Vypracovali: Kristýna Martínková, Tereza Polanecká, Pavel Tojšl

Křesťanství je v Evropě nejrozšířenější formou náboženství. Česká republika bývá často označována jako jedna z nejvíce ateistických zemí na světě. Již po celá desetiletí jakoby se v naší společnosti projevovala tendence získat světové prvenství v počtu bezvěrců. To koneckonců potvrzují i pravidelná statistická šetření. Avšak  nezpochybnitelným faktem zůstává, že evropská a tím pádem i naše kultura vzešla právě z křesťanské tradice. Tato práce se zabývá profilem protestantů žijících na území České republiky, tedy v zemi s převážně ateistickou společností. Protestanté představují reformovaný směr křesťanství a lze předpokládat, že mohou mít k většinové společnosti nejblíže z církví. Pro účely práce byli vybráni členka Českobratrské církve evangelické a příslušník baptistického sboru.

Cílem práce je odhalit odlišné a shodné aspekty života protestantů a ateistů. Rovněž také nalézt odpověď na výzkumnou otázku a zachytit specifika jejich života jako jsou životní hodnoty, vnímání smrti, dodržování svátků a tradic.

Výzkumná otázka:

V čem se liší a shoduje život protestantů od života ateistů v České republice?

Výzkumné podotázky:

1. Jaké životní hodnoty vyznávají lidé protestantského vyznání oproti ateistům? Jaké hodnoty jsou jim společné?
2. Mají protestanté a ateisté odlišný přístup k vnímání smrti a smrtelnosti?
3. V čem se liší a shodují protestanté a ateisté při dodržování svátků a tradic?
4. Odlišuje protestanty od většinové společnosti jejich každodenní život?
5. Ovlivňuje protestantská víra výběr zaměstnání, dobrovolnickou činnost apod.?
6. Setkávají se lidé protestantského vyznání s nepochopením nebo negativními reakcemi ze strany většinové společnosti?

Jak již název napovídá, kvantitativní výzkum se v zásadě opírá o statistická fakta, která jsou měřitelná jasně definovatelnými hodnotami (číselnými) a na tomto principu i snadno tříditelná. Pro vypovídající hodnotu je nutné při tomto druhu výzkumu obsáhnout široké množství dat, tzn. zajistit velký reprezentativní vzorek, a to za pomoci statistických měření. Výstupem jsou pak vysoce unifikované výpovědi a závěry s kvantitativní, statistickou a snadno generalizovatelnou interpretací. Přístup se vyznačuje tím, že spíše ověřuje již existující hypotézy a testuje jejich validitu, než aby podporoval vznik hypotéz zcela nových. Jedná se tak o extenzivní šetření zkoumané skutečnosti. Mezi nevýhody kvantitativního výzkumu patří právě výše zmiňovaná nemožnost vytváření nových hypotéz a také nemožnost zohledňovat lokální specifika zkoumaného. Kostra výzkumu je předem stanovena a odchýlení od ní v průběhu šetření není příliš žádoucí, což výrazně snižuje flexibilitu výzkumu. Mezi v tomto typu výzkumu používané způsoby sběru dat patří např. standardizovaný dotazník, anketa, či experiment.¹⁾

Oproti tomu kvalitativní přístup je vhodnější pro porozumění sociálním situacím a fenoménům.²⁾ Tento přístup umožňuje jít více do hloubky zkoumaných jevů, nahlížet pod povrch, provádět výzkum v relativně přirozeném prostředí a brát v potaz kontext. Jedním z rysů kvalitativních metod je i to, že vedou k utváření holistického obrazu o zkoumaných skupinách a následně k důkladnějšímu popisu jejich světonázoru, sdílených hodnot a postojů.³⁾ Kvalitativní výzkumný postup vychází z indukce, kdy se usiluje o nalezení určité struktury. Lze jej tedy definovat jako nenumerické šetření vyznačující se nízkou reliabilitou ale vysokou validitou.⁴⁾ Dle Hendla⁵⁾ lze kvalitativní výzkum označit za pružný, protože umožňuje výzkumníkovi upravovat či doplňovat výzkumné otázky a techniky tzv. „za pochodu“ dle toho, jak se samotný výzkum vyvíjí. To je dáno tím, že v případě kvalitativního výzkumu, na rozdíl od kvantitativního, probíhá sběr dat i jejich analýza souběžně. Kvalitativní výzkum ovšem nemá pouze kladné stránky. Mezi jeho nedostatky patří například možné ovlivnění výsledků šetření osobou výzkumníka. Dále Hendl⁶⁾ zmiňuje jako negativa velkou časovou náročnost (zejména v případě techniky zúčastněného pozorování), malou transparentnost a nemožnost generalizace. Ke správnému provedení kvalitativního výzkumu je tedy nutné brát v úvahu otázky sebereflexe výzkumníka, jeho situovanosti a předpojatosti tak, aby nedošlo ke zkreslení nebo mylné interpretaci získaných dat. V kvalitativním výzkumu se uplatňují metody jako diskursivní a narativní analýza, zakotvená teorie, etnografická studie a případová studie. Dále pak lze využít narativní, hloubkové interview, focus group nebo například zúčastněné pozorování.⁷⁾

