Náboženství a hospodářství

Hospodářství a ekonomika je náboženstvím ovlivněno velice výrazně. Náboženství tím, že určovalo normy (co je správné a nesprávné, spravedlivé a nespravedlivé), podílelo se i na vzniku ekonomických teorií.

Hospodářstvím a rozdělením práce a majetku se zabýval ve svém filosofickém díle Konfucius (551–479 př. n. l.). Konfucius ve svém učení dává důraz na přirozené rozdělení společnosti na urozené a prosté lidi, jejichž údělem je fyzická práce. Jeho filosofický systém vedl ke stabilitě dosavadních pořádků a ke stabilitě státu. Docházelo samozřejmě i ke stabilitě mnohdy velice špatného stavu vrstvy „prostých“ lidí.

Z doby před naším letopočtem (4. –3. století př. n. l) máme čínský traktát Guan-ci od neznámých autorů, který požaduje zlepšení situace zemědělců tím, že by došlo k omezení jejich pracovních povinností a ochránit je od spekulantů a lichvářů. Zároveň mělo dojít ke změně daní a zvýšení výkupních cen obilí, v čemž se měl angažovat stát. V Indii tzv. Manův zákoník/Manusmrti (není přesná datace, zhruba 2. století př. n. l. až 2. století n. l.) obsahuje bohatý materiál o sociálně ekonomických poměrech. Tento spis vznikal v okruhu bráhmanů, jejichž moc byla v reálném ohrožení, takže i zde je snaha pomocí božských nařízení stabilizovat dosavadní stav kast/varen. Ekonomické teorie a uspořádání státu se objevují i v dílech antických autorů (Platón se svou koncepcí ideálního státu, Xenofón, Aristoteles), ale zde není přímá souvislost s náboženstvím nijak patrná.

Ve středověku formovalo ekonomické myšlení v Evropě křesťanství, a to především učení sv. Tomáše Akvinského. I v díle sv. Tomáše Akvinského se setkáváme s přirozeným rozdělením společnosti na různé vrstvy, které mají své vlastní úkoly – rolníci mají fyzicky pracovat, privilegované vrstvy se mají starat i o spásu duší vrstev neprivilegovaných.

Sv. Tomáš Akvinský se zabýval fungováním trhu, spravedlivou cenou a stanovováním úroku za zapůjčené peníze.

Spravedlivá cena měla zahrnovat náklady na výrobu a dopravu, ale zároveň měla odrážet společenské postavení řemeslníka nebo prodejce. Z tohoto důvodu považoval za spravedlivou cenu i v těch případech, kdy za stejné zboží byla požadována cena odlišná – v případě bohatého a chudého obchodníka, protože u obou je rozdílné zachování jejich životní úrovně.

Zisk obchodníka považuje za jeho spravedlivou odměnu, ale za naprosto nepřípustné považuje půjčování na úrok.¹⁾

Protože do půjčování „jen tak“, tedy bez úroku, se chtělo málokomu, a půjčování s úrokem bylo podle této nauky nepřijatelné, byla přijímána opatření, která tento striktní požadavek obcházela. Půjčovat na úrok proto mohly pouze jiné skupiny obyvatel – především židé. I z tohoto důvodu se pak později vzmáhal antisemitismus založený na ekonomickém základě.

V celém islámském světě v období evropského středověku rovněž panoval feudalismus, ale na rozdíl od Evropy zde převládalo peněžní hospodářství nad naturálním (a zároveň převažovala řemesla a obchod nad zemědělskou výrobou). Půdu vlastnil panovník, který ji pouze propůjčoval, takže zde nevznikala rodová šlechta. Propůjčování půdy ovšem přinášelo mnohá negativa – docházelo k drancování zdrojů, protože zde chyběla zodpovědnost za svěřený majetek.

Podobně jako v křesťanství, i v islámu byl zákaz půjčování na úrok, který má určitou oporu i v Koránu. Korán ovšem nezakazuje půjčování na úrok, ale „ribu“, což je možné chápat jako lichvu, tedy půjčku za nepřiměřeně vysoký úrok. Dodnes některé výklady islámu, všeobecně zakazují všechny druhy úroků – íránská centrální banka ani nevypisuje úrokové sazby.

Z důvodu zákazu úroků fungují islámské banky na částečně odlišném principu, než banky naše. Místo úroku se tedy vyplácí podíl na zisku (mudaraba), investor může získat majetková práva apod. V některých islámských zemích (například v Egyptě) je úrok (resp. jeho nejvyšší míra) stanovena zákonem.

Náboženství ovlivňuje i stravovací zvyklosti a s tím související strukturu osevního postupu a chovaných hospodářských zvířat.

V Alžírsku, které bylo francouzskou kolonií, se na začátku 20. století vlivem francouzských kolonistů posazuje pěstování vinné révy, především na úkor obilí a v meziválečném období se vinná réva stává nejvýnosnější plodinou a její plochy se během necelých deseti let zdvojnásobují. Po vyhlášení nezávislosti došlo k prudkému poklesu ploch, na kterých se pěstovala vinná réva. To bylo dáno jednak odchodem kolonizátorů, ale najdeme zde i hledisko náboženské – v muslimském prostředí začalo být pěstování vinné révy jako suroviny pro výrobu alkoholických nápojů odmítáno. Rok před vyhlášením samostatnosti (nezávislost na Francii byla vyhlášena v roce 1962) bylo Alžírsko v produkci vína na 8. místě na světě, v roce 1962 na 9. místě, o deset let později bylo již na 19. místě a v roce 1978 již vypadlo z první dvacítky zemí světa produkujících víno.

V Albánii, kde byla několikasetletá muslimská tradice, došlo po 2. světové válce k budování velice specifického socialismu. Ten zemi jednak naprosto izoloval a zároveň došlo ze strany nejvyššího představitele Envera Hodži k vyhlášení Albánie jako prvního ateistického státu světa. Dvě třetiny obyvatel žily na venkově a i přes relativně zaostalou zemědělskou techniku byla země zcela soběstačná ve výrobě potravin, což byl nesporný úspěch. I v Albánii došlo po válce ke kolektivizaci a většina obyvatel pracovala v zemědělských družstvech. U většiny chovaných zvířat docházelo v období socialismu od 70. let 20. století k nárůstu počtu chovaných zvířat – toto zvyšování probíhalo i po změně režimu v letech devadesátých. Výraznou výjimkou ovšem byly počty chovaných prasat, kde právě v roce 1990 došlo ke zlomu a do roku 2000 se jejich počet snížil zhruba o dvě třetiny.²⁾

Velice pravděpodobným vysvětlením je, že po uvolnění poměrů v 90. letech došlo k oživení muslimských tradic (podle sčítání z roku 2000 se k muslimům hlásilo 70 % obyvatelstva) a vepřové zákonitě vyšlo z módy.

Podobná situace nastala po rozpadu Sovětského svazu v Tádžikistánu. V celém Tádžikistánu došlo po rozpadu SSSR k poklesu počtu chovaných hospodářských zvířat, ale tento pokles nebyl tak drastický, jako například v sousedním Kyrgyzstánu. V Tádžikistánu byly sice v roce 2000 počty chovaných zvířat stále nižší, než v roce 1992, ale celkový pokles produkce nebyl příliš výrazný. Zásadní pokles byl v počtu chovaných prasat, jejichž počet se snížil z 128 200 v roce 1992 na 700 ks v roce 2005. Tento stav byl zřejmě nejvíce způsoben tím, že s oživením muslimských tradic se vepřové maso přestalo jíst a po odchodu velké části Rusů se s chovem prasat téměř úplně přestalo.

Počet shlédnutí: 121