Existuje mnoho způsobů, jak lze vědu definovat. Vědu můžeme chápat:

• Věda je systematický způsob poznání skutečnosti, jehož objektem mohou být předměty události nebo lidé.

• Každé propracované a obecné rozumové poznání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.

• Soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti

Názory na proces vývoje vědy jsou různé. Již od dob antiky je pro vědu charakteristické zkoumání skrytých zákonů, působících na jevovou (viditelnou) stránku věcí. Z různých příčin je zejména v euroamerické civilizaci od 17. století privilegována věda oproti jiným formám poznání, neboť přináší hmatatelné výsledky a umožnila vytvořit moderní vědecko-technickou civilizaci. V současnosti se zejména v postmoderně rehabilitují i mimo vědní postupy poznání. Chápání vědy se však v jednotlivých obdobích lišilo. Lišilo se i v pojetí jednotlivých myslitelů. V současnosti je významná především teorie Thomase Samuela Kuhna o proměně vědeckého paradigmatu prostřednictvím vědeckých revolucí. Paradigma ve smyslu vzoru, nebo vzorového příkladu je představováno určitou obecnou vědeckou teorií, nebo systémem teorií, které v daném historickém období určují způsob řešení vědeckých problémů. Dle příkladů uváděných Kuhnem lze ale spíš říct, že se jedná o teorii vývoje jednotlivých vědních disciplín, než vědy jako celku. (Jako příklad uvádí: teorii relativity ve fyzice).

K „osamostatnění“ duchovních věd (sociologie, psychologie,…) došlo až koncem 19. století. Prokázalo se, že na některé oblasti lidského života přírodovědecké metody nestačí, že vyžadují specifické přístupy. Novokantovec W. Windelband proto začal dělit vědy na nomotetické (hledající obecné zákonitosti, mezi něž patří především přírodní vědy) a idiografické (zabývající se jedinečnými událostmi-rysy, což je právě případ duchovních věd). Přírodní vědy = vysvětlující, kdežto duchovní vědy tzv. rozumějící.

Výsledky poznávání (zkoumání) vytvářejí systémy poznatků = teorie. V případě, že se jedná o teorie, kterým bylo dosaženo podle předem uznaných metod (procedur) a bylo rozhodnuto, že jsou tyto závěry pravdivé, jedná se o → vědeckou teorii.

Ale právě kritérium pro to, jaký systém poznatků může být prohlášen za vědeckou teorii, vyžaduje, aby bylo zřejmé, co je to vůbec věda, jaké typy poznatků k ní patří, jaké metody jsou nutné pro jejich získávání, jaká kritéria pro posouzení jejich pravdivosti atd.

Systém věd:

1. Formální vědy

 filosofie — zabývá se nejobecnějšími způsoby nazírání vnímaného, nejobecnější ze všech věd (proto je někdy vyčleňována do nadřazeného postavení mimo systém vlastních věd)

 logika — zkoumá způsoby vyvozování závěrů, používaného veškerými vědami

 matematika — zkoumá obecné struktury a kvantitu, je jazykem exaktních věd

2. Reálné vědy — jsou empirické, tematické a metodické.  přírodní vědy = exaktní – biologie, medicína, fyzika, chemie, geologie,

 humanitní vědy — nejsou exaktní (filologie; sociální vědy, kam patří např. sociologie, psychologie; kulturní neboli duchovní vědy, jako jsou např. antropologie, historie, politologie, lingvistika a jiné) Výše zmíněné rozdělení nezahrnuje vědy, jako jsou mezioborové disciplíny. Např. tzv. →Kognitivní věda – ta zasahuje do obou kategorií a zabývá se studiem inteligence a inteligentních systémů (živých i umělých). Využívá přitom poznatků mnoha vědních disciplín.