V případě tohoto konkrétního výzkumu je využito kombinace obou přístupu, tj. kvantitativního i kvalitativního. Kvantitativní přístup poslouží zejména pro lepší orientaci v otázce počtu a stavu protestantských věřících i ateistů na území České republiky. Zde je čerpáno ze sekundárních statistických dat (ČSÚ). Vzhledem k povaze výzkumné otázky se ale jako stěžejní jeví spíše kvalitativní metody. Využita je metoda rozhovoru, přičemž jako technika poslouží řízený polostrukturovaný rozhovor na principu osobního setkání s respondenty. Toto setkání proběhne buď v prostorách církve, nebo na některém z veřejných míst (kavárna). Polostrukturovaný rozhovor spočívá v předem připraveném okruhu otázek, které je ovšem v průběhu rozhovoru možné flexibilně upravovat. Pořadí těchto otázek tak není pevně dané jako u strukturovaného rozhovoru nebo dotazníkového šetření. To poskytuje příležitost k vyjasnění možných nedorozumění, či nesrovnalostí a umožňuje jít více do hloubky.⁸⁾ Díky tomu lze odkrýt i nečekaná témata, která prve nebyla zohledňována, avšak v průběhu výzkumu vyvstala. Rovněž tento typ rozhovoru poskytuje dostatek prostoru pro vyjádření subjektivních názorů a pocitů/cítění respondentů, což je u studia hodnot a postojů důležité. Na druhou stranu ale forma tohoto rozhovoru zabraňuje přílišnému odklonění se od výzkumného tématu, což by bylo mnohem obtížnější korigovat například v případě narativního rozhovoru. Také je zachována určitá struktura, díky čemuž je následně možné lépe třídit získaná data. Částečná volnost rozhovoru pak vede k přirozenější interakci ve vztahu badatel-respondent a napomáhá větší otevřenosti respondentů při citlivých tématech (otázka smrti a posmrtného života). Vzhledem k omezeným časovým možnostem výzkumu není v této práci využito žádné z technik v rámci zúčastněného pozorování a participace na životě účastníků, ačkoliv by se jevily jako velmi vhodné. Metoda získání respondentů – záměrný, nepravděpodobnostní výběr vycházející z dostupnosti respondentů, s nimiž byla navázána spolupráce již v minulosti při předchozích výzkumech.

Jako představitelé protestantů, budou osloveni členové Českobratrské církve evangelické v Praze a členové pražského evangelického společenství Ta Cesta. V souladu se zachováním zásády anonymity byly pro respondenty v této práci použity pseudonymy.

První respondentkou, pro účely této práce pojmenovanou jako Marie, je 26 letá žena z Prahy. Pochází z ateistické rodiny, avšak přibližně v 17 letech se spolu s několika členy své rodiny rozhodla konvertovat k evangelické víře. Některé životní situace si totiž nedokázala vysvětlit jinak, než existencí určité nadpřirozené síly a začala hlouběji přemýšlet o Bohu. Následně se nechala pokřtít a nyní je členkou dejvického sboru Českobratrské církve evangelické. S Marií se autoři práce setkali za účelem rozhovoru přímo v prostorách dejvického sboru.

Druhého respondenta z řad věřících představuje 35 letý Josef. Josef je původem ze Spojených států amerických a do Prahy přišel před devíti lety. Navštěvuje babtistický sbor Ta Cesta. Pochází z věřící rodiny, ale svůj postoj k Bohu upevnil až v průběhu času, zejména pak po setkání s člověkem, který v otázkách víry spolupracuje s univerzitními studenty. Josef byl sice jako nemluvně pokřtěn, avšak ve 20 letech se rozhodl křest absolvovat znovu. Chtěl tak stvrdit, že křest vychází z jeho vlastní vůle a zároveň chtěl následovat Ježíšova příkladu, neboť ten je pro něj velkým vzorem. Setkání s Josefem proběhlo v jedné z pražských kaváren.

Respondent Tomáš je zástupcem ateistů. Jedná se o 26 letého studenta z Kladna. Považuje se za ateistu a člověka s kritickým myšlením, nakloněného vědě a vědeckým metodám. K víře nikdy nebyl veden, neboť jeho rodinné zázemí je ateistické. Setkání s Tomášem se odehrálo v jeho domovském městě, v příjemném prostředí místní čajovny.

Jandourek ve své publikaci Vzestup a pád moderního ateismu uvádí, že od počátku novověku se objevuje nejradikálnější popírání existence boha. Autor použil dva výroky, jež se navzájem vylučují, a které podle něj staví lidstvo před jednoznačnou volbu: „Podle bible (Bible, žalm 53) bychom byli blázni, pokud bychom popírali boha a podle Lenina (Lenin 1965: 83) jsme otroci utápějící se v chlastu, když v něj budeme věřit.“. Přinejmenším od dob osvícenství většina západních intelektuálů předpovídala konec náboženství a dle S. Freuda mělo dojít k překonání „infantilní náboženské iluze“. Ovšem náboženství jsou tu stále a nejen to. Podle autora sekularizace vyvolává později návrat k náboženství, jakožto „návrat ke kořenům“, ale také vznik zcela nových církví a hnutí. ⁹⁾ Nicméně, toto tvrzení vyvrací, alespoň v případě České republiky a Evropské unie, přinejmenším výsledky kvantitativních šetření Českého statistického úřadu a výzkumu Eurobarometr, provedeného pod vedením EU. ^{10) 11)}

