Základní dělení přístupů ve výzkumu je na kvantitativní a kvalitativní. Zaměříme se na kvalitativní výzkum, pro který je charakteristické zaměření na subjekt, zajímají nás každodenní situace, kdy se snažíme porozumět sociokulturní realitě do hloubky, používáme otevřeného nestrukturovaného plánu, zkoumáme malý počet zkoumaných, ale snažíme se získat velký počet informací, používáme induktivní logiku (od jedinečného k obecnému) a holistický přístup.

Zásadní vliv na používání biografické metody měl W. Dilthey (1833-1911). Dilthey je představitel hermeneutické filosofie (hermeneutika = věda o interpretaci, tvoří interpretativní rámec všech metod, kterými se zabírají texty i vyprávění). Biografickou metodu také označujeme jako autobiografickou, sociobiografickou, metodu osobních dokumentů, life history (sepjetí osoby s událostí) a nebo life story (vázáno více na osobu).

Narativní interview je jedna z možností biografického výzkumu. Velkou zásluhu v této oblasti má Fritz Schütze, který definoval narativní interview a požadoval, aby se vypravěči nechávalo volné vyprávění životního příběhu. Narativní interview rozdělil na čtyři etapy:

1. stimulace dotazovaného (cíl projektu, motivace)
2. samotné vyprávění
3. vyjasnění nesrovnalostí
4. zobecňující otázky (hodnocení)

V následujícím textu je představena zvláštní forma otevřeného či hloubkového rozhovoru: narativní interview. V narativním interview je informant povzbuzován k tomu, aby ve spontánním vyprávění zprostředkoval, spolu se svými osobními životními prožitky, i kolektivně-historické biografické události s jejich konkrétními situačními průběhy.

Pojem „spontánní vyprávění“ (popř. „extempore-vyprávění“) předpokládá, že se informant na vlastní interview a jeho téma nijak systematicky nepřipravuje, nenacvičuje ústně ani písemně formulace své prezentace. Je samozřejmě možné, že příběhy obsažené v narativním interview byly vyprávěny už dříve, v jiných souvislostech; během narativního rozhovoru se však informant skrze „nový způsob“ hodnocení aspektů vyprávěného příběhu (a skrze nový kontext vypravování) pokouší znovu nastolit bezprostřední propojení mezi samotným vyprávěním a procesem vzpomínání a vrstvení prožitků.

Začal-li informant jednou vyprávět a je-li právě v první, monologické fázi svého vyprávění, nesmí výzkumník provádět žádné tematizující intervence, nesmí vypravěči podsouvat žádné své další představy o tom, na co všechno ještě zavést řeč. Jde o to, aby se reaktualizované celky prožitků dostaly informantovi „na jazyk“ samy, a utvářely tak samostatně linie vyprávění. Během první fáze vyprávění podporuje výzkumník vyprávěcí aktivitu, která je až do konce této vstupní fáze komunikačně monologická, ne však monologická v komunikační práci: výzkumník podporuje informanta „pouze“ tím, že pozorně a zúčastněně sleduje vyprávění. Není tedy ani v této fázi vyprávění v žádném případě nečinný. Jako posluchač spolupracuje skrze slůvka jako například „Hm“, výraz tváře a krátké emocionální zpětné vazby jako třeba zasmání se, nadechnutí, nebo skrze formulace typu: „To bylo skutečně těžké!“ Komentáře výzkumníka však v žádném případě nesmějí mít charakter nové tematizace. I když informant během počáteční fáze rozhovoru prezentuje své prožitky monologicky, je situace rozhovoru komunikativní interakcí. Poté, co informant ve své prezentaci zpracuje celky prožitků někdejšího průběhu událostí, vztahujících se k tématu vyprávění, dojde ve své prezentaci k závěrečnému bodu, který může mít např. následující podobu: „A to by tak bylo vše. Není toho moc, ale snad je to přeci jen docela zajímavé.“

Stejné okamžiky mohou různí lidé vnímat odlišně. Neustále se dostáváme do styku s cizími prožitky a zkušenostmi, na kterých jsme se sami nepodíleli a nebyli u nich přítomni; na základě čeho pak lze ve vzájemném styku vytvářet jistotu očekávání? Jak je možné budovat společně obývaný svět, ve kterém se můžeme s jistotou pohybovat a o kterém můžeme předpokládat, že je ve všech praktických ohledech pro všechny stejným způsobem dostatečně „skutečný“?