Kdybychom měli na vědy nahlížet skrze formalismus, tozn. bez ohledu na obsah či význam, pouze bazírovat na formálním hledisku, kterým jsou děleny, dostali bychom dvě základní kategorie, do kterých by šly vědy rozdělit - vědy univerzální a speciální. Do oblasti univerzálních věd je možné zařadit teologii a filosofii, do skupiny druhé pak patří vědy reálné (přírodní a kulturní) a vědy formální (např. matematika). Obě tyto skupiny se navzájem ovlivňují a v některých případech spolu i úzce souvisí a propojují se (např. logika – jak v matematice, tak ve filozofii)

Klasifikací věd se zabývali už antičtí myslitelé. Nejvlivnějším bylo Aristotelovo dělení (díla: Fyzika a Metafyzika), které vypadalo následovně:

• Vědy postihující obsah myšlení a) Teoretická věda se snaží získat vědění pro vědění samotné, tedy pravdu o tom „co jest“, ať už jde o oblasti fyziky (= druhá filozofie), matematiky, geometrie, astronomie, atd. b) Vědy praktické užívají vědění jako návod či průvodce v konání a jednání. Jedná se tedy o politiku, etiku, ekonomiku, apod. c) Vědy produktivní (poetické) potřebují a využívají vědění k tomu, aby mohlo být vytvořeno něco krásného či užitečného. Pod vědy produktivní proto jasně řadíme řemesla a veškeré umělecké činnosti.

• Vědy postihující formu myšlení a sdělování (nástroje dokazování a přesvědčování) a) Logika b) Rétorika

Dvě silné tradice:

• Platón - rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii. Tyto vědy obsahují chápání pravdy bytí. Ti, kdo tyto vědy studují, akceptují principy těchto věd nekriticky. Ustavuje dialektiku, ta je nadřazená matematickým vědám, protože bere jejich předpoklady nikoliv jako principy, ale jako hypotézy, které slouží jako stupně vedoucí k jednotnému principu. Dialektika ukazuje propojení přírodních věd mezi sebou a jejich vztah k jsoucnu.

• Aristoteles – v opozici platónské koncepce – možnost „nejvyšší“ věd, ze které jsou vydedukovány základy jednotlivých věd, popírá. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou vědu zvlášť a podrobně. Je potřeba vědní obory uspořádat, nesoustředit se na to, z čeho vycházejí.

Obě tyto teorie se v historii více či méně opakují.

Mezi další typ dělení věd patří bezesporu rozlišení věd na základě odlišných metod, nebo cílů. Každý typ vědy si pro svůj výzkum vytváří své metody, popř. je přebírá z jiných věd. Základní dělení věd podle metod je následující:

• Matematické vědy • Přírodní vědy (empirické) • Humanitní (společenské)

Můžeme říci, že všechny druhy věd mají některé prvky metodologie společné: Definici předpokladů – axiomy (něco, co se pokládá za pravdivé, aniž by se ověřovalo), Vytváření teorií, hypotéz, Vědecké pozorování, Analýzu, Indukci, dedukci,…

Od kvantitativního výzkumu se liší především metodou indukce. Zatímco cílem kvantitativního výzkumu je testování hypotéz, cílem kvalitativního výzkumu je porozumění sociální situaci a vytvoření teorie o ní. Existují desítky definic kvalitativního výzkumu. Disman uvádí tuto: Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality.Cílem tu je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím. Kvalitativní výzkum nemá prakticky žádnou standardizaci dat, proto má nízkou reliabilitu, ale vysokou validitu.

• V centru výzkumné pozornosti je člověk, lidé (mohou to být i lokality, v nich lidé žijí a pracují)

• Problém, který si vytyčujeme není nikdy zcela ohraničený - stále jej při výzkumu vyjasňujeme

• Jev (fenomén), který je předmětem našeho výzkumu zkoumáme v jeho přirozeném kontextu

• Otevřenost k novým, neobvyklým, atypickým situacím a možnostem

• Důsledný popis našeho výzkumného postupu (co, proč a jak bylo děláno) – terénní deník

• V průběhu výzkumu se vyvíjejí výzkumník, účastníci i výzkumná situace Použití kvalitativního výzkumu

Zejména v následujících případech a za následujících podmínek dochází k uplatnění kvalitativního výzkumu:

• Je-li pro výzkum důležité porozumění lidem v sociálních situacích – potřebujeme-li definovat jak populace prožívá studovaný problém

• Tehdy, kdy sledování toho, jak zkoumané jevy jsou rozloženy v populaci, není důležité

• Když generalizace našich nálezů na celou populaci jedinců není prvořadým cílem

• Studujeme-li takový problém, o kterém nemáme takovou předběžnou znalost a nedá se vycházet z pracovních hypotéz

• Může být i jako předvýzkum pro kvantitativní výzkumnou akci

• Pro studium jevů jako například - zkoumání minulosti, informací uložených třeba v narativech pamětníků, nebo v osobních dokumentech