Česká republika bývá vnímána jako jedna z nejvíce ateistických, sekularizovaných zemí Evropy. To ovšem automaticky neznamená většinové zastoupení ryzích ateistů. Hamplová ve své stati Čemu Češi věří: dimenze soudobé české religioziti uvádí, že mnoho Čechů, ačkoliv se nehlásí k žádné z organizovaných církví, má zájem o určité spirituální otázky a v některých životních situacích se uchyluje k víře v různé nadpřirozené síly, zázraky, talismany apod. Proto bude pro naši práci velmi důležité správně definovat pojem ateista. Zhodnotit, zda je česká společnost skutečně většinově ateistická, je v současné době na základě dostupných dat velmi problematické a v tomto segmentu je prozatím odborné literatury jen pomálu. Výjimkou je právě studie Hamplové, která si klade za cíl zhodnotit víru v nadpřirozeno stojící mimo organizované církve, tzv. „alternativní“ víru a propojit ji se sociodemografickými ukazateli. Hamplová došla k závěru, že alternativní i tradiční víra mají celou řadu společných prvků. Ostrému vymezení mezi ryzími ateisty a lidmi věřícími v určitou formu nadpřirozena se však blíže nevěnuje. Autorka došla k závěru, že víru v pozdějším věku ovlivňuje především náboženské prostředí, v němž je jedinec socializován. „Respondenti, kteří chodili v dětství na bohoslužby, podstatně častěji věřili v existenci nadpřirozených skutečností, i když ne nutně křesťanské věrouce.“ V závěru studie tak autorka podotýká, že ačkoliv česká společnost neprojevuje příliš velký zájem o organizované církve, můžeme se zde setkat s poměrně vysokou vírou v existenci nadpřirozena. ¹²⁾ Autorka rovněž uvádí, že „úvahy z počátku devadesátých let, podle nichž měla nově nabytá náboženská svoboda vést k oživení zájmu o církevní život a křesťanství, se nepotvrdily a nezájem o církevní náboženství se v posledním desetiletí dvacátého století ještě dále prohluboval.“¹³⁾ dle ¹⁴⁾

Filosofický slovník definuje ateismus jako nauku či postoj, jenž popírá existenci Boha. ¹⁵⁾ Stejně tak jej definuje i kniha Světová náboženství v kostce. ¹⁶⁾ Encyklopedie Britannica rozšiřuje definici také o popírání všech spirituálních a transcendentních záležitostí. ¹⁷⁾ Podle religionisty Václavíka je ateismus v ČR spojen především s velkou mírou nedůvěry v náboženské instituce, která vzrostla po převratu v roce 1989 a souvisí s následným obdobím restitucí. Na druhou stranu podle něj roste tzv. individualizovaná religionizita, jež představuje formu soukromého náboženského prožitku s absencí spojitosti s konkrétní církví a náboženským směrem.¹⁸⁾Webové stránky Občanského sdružení ateistů České republiky ¹⁹⁾, uvádí že ateismus je údajně nejrychleji se rozšiřujícím nenáboženstvím na světě, dokonce prý počet ateistů roste rychleji než počet muslimů.

Co se týče protestantismu, informace lze čerpat například z knihy Zdenka Vojtíška Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice. Dle Vojtíška lze za protestanty označit příslušníky křesťanského směru, který vznikl v 16. století jako reakce na reformace římskokatolické církve. Dále se jeho publikace podrobně věnuje historickému vývoji tohoto křesťanského náboženství a popisuje vznik jednotlivých protestantských hnutí a církví v časovém sledu. ²⁰⁾ McLoughlin evangelíky (protestanty) označuje za křesťany jakékoliv církve, kteří vyzdvihují důležitost bible a potřebu osobní přeměny. Autor uvádí, že obřady a způsoby slavení svátků, jenž vychází z principů dané církve, ovlivňují život každého věřícího. ²¹⁾ Z toho důvodu bude vhodné provést komparaci přístupů k udržování tradic (zejména Vánoc a Velikonoc) u příslušníků vybrané evangelické církve a nevěřících (ateistů). V tomto ohledu se ke svátkům v případě protestantů vyjadřuje Malá encyklopedie evangelických církví, ve které je uvedeno, že v českém prostředí je věnována pozornost v podstatě jen slavení Vánoc a Velikonoc (v tomto případě se protestanti soustřeďují více na tzv. Velký pátek – příběh ukřižování, který údajně vstoupil do povědomí jako hlavní evangelický svátek). Předvánoční a předvelikonoční období postu oproti katolíkům nedodržují.²²⁾

Dle kvantitativního šetření Českého statistického úřadu provedeného v roce 2011 je 1/5 obyvatel (20,8 %) ČR věřících, z toho 75 % uvedlo dokonce přímo církev, ke které se hlásí (tedy bráno dle správně uvedeného tvaru názvu církve²³⁾ ). Na věkovou skupinu 0-14 let je potřeba nahlédnout s rezervou, poněvadž sám ČSÚ vychází z předpokladu, že za tuto kategorii často odpovídali rodiče. Úřad se pokusil kvantifikovat údaje o počtu členů církví. Z daného počtu členů pak největší zastoupení měla Římskokatolická církev a na druhém místě Českobratrská církev evangelická s 3,5 %, tj. téměř 52 tis. osob. Celkově příslušnost k církvím klesla o minimálně 50 % procent oproti výzkumu provedenému v roce 2001. Nutno ale podotknout, že výsledky jsou ovlivněny vysokým počtem neuvedených odpovědí, tudíž pokles církevní příslušnosti nemusí být reálně tak markantní. Obecně se v ČR projevuje konstantně klesající počet věřících. A nakonec, téměř 5 mil. obyvatel nechalo kolonku zcela prázdnou. ²⁴⁾

²⁵⁾

²⁶⁾ Změny struktury obyvatel podle náboženské víry v letech 1991 a 2011

V celoevropském měřítku pak nejsou rozdíly mezi měřenými obdobími 2005 a 2010 příliš vysoké, jak ukazuje tabulka níže. V Evropě se nachází 20 % absolutně nevěřících, 26 % věřící v nějaké transcendentní záležitosti a 51 % respondentů uvedlo víru v boha. Prvenství v počtu nevěřících drží Francie s 40 %, dále ČR s 37 %. ²⁷⁾

