Skepticismus

- I když až skeptická škola učinila samostatným předmětem filosofické reflexe předpoklad, že poznání není možné, v určité formě byla skepse přítomná v celém antickém myšlení. Jako škola vznikl skepticismus v období helénismu jako reakce na rozbroje mezi dvěma dogmatickými filosofickými proudy - stoicismem a epikureismem. Všechny helénistické koncepce se považovaly za lék proti zlu, starostem a nejisté budoucnosti zapříčiněné politickou nestabilitou a mnohými válkami. Skepticismus se ale proti dvěma zbývajícím obrací jako dogmatické a žádný problém neřešící koncepce je odmítá. vyzývá ke zdrženlivosti v usuzování, ale snaží se dosáhnout stejného cíle - duševního klidu.

- Skepticismus přetrvával v antickém myšlení 500 let. Za jeho zakladatele je považován Pyrrhon z Élidy (4. stol. př. l.). Rozvinul se až do akademické podoby, ta ale byla kritizovaná za svůj dogmatický charakter. V 1. stol. n. l. došlo k renesanci pyrrhonské skepse. Mezi poslední z jejích zastánců patří i Sextus Empiricus - římský lékař a filosof řeckého původu, který žil koncem 2. stol. v Alexandrii. Z jeho spisů se dochovaly dvě polemiky (Proti vědcům, Proti dogmatikům) a spis Základy Pyrrhonské skepse. Poslední jmenovaný spis autora proslavil ne pro nové myšlenky, ale pro systematizaci myšlenek jeho předchůdců, od kterých se mnoho spisů nezachovalo.

Základy Pyrrhonské skepse

- Spis je rozdělen do tří knih, přičemž první je teoretickým úvodem do problematiky skepse. Sextus Empiricus vymezuje skepticismus oproti jiným proudům i starším filosofiím, definuje pojem, princip a cíl skepse, nebo uvádí výčty tropů ( argumentů pro nemožnost poznání). Aby byla kritika ze strany skeptiků účinná, podrobuje dále autor rozboru tři části filozofie přejaté od stoiků. Druhá kniha se věnuje logice a třetí fyzice a etice.

- Sextus Empiricus vymezuje skepticismus jako stále hledající pravdu oproti dogmatikům, kteří ji údajně nalezli i proti akademikům, kteří ji zamítli jako neexistující. Skepse je podle jeho definice schopností postavit proti sobě smyslové jevy a myšlené věci každým možným způsobem (tedy např. i jevy proti jevům a pod.), tak pro rovnocennost protikladných věcí a argumentů dospějeme ke zdrženlivosti v úsudku (tzv. epoché) a poté i k duševnímu klidu (tzv. ataraxie). Skeptik je tak ten, kdo má účast na schopnosti skepse.

- Každý člověk je rozrušován nerovností věcí a je nucen hledat „jednu pravdu“. Skepticismus řeší problém rozrušenosti odlišným způsobem, ale i tak dosahuje duševního klidu. Skepticismus proti každému argumentu staví rovnocenný protiargument a tím odmítá dogmata, která nerovnost samu neruší, pouze maskují. Skeptik netvrdí nic o přirozenosti vnějších předmětů, pouze vyjadřuje svůj duševní zážitek. Skeptik nepopírá smyslové jevy, ale ptá se, zda jsou předměty takové, jaké se jeví. Pokud nám zde rozum nemůže poradit, nelze se na něj spolehnout ani ve věcech skrytých (to dogmatismus ignoruje). Hlavním cílem skepse je tedy dosažení duševního klidu ve věcech skrytých, dále umírněnost ve věcech vnucených (např. tělesné potřeby) a zdrženlivost ve zkoumání.

- Zdrženlivost v usuzování má podle autora vyplývat z tropů. Jako příklad si uvedeme deset tropů pocházejících od Ainesidéma z 1. stol., které mají dokázat, že o přirozenosti věcí nelze nic tvrdit.

argumentují nepřekonatelnými odlišnostmi:

1. ve smyslovém vnímání všech živočichů
2. ve vnímání mezi různými lidmi
3. ve vnímání různými smysly
4. v okolnostech ve kterých se lidé nacházejí (stavy)
5. v postavení, vzdálenosti a umístění vnímaných předmětů
6. v příměsích vnímaných předmětů
7. v kvantitě a složení předmětů
8. (relativita) - zahrnuje ostatní
9. ve stálosti nebo výjimečnosti výskytu předmětů
10. ve způsobu života, zvycích, zákonech, víře v mýty a dogmatických názorech

- Poslední argument se úzce týká etické oblasti, ze které pochází i čtená ukázka textu z praktické části. Zde autor na příkladu dobra a zla názorně popisuje, jaký vliv na člověka a jeho duševní stav má vědomí jejich neexistence.



Počet shlédnutí: 181