Hendel uvádí základní přístupy kvalitativního výzkumu:

Případová studie:

• Podrobný popis a rozbor jednoho či několika málo případů

• V případové studii se sbírá velké množství dat od jednoho nebo několika málo jedinců

Etnografický přístup:

• Popis dané kultury (např. jazyk, literatura, náboženství, pojetí člověka, světa)

• Výzkumník klade důraz na dokumentování každodennosti jedinců tím, že je pozoruje a vede s nimi rozhovory

Zakotvená teorie - (Grounded Theory)

• Cíl výzkumu je zde návrh teorie pro fenomény v určité situaci, na niž je zaměřena pozornost výzkumníka

• Teorie, která vzniká je zakotvená v datech, získaných během studie

• Pozornost se věnuje jednání a interakcím sledovaných jedinců a procesům v daném prostředí

Fenomenologický výzkum:

• Cíl – popsat a analyzovat prožitou zkušenost se specifickým fenoménem, kterou má určitý jedinec nebo skupina jedinců

• Výzkumník se snaží vstoupit do vnitřního světa jedince, aby porozuměl významům, jež fenoménu přikládá

• Další přístupy kvalitativního výzkumu jsou uváděny :

Biografický výzkum To je zvláštní verze případové studie, která se týká většinou jedné osoby nebo malého počtu osob. Jde zde o rekonstrukci a interpretaci průběhu života jedince někým jiným, na rozdíl od autobiografie. Biografický výzkum má využívat biografický materiál. K tomu se nejlépe hodí různé formy rozhovoru

Analýza dokumentů Zpracování nejrůznějších typů textů (noviny, dopisy)

Historický výzkum Také nazýván jako “kvalitativní výzkum” minulosti, zabývá se událostmi a fenomény o jejich interpretaci a vliv na současnost

Kritický a akční výzkum Cílem je zde vypracovat směr, který povede k jednání v terénu, kritický výzkum má blízko k akčnímu výzkumu a klade důraz na hodnotově orientovaný výzkum a akci, která má vést ke změně.

Dotazování tvoří hlavní skupinu sběru dat, zahrnuje různé typy rozhovorů, dotazníků a testů. Tyto metody mohou být použity samostatně nebo v kombinaci s jinými metodami.

Pozorování se používá zejména v etnografických a případových studiích. Na rozdíl od rozhovorů, které vždy obsahují to, co si respondenti myslí tak pozorování umožňuje zjistit, co se děje.

Sběr dokumentů může tvořit jediný podklad studie nebo doplňovat data získaná pozorováním a dotazováním.

Kvantitativní metody jsou výzkumné techniky, kterými jsou sbírány kvantitativní údaje – informace, které se zabývají čísly a tím co je měřitelné; jsou zaměřeny na sběr a analýzu číselných údajů a statistik; kvantitativní metody vycházejí z principu verifikace hypotéz, které od počátku směřují výzkum (jednotlivé techniky, výběr objektu, sběr dat, metody analýzy) k exaktnímu číselnému vyjádření. Cílem kvantitativní metodologie výzkumu je testování předem vytyčených hypotéz; testování se provádí na vzorku, který musí být zvolen tak, aby byl reprezentativní pro populaci, na níž se testovaná hypotéza vztahuje; podmínkou každé takové hypotézy je, aby byla ověřitelná, tj. aby vztah mezi jejími proměnnými bylo možno ověřovat. Kvantitativní výzkum má omezený rozsah informace o vysokém počtu jedinců (sta až tisíce); z hlediska transformace dat se kvantitativní výzkum vyznačuje při silné standardizaci vysokou reliabilitou (opakovatelnost), současně však nízkou validitou (výsledy odpovídají skutečnosti); poslední rozdíl spočívá v odlišném psychologicko-emotivním ladění badatele; při provádění kvantitativního výzkumu jde o pohled analyticko-deduktivní, matematický a odosobněný.