Dle statistických údajů je Česká republika považována za jednu z nejateističtějších zemí světa, tudíž lze říci, že většinovou společnost tvoří tedy právě ateisté. Ovšem otázkou zůstává, zda lze opravdu většinu společnosti považovat za ateistickou. Jak je možné vidět v literární rešerši, řada občanů vnímá ateismus buď jen jako popírání existence boha, ale již ne dalších nadpřirozených prvků, nebo jejich postoj plyne z odmítání institucionalizovaných náboženství a jejich církví. A to, že téměř pět milionů obyvatel zanechalo možnost zcela bez odpovědi, má v určitém směru také vypovídací hodnotu. Takže ve výsledku by bylo možné usoudit, že nevíra, či možná dokonce i bezbožnost, nemusí být tak silně zastoupena, jak bývá obecně udáváno.

Úvahy o podstatě zbožnosti se objevovaly již v Antice.²⁸⁾ Nicméně, v české zemi se prvky ateismu začaly projevovat především v době osvícentství. Na přelomu 19.-20. století sem přicházel vliv volnomyšlenkářských hnutí, která se k nám šířila z Německa. Na počátku 20. století vznikla asi nejvýznamnější organizace, jež prosazovala ateismus - Volná myšlenka. Dialog mezi veřejností a teology byl v českém státě přerušen v období nacistické okupace a poté pokračoval v době komunismu, kdy takřka všichni teologové odešli do zahraničí a nezanechali své nástupce. Vyhraněný postoj vůči církvím pak ještě prohloubilo období restitucí. Dnes se tedy lze setkat zejména s odmítavým postojem vůči náboženským institucím více, než li k samotné víře.²⁹⁾

Protestantismus seskupuje dohromady církve, které vznikly z reformace v 16. století, k nim se přidávají vyznání jež vznikla z pozdějších rozkolů. Jejich společným rysem je, že hlásají nezbytnost reformy církví. V 16. století se objevili první reformátoři (Martin Luther v Německu, Ulrich Zwingli ve Švýcarsku, Jan Kalvín ve Francii), těm se nelíbilo zneužívání církve. Výraz „protestant“ se odvolává na protesty vedené tehdy německými knížaty. ³⁰⁾

Jednoznačně popsat protestantskou věrouku vzhledem k velkému množství církví zcela nelze, ale je možné alespoň přibližně vyjmenovat společné rysy:

• Potlačení rozdílů mezi duchovními a laiky
• Omezení církevní hierarchie
• Odmítání celibátu
• Odlišnost v architektuře, chybí svatí
• Uznávají převážně jen 2 svátosti (křest, eucharistie)
• Odmítání papežské autority a mnišství
• Zjednodušená liturgie³¹⁾

Svátosti jsou křesťanské obřady, které slouží jako viditelný symbol, který zprostředkovává neviditelnou Boží milost, jenž ustanovil Ježíš Kristus. Protestanti však neuznávají všechny svátosti jenž uznávají katolíci nebo pravoslavní. Ti jich mají celkem 7, a to konkrétně:

• Křest
• Biřmování
• Eucharistie
• Svátost smíření
• Svátost nemocných
• Manželství
• Kněžství

Protestanté z těchto sedmi uznávají pouze dvě, Křest a večeři Páně (Eucharistie). Jedinou českou protestantskou církví, která uznává všechny svátosti je Církev československá husitská. ³²⁾

Už od doby reformace v rámci protestantismku se rozeznávají dvě základní pojetí svátosti křtu, která se dají najít i v tradici Českobratrské církvi evangelické (ČCE). Křest sám není prostředkem spásy nebo skutečnou svátostí, ale lidskou odpovědí na spásný čin v Kristu (kognitivní pojetí). Ten, kdo je křtěný pouze milost přijímá a přiznává se ke Kristu. V Kristu bylo učiněno vše pro spásu každého jednotlivého člověka, proto křest nemůže být činěn podmínkou spasení. Druhé pojetí, kauzativní, je, když křest sám je spásným božím jednáním, v němž Bůh jednak zpřítomňuje Kristovo spásné dílo a jednak vzbuzuje víru křtěného, kterou je křest přijímán. Víra tedy není předpokladem, nýbrž spíše důsledkem křtu. Křest dětí tak zvláště zřetelně podtrhuje nezaslouženost, bezpodmínečnost boží milosti, která předchází každý lidský čin a nepotřebuje žádné zvláštní předpoklady na straně člověka. ³³⁾

³⁴⁾ Křest

Protestantské církve slaví večeři Páně na příkaz a pokyn Ježíše Krista. Při ní se jim s chlebem a vínem dává Ježíš sám ve svém těle a krvi. Při večeři Páne prostřednictvím zvěstování a díkůvzdání si připomínají a přisvojují Boží smírný čin v Ježíšově životě, smrti a zmrtvýchvstání. Když jí tento chléb a pijí toto víno, věří, že se jim dostává podílu na jedinečné oběti Ježíše Krista, na jeho těle a krvi, vydaných za všechny. Běžný způsob slavení tedy vypadá tak, že Pastor po modlitbě pronáší slova ustanovení, při kterých žehná chléb a kalich znamením kříže. Potom následuje modlitba, po kterém pastor podává svátost věřícím. Před samotným vysluhováním často předchází individuální rozhřešení. U katolíků se často místo chlebu používá hostie, protože věří, že forma nerozhoduje, stejně tak barva a kvalita vína. ³⁵⁾

