejvíce územně vázaný ze všech zmíněných v práci. Tento rituál lze provádět pouze doma. Kvůli tomu je mezi emigranty, i přes vysokou rozpoznatelnost, nejméně dodržovaný. V Burjatsku jej dodržovali všichni respondenti, avšak po přestěhování není možné tento rituál vykonávat. Kvůli plovoucímu datu v létě je pro většinu respondentů obtížné přizpůsobit se a vrátit se domů včas. Pokud jde o malý rituál uctívání duchů při jízdě, ten dodržuje polovina respondentů. Tento trend se při stěhování téměř nemění, protože rituál nevyžaduje specifická místa ani data.

Díky odpovědím našich respondentů jsme objevili nové rituály, které nejsou tak rozšířené jako ty hlavní, ale přesto hrají svou roli. Dozvěděli jsme se například o Milaně – holení dětí v 1 roce, bohyni Janžime, která může darovat dítě, a o obřadu Toonto Nutag, který je spojen s určitým místem a předky.

Soudě podle pozorování v mé práci, klíčovými faktory, které ovlivňují dodržování svátků a rituálů v emigraci, jsou přítomnost dacanů, burjatské diaspory v místě nového bydliště, specifické požadavky a zvláštnosti samotných rituálů a samozřejmě fakt jejich dodržování před stěhováním.