- prostý náhodný výběr – všichni jedinci dané populace mají stejnou šanci být vybráni (např. losem, vyčerpávající seznam, tabulky náhodných čísel)

- stratifikovaný náhodný výběr – používá rozdělení základního souboru do podsouborů, nazývaných strata (z latiny vrstva)

- klastrový výběr – soubor rozdělen na podsoubory, vzájemně se podstatně neliší

- vícestupňový náhodný výběr – opět se vytvoří podsoubory, vzájemně zastupitelné, z nich se náhodně vyberou jen některé podsoubory

- kvótní výběr, systematický výběr, výběr nabalováním (nabalování sněhové koule), výběr úsudkem – u hodně malých skupin

- osobní dotazování - písemné dotazování – dotazování pomocí dotazníku posílaného poštou, anketa; - dotazování prostřednictvím internetu – dotazování přes e-mail, webovou stránku; - telefonické dotazování – telefonické dotazování s podporou nebo bez podpory počítače; - také pozorování a zkoumání dokumentů mohou být provedena kvantitativně – jestliže je provedeme na dostatečně reprezentativním vzorku a sáhneme k určité nutné redukci dat.

- Osobní dotazování je spolehlivé z hlediska reprezentativnosti vzorku, maximální pravdivosti odpovědí i časových hranic výzkumu; - je pružnější než dotazování písemné - umožňuje přidat pozorování; - struktura výběrového vzorku je tazatelem pečlivě vybírána a odpadají potíže s návratností dotazníků.

- Je nejefektivnější a nejrychlejší - snadno a rychle kontaktuje i široce rozptýlený výběr respondentů; - umožňuje rychle kontaktovat velké množství respondentů v jejich domácím prostředí; - schopný tazatel dokáže udržet kontakt a zájem respondenta i při telefonickém rozhovoru a zabezpečit důvěryhodnost dotazování; - mělo by být spíše kratší, aby nezdržovalo a nenudilo respondenta.

- Písemné dotazování je méně finančně náročné a umožňuje kontaktovat osoby jinak nedosažitelné; - dotazovaný může věnovat zodpovězení otázek dostatek času a péče; - je vyloučen jakýkoliv vliv tazatele na odpovědi; - soukromí při vyplňování dotazníku může zvýšit upřímnost odpovědí a mohou být zodpovězeny také důvěrnější otázky; - dotazníky by měly být spíše kratší a pro správné pochopení by měly převažovat uzavřené otázky (nelze kontrolovat pochopení otázek).

Pro zpracovávání a vyhodnocování dat shromážděných technikami souvisejícími s kvantitativním typem výzkum je velice zásadní statistika.

Statistikou může pro naše účely chápat:

a) praktickou činnost sběru dat (např. anketa, dotazníkové šetření…)

b) metodu zpracování a vyhodnocení dat

Jedná se o metody, které nám umožňují z námi sebraných dat zjistit pokročilejší informace:

• základní charakteristiky o vybraných souborech prvků

- absolutní a relativní četnosti tzn. počty výskytů určité hodnoty statistického znaku nebo v případě relativních četností poměry mezi výskyty určitého statistického znaku - výrazně například přispívá k lepší představě o získáných odpovědích v rámci dotazníkového šetření

- průměry – snažší orientace ve výběrovém souboru

• závislosti mezi kvalitativními znaky – například s užitím tzv. „chýkvadrát“ testu, který nám podá informaci, zda existuje nějaká závislost mezi dvěma testovanými odpovědmi

• vyvracet hypotézy – můžeme ověřit s určitou pravděpodobností pravdivost určitého výroku (například poku uvádí výrobce automobilu určitou procentuální poruchovost všech svých vyrobených vozů, můžeme pomocí statistického testu na vybraném vzorku vozů daného výrobce zjistit, zda opravdu tento údaj u všech všech vozů může odpovídat)

• určovat rizika a pravděpodobnosti výskytu určité skutečnosti

• atd.

BLECHA, Ivan. Filosofie. 3. opravené a rozšířené vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. ISBN 80-7182-069-5.

FAJKUS, Břetislav. Filosofie a metodologie vědy: vývoj, současnost a perspektivy. 1. vyd. Praha: Academia Praha, 2005. ISBN 80-200-1304-0.

KÁBA, Bohumil. Statistické metody II. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2009.

RÁLIŠ, Jakub. Věda, principy a dialektika v Aristotelově díle. Olomouc. Diplomová práce.

Věda. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-04-08]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bda

Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie přírody. Https://sites.google.com/site/prirodnifilosofie/home/formalismus-dlen-vd[online]. [cit. 2012-04-08]. Dostupné z: https://sites.google.com/site/prirodnifilosofie/home/formalismus-dlen-vd 

Počet shlédnutí: 202