³⁶⁾ Poslední večeře Páně - autor Leonardo da Vinci

Hlavním písmem pro křesťany je Bible. Texty v Bibli jsou hlavní a nezpochybnitelnou autoritou (platí pro židy i křesťany).³⁷⁾ Bible se dělí na Starý (pět knih Mojžíšových - tóra, knihy proroků a spisy) a Nový zákon (čtyři evangelia, Skutky apoštolů a Apokalypsa). Nový zákon navazuje na židovský Starý zákon, který křesťané uznávají, ale židé Nový zákon neuznávají. ³⁸⁾ Starý zákon je část Bible, která je tvořena většími a menšími knihami napsanými hebrejsky, aramejsky či směsí jazyků. Nový zákon je především o době Ježíšova narození, jeho životě, ukřižování, zmrtvýchvstání a jeho vstoupení na nebe.³⁹⁾

Evangelická Bible se liší od katolické. Nejsou v ní spisy Starého zákona nazývané deuterokanonické. Deuterokanonické spisy figurují jen v katolické a řecké pravoslavné Bibli. Kromě protestantantismu je neuznává ani judaismus.

Všechny protestantské odnože se hlásí k tvrzení Lutherova učení: nejvyšší autoritě Bible (podle principu sola scripta, jediné Písmo), spasení z milosti boží vírou, všeobecnému kněžství věřících (všichni věřící se účastní kněžství Ježíše). Ve jménu těchto principů protestantství odmítá pojem papežského primátu (autoritu papeže nad církví), pojetí kněžství, kněžských úřadů, reálné přítomnosti v eucharistii, počtu svátostí, mariánského kultu (uctívání Panny Marie). ⁴⁰⁾

V českém prostředí je v případě protestantských církví věnována pozornost především slavení Vánoc a Velikonoc. Předvánoční a předvelikonoční období postu oproti katolíkům většinou nedodržují. Vánoce představují narození Ježíše Krista. Hlavní bohoslužby se konají na Boží hod vánoční 25. prosince.⁴¹⁾ O rozšíření koncepce zdobení vánočního stromečku se pak zasadil protestantský reformátor Martin Luther.⁴²⁾

Velikonoce mají za svůj střed neděli po prvním jarním úplňku. ⁴³⁾ V případě Velikonoc se protestanti soustřeďují více na tzv. Velký pátek – příběh ukřižování, který údajně vstoupil do povědomí jako hlavní evangelický svátek.⁴⁴⁾ Na Velký pátek se čtou biblické texty o Ježíšově ukřižování a smrti.

Dále se výjimečně lze setkat se slavením Letnic neboli Svatodušních svátků, které připadají na 50. den po Velikonocích. Představují den, kdy byl seslán Duch svatý Ježíšovým učedníkům a následovníkům. ⁴⁵⁾

⁴⁶⁾ Logo Českobratrské církve evangelické

Českobratrská církev evangelická vznikla v roce 1918 sloučením dvou protestanstských směrů - luterského a kalvinského, ovšem na samotném názvu se církev shodla až o rok později. Jejím symbolem se stal kalich a Bible. Na počátku měla tato církev 250 000 členů, postupně však počet členů vzrostl až na 325 000 v roce 1938. Během následujícího komunistického režimu byli kazatalené a členové církeve vězněni či zbavováni souhlasu k vykonávání duchovenské služby. Své místo měli mezi příslušníky církve Milada Horáková a Jan Palach, kteří se stali symboly boje proti totalitnímu režimu. ⁴⁷⁾ Dnes je číslo, co do počtu členů, již jen ve výši necelých 52 tisíc osob.

Církev má pro svou správu vytvořenou širokou organizační strukturu dle presbyterně-synodních zásad, kdy základní bohoslužebnou i správní jednotkou církve je Farní sbor, přičemž k farářské službě mohou být pověřeni muži i ženy. Farní sbor spravuje tzv. staršovstvo, které je složeno z presbyterů - starších, volených na dobu šesti let. Tyto sbory se pak v České republice územně sdružují do 14 seniorátů. Celou církev vede a reprezentuje šestičlenná synodní rada, složená z tří duchovních a tří laiků. Nejvyšším řídícím a zastřešujícím orgánem je synod, což je shromáždění asi 100 členů konané jednou za rok a disponuje ustavující funkcí. První synod Českobratrské církve evangelické zasedal 21. až 25. února 1921. Ústřední církevní kancelář pak pomáhá synodní radě plnit její úkoly, vyřizuje věci dané synodem, potřebami sborů a činností poradních odborů. Všichni členové církve jsou voleni a zastoupení je rovnou měrou z řad duchovní i laiků. ⁴⁸⁾ Součástí liturgie jsou obě svátosti, tedy křest i eucharistie.⁴⁹⁾

⁵⁰⁾ Podíl věřících obyvatel v okresech od roku 1991

Baptisté jsou další protestantskou církví u nás, nikoli však tak početnou - údajně čítá zhruba tři tisíce členů.⁵¹⁾ Název „baptisté“ pochází z řeckého slova baptistés, což znamená „křtitel“. Už z překladu je patrné, že zde bude spojitost s křetem či se samotným Janem Křtitelem. Baptisté nejsou zcela jednotní v názoru o původu vzniku církve a rozdělují se tak do dvou proudů. Jedni původ církve odvozují přímo od zmíněného Jana Křtitele (John the Baptist) a Kristových apoštolů, přičemž druzí jej odvozují od Anabaptistů, zvaných „novokřtěnci“. Ti vycházeli z učení Ulricha Zwingliho a jejich uskupení je datováno do období 16. století. Do kontinentální Evropy se dostali z Anglie, kde byli pronásledováni Anglikánskou církví. Poději začali být potlačování i na území Švýcarska, Německa a Rakouska, odkud se posléze část uchýlila na Moravu, kde byli pojmenováni jako Habáni.⁵²⁾