• AMOGOLONOVA, Darima; SODNOMPILOVA, Marina. Religija i iděntičnost' v Burjatii: konkurencija pravoslavija i buddizma v pozdněimperskij period (na matěrialach sankt-petěrburgskich archivov). Gosudarstvo, religija, cerkov' v Rossii i za rubežom, 2017, 2 (35): 241-263. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/religiya-i-identichnost-v-buryatii-konkurentsiya-pravoslaviya-i-buddizma-v-pozdneimperskiy-period-na-materialah-sankt-peterburgskih
• Arena. Atlas religij i nacional'nostěj Rossii [online]. Sreda, 2012 [cit. 23. 07. 2024]. Dostupné z: https://sreda.org/arena
• BADMAJEV, Andrej Andrejevič. Obraz i simvolika konja v mifologičeskich vozzrenijach i obrjadnosti burjat. Gumanitarnye nauki v Sibiri, 2020, 27.2: 33-39. Další dostupnost: http://gumnauki.iisoran.ru/images/Data/2020/gns-2020-2.pdf#page=33
• BANAJEVA, Monika Gennad'jevna. Burjaty Moskvy: migracii i opyt sociokul'turnoj adaptacii. Etnografičeskoje obozrenije, 2011, 6: 39-57. Další dostupnost: https://www.elibrary.ru/item.asp?id=17685559
• BIČURIN, Nikita Jakovlevič. Sobranije sveděnij o narodach, obitavšich v Sredněj Azii v drevnije vremena. Ripol Klassik, 2013, s. 375. ISBN 978-5-458-39135-1.
• BOLDOCHONOV, Sergej Nikolajevič. Osobennosti etničeskoj iděntičnosti reemigrantov (na primere šenechenskich Burjat). Vestnik Burjatskogo gosudarstvennogo universitěta. Filosofija, 2011, 6: 107-109. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/osobennosti-etnicheskoy-identichnosti-reemigrantov-na-primere-shenehenskih-buryat
• Bol'šaja sovetskaja enciklopedija. Šamanstvo. Bol'šaja sovetskaja enciklopedija. Moskva: Sovetskaja enciklopedija, 1978, t. 29, s. 278. Další dostupnost: https://archive.org/details/B-001-032-743-ALL/page/n309/mode/2up?view=theater
• BORISOVA, Eržena Očirovna. Tradicionnyj Burjatskij obrjad Oboo tachilgan: ctrukturno-semantičeskij analiz. Vestnik Burjatskogo gosudarstvennogo universitěta. Filosofija, 2011, 7: 137-141. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/traditsionnyy-buryatskiy-obryad-oboo-tahilgan-ctrukturno-semanticheskiy-analiz
• BORONOJEVA, Darima Cybikovna. Migracija i sakralizacija novogo žizněnnogo prostranstva v tradicionnoj kul'ture: opyt Burjat Vnutrenněj Mongolii KNR. Vestnik Burjatskogo gosudarstvennogo universitěta. Filosofija, 2011, 6: 258-262. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/migratsiya-i-sakralizatsiya-novogo-zhiznennogo-prostranstva-v-traditsionnoy-kulture-opyt-buryat-vnutrenney-mongolii-knr
• BUDAJEVA, Zorigma Arkad'jevna. Burjatskije narodnye prazdniki v kontěkstě těorii akkul'turacii. Vestnik Burjatskogo gosudarstvennogo universitěta. Filosofija, 2013, 6: 150-153. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/buryatskie-narodnye-prazdniki-v-kontekste-teorii-akkulturatsii
• BUDAJEVA, Tat'jana Vladimirovna. GOSUDARSTVENNAJA RELIGIOZNAJA POLITIKA V OTNOŠENII BUDDIZMA V BURJATSKOJ ASSR V 1950-1960-E GG. Vestnik Burjatskogo gosudarstvennogo universitěta. Gumanitarnye issledovanija Vnutrenněj Azii, 2022, 2: 30-38. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/gosudarstvennaya-religioznaya-politika-v-otnoshenii-buddizma-v-buryatskoy-assr-v-1950-1960-e-gg
• BUDDIJSKAJA TRADICIONNAJA SANGCHA ROSSII. Chii Morin [online]. sangharussia.ru, 2023 [cit. 19. 07. 2024]. Dostupné z: https://sangharussia.ru/buddiiskoe-uchenie/khii-morin
• BURNAKOVA, A. V. Sagaalgan-Novyj god po lunnomu kalendarju. In: MNSK-2020, 2020. p. 47-48. Další dostupnost: https://www.elibrary.ru/item.asp?id=43873721
• CYBIKOVA, Aleksandra Sergejevna. Buddijskije atributy v žizni Burjat. In: Moloděž' i nauka: šag k uspechu, 2022. p. 356-359. Další dostupnost: https://elibrary.ru/item.asp?id=48255488
• CYDĚNOV, Enche Munkojevič. K někotorym obrjadam v sovremennom burjatskom šamanizme. Vestnik Burjatskogo gosudarstvennogo universitěta. Filosofija, 2012, 8: 242-247. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/k-nekotorym-obryadam-v-sovremennom-buryatskom-shamanizme