Vyprávění určitého prožitku se zdá být vhodným prostředkem sdílení vlastních zkušeností – jejich výsledného stavu i procesu, v němž byly utvořeny. Je prostředkem, který umožňuje, že jak naslouchající, tak sám vypravěč tyto zkušenosti lépe chápou. Na tomto základě se rodí společná „my-skutečnost“, která umožňuje počáteční souhlasnou koorientaci vypravěče a naslouchajícího; tato skutečnost však ve své podstatě zůstává křehká. Nelze ji oddělit od neustále probíhajícího interpretačního procesu. Právě v něm totiž vzniká, a proto musí být neustále obnovována. Ovšem ani v případě kolektivně ověřeného vyprávění není skutečnost jednou provždy zajištěna a není imunní vůči další interpretaci. Z jiného úhlu pohledu či s časovým odstupem může totiž být i jednou již společně akceptované prožívání odmítnuto coby „ne-skutečné“.

Téma vyrovnávání se s etickými problémy během výzkumu není v české etnologické literatuře příliš frekventované. V české etnologické odborné literatuře došlo po roce 1989 k diskusi o etice vlastně pouze jednou, a to po uveřejnění článku Davida Z. Scheffela (1992). Tento antropolog českého původu, působící na Cariboo College v Kanadě, popsal své zkušenosti, které získal v letech 1991 a 1992 během pobytu ve východní Evropě, přesněji v Rumunsku, Rusku a na Moravě (v Brně). Podle kodexu American Anthropological Association vyjmenoval šest okruhů odpovědnosti antropologa (Scheffel 1992: 5):

• odpovědnost vůči lidem, jejichž kulturu a společnost studuje;
• odpovědnost vůči veřejnosti;
• odpovědnost vůči vlastnímu oboru;
• odpovědnost vůči studentům;
• odpovědnost vůči zaměstnavateli;
• odpovědnost vůči vládám.

Vztah tazatel - dotazovaný je pro kvalitativní výzkum zásadní. Do výzkumu se vstupuje s jasnou představou, že potřebujeme shromáždit několik narativních interview, která dále interpretujeme. Záměry jako badatele jsou tedy částečně egoistické. Zároveň zdařilost narativního interview závisí na mnoha faktorech. Důležitou roli hraje i přátelská atmosféra, která při rozhovoru panuje a která může pomoci nastolit větší důvěru mezi informátorem a tazatelem. Nastolení takové atmosféry bývá ze strany výzkumníka částečně „hraní“ či předstírání.

Tazatel musí být schopen se vyrovnat se situacemi, kdy se během interview vypravěč či vypravěčka rozplakali. Stejně emotivní jako události dávno minulé byly pro narátory také události současné (např. vyprávění o smrti manžela/manželky). Zůstává otázkou, zda je účelné nebo lépe řečeno zda je vůbec možné, aby se badatel „podílel“ na jejich bolestných vzpomínkách, zda stačí říci několik slov o tom, že to muselo být hrozné a pro mne těžko představitelné. Většinou lze situaci řešit mlčením a čekáním, až se narátor „sebere“, což se také vždy stalo, všichni situaci zvládli, tzn. byli schopní po odmlce pokračovat ve vyprávění dál.