První samostatný český baptistický sbor byl založen v Hleďsebi u Veltrus v roce 1885. Později se počet sborů rozrostl na 25. Organizační struktura a hierarchie zde není nijak silně provázána. Naopak si představitelé církve zakládají na demokratickém řízení sborů. Každý sbor je samostatnou jednotkou, která má svojí vlastní rozhodovací funkci. Jinak se sbory shlukují spíše jen formálně a tvoří tzv. Bratrskou jednotu babtistů, která dnes zahrnuje již 45 sborů.⁵³⁾

Hlavní myšlenka Baptistů je spojena s křtem. Dle jejich pojetí by měl být pokřtěn jen dospělý člověk, který tak učiní ze svého svobodného rozhodnutí, čímž projeví pravé uvěření. Již při vzniku církve se noví příslušníci nechávali znovu překřtít a z tohoto důvodu byli prohlašováni za „novokřtěnce“. Typickým prvkem je také odlišný způsob křtění - ponořením celého těla, nikoli jen polévání hlavy. Ze svátostí tedy uznávají jen svátost křtu a jejich nejvyšší autoritou je pro ně Ježíš Kristus. Odlišný je i způsob vedení bohoslužeb, kterou vede pastor. Velmi často se v rámci bohoslužeb objevuje zpěv. Asi nejznámějším baptistou byl Martin Luther King.⁵⁴⁾

Respondenti na dotaz jakými zásadami etiky a morálky se řídí, odpovídali převážně v souladu s Biblí, Desaterem a Ježíšovými skutky. Velmi zajímavá byla odpověď Marie, která jakožto konvertitka vnímá, že se tyto zásady shodují s hodnotami, které jí vštěpovaly rodiče během dětství, aniž by v té době rodina tíhla k Bohu. Během rozhovorů respondenti několikrát zmínili otázku lidskosti jakožto důležité křesťanské (v případě ateisty humanistické) hodnoty. Každý z respondentů definoval lidskost vlastními slovy, avšak v podstatě byly jednotlivé definice ve shodě. Marie říká, že „lidskost je to, co nás dělá člověkem.“ Lidskost by definovala jako úctu ke svým bližním, toleranci k ostatním lidem a uznání, že si jsou všichni lidé rovni bez ohledu na barvu pleti nebo vyznání. Josef ji pak doplňuje schopností empatie, lásky a zároveň lidskost vnímá jako nedokonalost a chybování. Ve chvíli, kdy byli respondenti požádáni, aby vyjmenovali hodnoty, které vyznávají jako stěžejní, odpověděli následovně. Respondentka Marie si cení především poctivosti, a to jak k sobě samé, tak i k ostatním. Ohleduplnosti vůči ostatním, a to i třeba na úkor svého vlastního blaha. A v neposlední řadě pak solidarity. Vyznává motto, že člověk by se měl chovat tak, jak si přeje, aby se ostatní chovali k němu. Respondent Josef pak zmínil jako své hlavní hodnoty věrnost (jak vůči Bohu, tak i vůči svým blízkým), schopnost dodržet své slovo, upřímnost a odhodlání nevzdávat se navzdory překážkám. Pro Josefa je pak v životě nejdůležitější Ježíš a to, aby jej skrze svůj vlastní život potěšil. Marie, stejně jako mnoho jiný žen, je zaměřena především na rodinu a stěžejní pro ni je, aby byli všichni její blízcí v pořádku a šťastní.

S mnohými odpověďmi věřících respondentů jsou ve shodě informace, které poskytl ateista. Tomáš byl rovněž vychován v souladu s křesťanskými hodnotami, ačkoliv jeho rodina tyto hodnoty do souvislosti s vírou nikterak nedávala. Lidskost pak vnímá jako „sklon k omylům plynoucí z vědomí sebe sama.“ Co se týče hodnot, vyznává především skromnost, otevřenost vůči názorům ostatních, schopnost kritického uvažování a důvěřuje vědeckému poznání.

Jedním z často diskutovaných a nejrozporuplnějších témat z oblasti víry a etiky je bezpochyby problematika potratů. Tato otázka tedy nemohla být nepoložena ani respondentům této práce. Josef překvapil prohlášením, že nemá na dané téma pouze černobílý pohled jako většina křesťanů. Ostatním věřícím vyčítá, že místo snahy o ilegalizaci a vymýcení potratů by se spíše měli soustředit na nalezení dlouhodobého udržitelného řešení v duchu hesla „PRO-LIFE“. Dle jeho názoru by k řešení situace pomohlo především vytvoření vhodného prostředí, v němž by ženy nebyly nuceny okolnostmi nebo svým okolím jít na potrat a dostalo by se jim podpory (ať již se rozhodnout dítě si ponechat, nebo dát k adopci).

Názor nevěřícího Tomáše je pak velmi proměnlivý. K této problematice řekl: „Nedokážu stoprocentně posoudit. Domnívám se, že je potřeba vždy vycházet z konkrétního případu a jeho situovanosti.“

Ani v tomto případě nebyli respondenti zcela jednotní. Josef má potřebu rozlišovat, zda se jedná o věřící nebo nikoliv. Sex pak vnímá jako hluboké propojení mezi dvěma osobami a proto považuje za „duchovně zdravější, pokud probíhá výhradně v rámci manželství.„ Věří, že čekat se stykem až po svatbě následně vede k většímu pocitu bezpečí, důvěry a projasněnosti v manželském svazku a během jeho fungování. Ovšem je si vědom, že ostatní lidé (nevěřící) nemusejí s tímto názorem souhlasit a nechce takovéto životní rozhodnutí nikomu vnucovat. Rozhodně nehodlá člověka zavrhnout jen proto, že má odlišný způsob života a odlišné volby. „Vždyť i Ježíš přijal prostitutku, ale nikoliv její služby.“ dodává.

