Teorie rituálů, přechodové rituály, rituální násilí

Rituál pochází z latinského slova ritus, což také znamená obřad, obyčej či řád. Rituál je tedy akt vykonávající se v pravidelně se opakujících intervalech a je mu přikládána zvláštní moc a symbolika. Má přesně stanovený řád, jeho jednotlivé fáze na sebe striktně navazují a jsou také pevně dána pravidla chování. Rituál má mnoho společného s divadelním představením (například konání se v přesně daném času a místě) avšak zásadním rozdílem je zejména míra předstírání. Rituál nepředstírá, kdežto divadlo ano. Rituály je možné dělit podle funkcí, které vykonávají. F. Bowie používá dělení podle C. Bell: přechodové rituály, kalendářní a vzpomínkové obřady, obřady výměny a společenství, obřady působení trýzně, postní obřady, půst a slavnosti a politické rituály.

Nejvýznamnějším badatelem v oblasti přechodových rituálů je A. van Gennep. Přechodovými rituály chápe přechod z jedné životní fáze do druhé, přičemž každá tato fáze s sebou nese změny a nové role a společenské zařazení. Gennep vytváří trojfázové schéma přechodových rituálů, kam patří ODLOUČENÍ → POMEZÍ (PRAHOVOST, LIMINALITA) → PŘIJETÍ. Každá fáze se vyznačuje specifickými požadavky. Fáze odloučení s sebou přináší konec doposud platným pravidlům a začlenění se ve společenské struktuře, dochází k přerodu. Ve fázi liminality (prahovosti) je jedinec nikdo, nepatří do žádné ze skupin, neplatí pro něj žádná pravidla, jedná se o období nejistoty, strachu, prázdnoty a chaosu. Následuje fáze přijetí, kdy se jedinec stává členem nové skupiny avšak v pozměněné podobě, s jinými rolemi a jiným společenským statusem. Gennep také hovoří o důležitosti prvního rituálu, který je významnější než všechny stejného druhu následující.

Na Gennepovo učení navazuje V. Turner, který si vybírá z daného schématu fázi liminality, kterou dále rozpracovává. Zavádí pojem communitas, který je společný všem jedincům nacházejícím se ve fázi prahovosti. Tito jedinci se díky stejným podmínkám sdružují a vytváří menší společenství. Tím, že byl Turner strukturalista – vnímá communitas jako anti-strukturu a společnost naopak jako strukturu. Jsou spolu tedy v binární opozici.

Jsou zde rozebrány také ženské iniciační obřady. Rozdíly oproti mužským iniciačním obřadům se zabývá Bruce Lincoln. Ženské iniciační obřady jsou často spojeny s ovládnutím a podvolením si ženy. Chybí zde důraz na územní přechod, ženy často během obřadu zůstávají ve svém obydlí, nikam se nevzdalují. Jejich přechod probíhá jednotlivě, z tohoto důvodu nedochází ke vzniku tzv. communitas. S ženskými obřady není spojena nahota, jako je tomu u obřadů mužských. Využívají spíše různých šperků a zdobení se. Ženy se během obřadů často učí jak se dobře starat o děti a manžela, jak obstarat domácnost apod. U ženských iniciačních obřadů Bruce Lincoln zavedl nové dělení, a to na: UZAVŘENÍ → PROMĚNU → VYNOŘENÍ, které dle něj lépe vyjadřuje průběh ženských iniciačních obřadů než je tomu u dělení dle A. van Gennepa.

Násilí bývá často součástí náboženství a tedy i rituálů. S jedním z mnoha vysvětlení tohoto propojení přichází Sigmund Freud. Teorii násilí vykládá pomocí tzv. oidipovského komplexu, který přenáší na vztah malých chlapců k jejich matce. V určitém věku začínají bojovat o její přízeň s otcem. Zároveň z něj mají strach. Řešením je odstavení od matky a identifikace s otcem.

Freud se rovněž domníval, že lidská společnost byla původně patriarchální a muž v ní žárlivě střežil svoji ženu( ženy). Mladí muži, synové, se však rozhodli otce zavraždit, aby měli k ženám přístup. V důsledcích tohoto činu pak Freud spatřuje původ incestního tabu, totemismu, exogamie, oběti, náboženství a také civilizace samé.

Zastáncem názoru, že násilí je v rituálu vždy přítomno je francouzský badatel René Girard. Zastává názor, že rituální obětí je sama společnost, která se násilí snaží přenést na náhradní oběť. Jinak by se toto násilí ventilovalo na vlastních členech společnosti, což není žádoucí. Společenství místo sebe obětuje něco jiného a tím se chrání před svým vlastním násilím. Cílem této oběti je posílení soudržnosti, souladu a sociálních vazeb ve společenství. Ohrožen může být ale i ten, kdo se násilí dopouští, může vůči sobě začít pociťovat odpor.

Maurice Bloch se zabýval pojmem „odrážející se násilí“. Pracuje s pojmy jako je „vitalita“ nebo „životaschopnost“. Dle Blocha při přechodových rituálech dochází k odložení vitality pro získání její vyšší, transcedentní formy. Tato vitalita se získává od vnějších entit, tedy rostlin, zvířat nebo jiných lidí a je k nalezení právě v období přechodu (liminality). V závěrečné fázi nastává návrat do světské struktury, ale s již obnovenou vitalitou.To může mít za následek páchání násilí. To je činěno pod vedením transcedentna.

Násilí u iniciačních obřadů již bylo mnohokrát zmapováno. Násilí ovšem nemusí být zcela bezdůvodné. Harvey Whitehouse přichází s pojmem „bleskové paměťové stopy“. Pokud je informace osobě sdělena ve stavu hlubokého citového otřesu, může se do jeho dlouhodobé paměti otisknout velmi intenzivně. Násilné rituály jsou často prováděny a vymýšleny jako prostředek k utužení skupinové soudržnosti a loajality.

Rituály jsou pro lidskou kulturu zásadní a nepostradatelné. Nejsou pouze vedlejším projevem náboženského chování, ale mohou být klíčem k pochopení a interpretaci dané kultury. I dnes jsou součástí našeho každodenního života, i když si to mnohdy neuvědomujeme. Často se také stává, že jsou rituály prováděny, aniž bychom znali jejich původní význam a důvod. 

Počet shlédnutí: 181