• CYDĚNOVA, Operator: Maksim Čukmasov. V Burjatii polnym chodom idjot podgotovka k Sagaalganu [online]. Vesti Burjatija, 2024 [cit. 19. 07. 2024]. Dostupné z: https://bgtrk.ru/news/society/245456/
• CYRENDORŽIJEVA, Dari Šojbonovna, et al. Prazdnik Sagaalgan: tradicii i novacii. Vestnik Burjatskogo gosudarstvennogo universitěta. Filosofija, 2015, S14: 173-175. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/prazdnik-sagaalgan-traditsii-i-novatsii
• CYRETOROVA, S. G. Opisanije obrjada oboo burjat Zakamenskogo rajona Burjatii. In: MNSK-2021, 2021. p. 39-40. Další dostupnost: https://www.elibrary.ru/item.asp?id=47106710
• Gan, Peter. „Is There Something Worthwhile in Somethingism?.“ European journal for philosophy of religion 14.4 (2022): 171-193. DOI https://doi.org/10.24204/ejpr.2022.3718
• GOMBOŽAPOV, A. G. Vlijanije buddizma na šamanizm aginskich burjat. Gumanitarnye nauki v Sibiri, 2007, 4: 99-102. Další dostupnost: https://www.elibrary.ru/item.asp?id=9938873
• Hultkrantz, Åke. The Oxford Handbook of Shamanism. Oxford University Press, 2008. DOI https://doi.org/10.1093/oxfordhb/9780190607357.013.51
• IVANOV, Žamsojev. 11 slov, pomogajuščich ponjat' burjatskuju kul'turu [online]. arzamas.academy, 2020 [cit. 19. 07. 2024]. Dostupné z: https://arzamas.academy/mag/875-buryat
• Itogi Vserossijskoj perepisi naselenija 2021 goda [online]. Feděral'naja služba gosudarstvennoj statistiki, 2021 [citováno 6. 8. 2024] Dostupný z WWW: https://11.rosstat.gov.ru/vpn2020#2020.xlsx&nosw=1https://www.rosstat.gov.ru/population_census/population_census_2020/results
• KJACHTINSKIJE VESTI. Milan - pervyj děn' rožděnija po burjatskim obyčijam [online]. khtvesti.com, 2017 [cit. 19. 07. 2024]. Dostupné z: https://khtvesti.com/articles/media/2017/9/13/milan-pervyij-den-rozhdeniya-po-buryatskim-obyichayam/
• KUDRJAVCEV, F. A. Istorija burjat-mongol'skogo naroda (ot XVII v. do 60-ch godov XIX v.). Moskva: Institut mongoloveděnija, buddologii i tibetologii SO RAN, 1940. Další dostupnost: https://elib.rgo.ru/safe-view/123456789/230982/1/MTM1NDhfSXN0b3JpeWEgYnVyeWF0LW1vbmdvbCdza29nbyBuYXJvZGEgb3QgWFZJSSB2LiBkby5wZGY=
• LYGDĚNOVA, Viktorija Vasil'jevna. Obrjady pokloněnija bogině Janžime v Barguzinskom rajoně Respubliki Burjatija. Novye issledovanija Tuvy, 2015, 1(25): 60-66. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/obryady-pokloneniya-bogine-yanzhime-v-barguzinskom-rayone-respubliki-buryatiya
• MANJACHINA, M. R. RELIGIOZNAJA ŽIZN' V SOVETSKIJ I POSTSOVETSKIJ PERIOD. In: Aktual'nye problemy infotělekommunikacij v nauke i obrazovanii (APINO 2018). 2018. p. 615-621. Další dostupnost: https://www.researchgate.net/profile/Tsvetan-Iliev/publication/369386914_The_transition_from_the_economy_of_material_resources_to_knowledge_economy/links/6419d595a1b72772e4176e8e/The-transition-from-the-economy-of-material-resources-to-knowledge-economy.pdf#page=615
• MICHAJLOV, Taras Maksimovič. Iz istorii burjatskogo šamanizma. Novosibirsk: Institut mongoledie, buddhologie a tibetologie, 1980. Další dostupnost: https://mongoloved.ru/images/public/Mikhailov_1980.pdf
• O osobních božstvech-strážcích člověka [online]. asiarussia.ru, 2022 [cit. 19. 8. 2024] Dostupné z: http://www.asiarussia.ru/buddhism/11465/
• Prazdnik belogo mesjaca. Sagaalgan - 2021 [online]. dazanspb.ru, 2021 [cit. 19. 07. 2024]. Dostupné z: https://dazanspb.ru/news/prazdnik-belogo-mesyaca-sagaalgan-2021/
• SMOLJAKOVA, Ljubov' Aleksejevna. Sovremennye realii Burjatskogo šamanizma. In: Colloquium heptaplomeres, 2016, p. 62-69. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/sovremennye-realii-buryatskogo-shamanizma
• VESTI BURJATIJA. Glavnyj dacan Burjatii opublikoval pravila dlja vyvešivanija flažkov vetra udači [online]. bgtrk.ru, 2023 [cit. 19. 07. 2024]. Dostupné z: https://bgtrk.ru/news/religiya/230095/

burjatsko1.png irkutska_oblast1.png zabajkalsky_kraj1.png

Počet shlédnutí: 250