Zde je v největším kontrastu názor ateisty, který v předmanželském styku nevidí naprosto nic špatného, pokud nedochází k porušování mravních zásad (zde myšleno partnerská věrnost) nebo snad dokonce zákonů.

Z předchozích odpovědí je očividné, že oba věřící respondenti určitý vztah k Bohu mají. Co ale pro ně Bůh znamená? Josef u této otázky bez váhání odpovídá: „Bůh pro nás znamená VŠECHNO. Je důvodem proč žijeme, je způsobem jakým žijeme a je smyslem života!“ Samozřejmě i v jeho životě se našla období, kdy hodně pochyboval. Nyní to však vidí tak, že Bůh tuto situaci používal – byl to boží záměr, aby pomohl Josefovi znovu vybudovat a upevnit jeho víru a aby přivedl Ježíše zpátky do centra jeho života. „Myslím, že pochybovat je zdravé a často to Bůh může využít k našemu prospěchu.“ uzavírá Josef myšlenku. Marie pak Boha vnímá jako vyšší moc, z jejíž vůle vznikl svět a jež ovlivňuje chod lidských životů. Bůh pro ni symbolizuje pomoc a útěchu při překonávání životních nesnází. Zpětně si uvědomuje, že někdy pociťovala přítomnost Boha ještě v době, než dospěla k církvi, aniž by však tu sílu dokázala pojmenovat.

Zde se nabízí také otázka, jak často se věřící respondenti této práce účastní bohoslužeb a zda vůbec. Marie přiznává, že do kostela nezvládá chodit pravidelně: „…a nejsem na to moc hrdá. Mám trochu výčitky, ale bohužel to občas opravdu nestíhám.“ V době, kdy se blíží svátky jako Vánoce nebo Velikonoce se ale snaží zúčastnit všech kázání a dalších církevních aktivit. Zde je však nutné poznamenat, že předvánoční čas je také dobou, kdy se kostely plní i mnohými nevěřícími za účelem načerpání vánoční atmosféry. Oproti tomu Josef je mnohem svědomitější. Na bohoslužby dochází každý týden, jakožto misionář cítí potřebu být příkladem. Výjimkou je, pokud má jeho tým zápas v americkém fotbale. Zde je však potřeba objasnit, že Josef se právě skrze americký fotbal snaží otevřít cestu k víře mladým lidem. Pochopitelně víra není limitována pouze na církevní prostory, oba respondenti rozmlouvají s Bohem v rámci svých vnitřních dialogů, kdykoliv cítí potřebu.

Nezbývá než prozkoumat názor ateisty. Skutečně se Tomáš nikdy nezamýšlel nad možností, že by Bůh mohl přeci jen existovat? „Ano, pochopitelně. Vždyť i například mnoho prvotřídních vědců a filozofů, kteří mi jsou vzorem, byli a jsou věřící. Čas od času se nad tím člověk musí zamyslet. Zatím ale nemám žádný přesvědčivý důkaz.“ Tak jako věřící rozmlouvají čas od času s Bohem, Tomáš vede svůj vlastní vnitřní dialog. „To už je úděl kritického přistupování ke světu… Člověk by měl neustále zpochybňovat i své nejniternější volby.“

Marie považuje ztrátu každého blízkého člověka vždy za smutnou událost a to nezávisle na tom, zda je pozůstalí věřící či ne: „Není to tak, že by byl věřící ze skonu blízkého člověka méně smutný. Každý člověk se se smrtí vyrovná jiným způsobem.“, říká. Avšak připouští, že víra jí poskytuje určitou úlevu a pomáhá jí lépe se vyrovnat s bolestivou realitou ztráty. Respondentka dodává: „I když občas pochybuji, (což mi přijde zcela lidské) nevěřím v to, že by člověk jen tak odešel a dál nic nebylo.“ Věří, že se jednou zase všichni shledají. Ovšem i tak potřebuje značný čas, aby se s tak bolestnou událostí vyrovnala. Josef se domnívá, že smrt je spravedlivým trestem za lidské hříchy, ale zároveň za přímou cestu k Bohu. Dle jeho názoru záleží, zda člověk opravdu přijal Boha a věřil v Ježíšovu přítomnost. „Ježíš se za lidstvo obětoval, respektive Bůh obětoval svého vlastního syna. Máme proto šanci na lepší život po smrti v přítomnosti Boha. Co mi láme srdce, je smrt lidí, kteří Boha odmítli. Ti jsou totiž odsouzeni k věčnému životu mimo přítomnost jakéhokoliv dobra.“ vysvětluje Josef. Samozřejmě i pro něho je smrt blízkého smutnou událostí, avšak zároveň je vděčný, že zemřelý člověk odešel na lepší místo. Jak Marie, tak i Josef tedy věří v posmrtný život, i když o něm alespoň jednou za život pochybovali.

Pohřební obřad Marie považuje za neopomenutelný a nedokáže si představit, že by neměla možnost se jeho prostřednictvím s blízkým naposledy rozloučit. Pohřeb tedy vnímá jako poslední shledání a možnost připomenout si zesnulého. Dle Josefova názoru rovněž obřady slouží pozůstalým k poslednímu rozloučení, ale pro samotného zemřelého způsob obřadu či pohřbení význam nemá.