Druhým problémem bylo ukončení výzkumu a odchod z terénu. Každému z informátorů je po skončení rozhovoru důležité poděkovat za čas, který nám věnoval, za informace, které nám poskytl, a odejít s tím, že v nás zůstane pocit, že narátoři byli vlastně oklamáni a využiti. Ať se to týkalo již zmiňovaného „přátelství“ během rozhovorů nebo rozhodnutí se k informátorům nevracet.

Interakce ukazuje jasně rozpolcenost mnoha intenzivních terénních výzkumů. Vedle roviny výzkumník - objekt vznikají také jiné roviny vztahů - náklonnost, antipatie, v ojedinělých případech dokonce nenávist, a častěji snad láska. Jak s tím zacházet? Tyto pocity jsou založeny na oboustrannosti, slíbíme-li partnerovi přátelství jen proto, abychom mohli pak napsat knihu, zraníme tyto pocity a máme depresi. Obráceně, pokud uzavřeme přátelství a následujeme tento pocit, pak je nemožné, abychom knihu napsali. Jednoznačné řešení neexistuje, ale ukazuje se, že určitá distance je pro jistotu vlastní i partnera nepostradatelná. Tato distance může vzniknout jen tím, že člověk neustále při své práci přezkoumává existující pocity, speciálně své vlastní, aby předešel iluzorní důvěrnosti.

Kvalitativní výzkum je náročný pro obě zúčastněné strany. Komunikace je v něm asymetrická, tedy tazatel má jakoby „navrch“. To však neznamená, že si tazatel - stejně jako dotazovaný - během výzkumu nemůže projít určitým psychickým napětím, které nezřídka pramení i z rozličných etických dilemat, která reflektuje.

Externí odkaz

VI je mladá studentka vysoké školy, která neměla příliš jednoduchý život, dětství netrávila nějak aktivně. „jsem jedináček a naši mě spíše opečovávali, takže se to tak trochu odvíjelo, […] , sme specifická rodina co se týká trávení společného času. Byli sme možná trochu uzavřený, díky tomu, že táta je Bulhar a neměl přátelé a máma se nijak nesnažila o zavedení společenského života k nám domu.“ V dětství navštěvovala hudební školu a neměla moc přátel. Od malinka byla velice ambiciózní: „ byla jsem hodně ambiciózní, chtěla sem na osmiletý gympl, kam sem se i dostala a z tohohle období se nejvíce pamatuju ten stres ze školy. A taky to, že se sem veškerém volnej čas trávila nad učenim a přípravou do školy. […] Táhla sem s mámou, takže sem byla názorově dost odlišná a do kolektivu sem moc nikdy nezapadala.“ Problémy nastaly v období dospívání, kdy trpěla střídavě anorexií a bulimií a také vztahy, které začala navazovat, řekněme s nesprávnými muži. „Měla sem hroznou smůlu na chlapy. Už od první lásky jsem měla vypjestovanej nějakej blok a změnila sem se nastaly ty problémy s přístupem k jídlu a k životu. […] potom přišla ta nemoc a bylo to v blbym období, kdy sem hledala sama sebe […]. Byla sem psychicky nestabilní.

Chvíli sem byla šťastná, že se už možná libim, že sem atraktivní štíhlá holka a druhý den sem byla nešťastná, protože sem sama nejlíp věděla co za tim je, že je mi furt špatně, že sem unavená a nevěda sem co mám dělat“. Zkušenosti a situace, které zažívala po období celé střední školy VI velice ovlivnily. Inteligentní a ambiciózní holka trávila volný čas různě. „Když jsem zrovna mohla nebo byla nějak schopná trávit čas jinak než v posteli nebo koupelně, tak sem chodila ven, do kina a hodně sem četla.“ Přišlo i období, kdy do restaurace chodila denně. Po škole na kafe a večer na víno. Pravidlem se stalo, že každý víkend proběhla restaurace a večer bar nebo disko. „Důvodem bylo utéct od normálního života a od problému, někoho potkat, pokecat a hlavně nebejt sama doma, to mě hrozně rozčilovalo.



Počet shlédnutí: 37