Respondent Tomáš vnímá smrt jako absolutní konečnost člověka ve smyslu těla i duše. Nicméně se domnívá, že pokud zemřelý za svého života dosáhl velkých činů, či byl jeho přínos lidstvu opravdu pozoruhodný (např. ve vědě nebo umění), jeho odkaz přetrvá i po další generace. Tomášův názor na pohřební obřad je následující: “Myslím, že mnohem důležitější (pozn. než pohřební obřad) je, jakým způsobem se člověk rozloučí a uzavře svou cestu ještě za života… Pohřeb má ale jednu nezastupitelnou funkci - alespoň na chvíli přiměje pozůstalé, aby si na zesnulého našli čas a připomněli si jej. Konkrétní rituály se mi nejeví jako podstatné.„

Zde se pozornost autorů práce zaměřuje na to, jak jsou svátky vnímány protestanty a jak ateistou. Všichni tři z dotázaných shodně uvedli, že za nejvýznamnější svátky považují Vánoce a Velikonoce. Ateista pak ještě velký význam přikládá oslavám příchodu Nového roku. Marie o Vánocích peče cukroví, zdobí stromeček, věští budoucnost z ořechových skořápek a večeří kapra s bramborovým salátem. Na Hod Boží i na Štěpána pak vždy zavítá na kázání. Jak sama poznamenala: „Tradice, které já a moje rodina o Vánocích dodržujeme, jsou především tradice české a zvyky naší rodiny.“ V několika případech si je vědoma pohanského původu zvyků, avšak rozhodla se respektovat své předky: „Slavili to tak naši rodiče, prarodiče i pra-prarodiče…“ To samé v Mariině případě platí i pro Velikonoce. Ačkoliv si je Marie velmi dobře vědoma náboženské symboliky výše zmiňovaných svátků, určitou měrou je ovlivněna i pohledem nevěřících. Vánoce tedy rovněž bere jako dny volna navíc, či prostor pro „povinné“ návštěvy příbuzných. Velikonoce pak považuje za symbol jara. Ke stejnému tématu se Josef vyjádřil takto: „Máme stejné svátky jako všichni ostatní, ale snažíme se soustředit, aby Ježíš byl v centru všeho, co slavíme.“ Vánoce jsou pro něj především symbolem prvního příchodu Ježíše, zatímco Velikonoce vnímá jako vykoupení lidstva z hříchu a smrti. Co se týče půstu, který by měl být u protestantů s těmito svátky spojen, Marie nijak zvlášť v tomto období své stravovací návyky nemění. Pokud možno, snaží se alespoň na Štědrý den vynechat z jídelníčku maso a dát si k obědu například houbového kubu. Josef a jeho rodina půst většinou dodržují, neboť jim poskytuje lepší způsob, jak se soustředit na Ježíše a vnitřní svět.

Tomáš pak ze svátků slaví jen Vánoce, Velikonoce a Silvestr. Představují pro něj „nevyhnutelné společenské konvence“. Je si vědom spojitosti těchto svátků s křesťanskou vírou a právě proto by uvítal, aby se více lidí obracelo k původním hodnotám, „neboť čím dál více představují (myšleno Vánoce a Velikonoce) triumf vyprázdněného konzumerismu.“

Pracovní den ateisty a protestanta se vesměs moc neliší. To sama podotkla i respondentka Marie, která řekla: „Můj běžný den vypadá stejně jako den ostatních lidí. Ráno vstanu, jdu do práce, po práci nějaké koníčky, zábava a pak jdu spát.“ Odlišností u některých věřících je, že se před jídlem pomodlí, nebo řeknou pár slov, aby poděkovali Bohu za jídlo. To se ale Marie netýká. Hlavním důvodem podle ní je, že pochází z původně ateistické rodiny. „Přišli jsme do církve úplně zvenčí a o spoustě věcí jsme se tudíž dozvěděli třeba až na návštěvách rodin z církve.“ To poukazuje na jednu z odlišných zvyklostí některých protestantských rodin vůči většinové společnosti. V případě Josefa je situace zcela jiná než u Marie. Vzhledem k jeho povolání misionáře se víra prolíná s jeho každodenním životem daleko větší měrou. Jak sám říká: „Nikdy nemám běžný pracovní den, protože být misionář znamená, že každý den vypadá jinak. Snažím se držet takový rytmus, abych 2/3 dne pracoval a 1/3 dne měl volno. Protože bych mohl pořád pracovat, kdybych nedával pozor“. Zde je patrné, jak moc důležitá je pro Josefa víra a jeho nesmírné zapálení pro misionářskou činnost. Ráno a dopoledne má obvykle volné a může se tak věnovat četbě Bible, rodinnému životu či jinému druhu odpočinku. Kolem oběda se většinou začíná scházet s lidmi ohledně práce pro církev a od odpoledne se věnuje přípravě tréninků amerického fotbalu, případně tréninkům samotným. Oba věřící uvedli, že večer před spaním se ještě pomodlí, což je pochopitelně odlišné od večerních rituálů ateisty.

V neděli naši oba respondenti chodí na bohoslužby do kostela. Marie však nechodí každý týden vzhledem k nedostatku času. „Častěji chodím do kostela před svátky, to se opravdu moc snažím nevynechávat. Bohoslužby pro mě nejsou jen duchovním zážitkem, ale také příležitost k setkání s milými lidmi a svými přáteli. Mám štěstí, že náš sbor je opravdu živý a pořád se tam něco děje. Před Vánoci se v prostorách sboru konají různé dobročinné prodeje, prodej medu a medoviny, před dušičkami se zde prodávají věnce a větve na hřbitovy apod.“ Josef díky svému povolání nemusí řešit problém s časovou vytížeností. „Bohoslužby máme večer, takže v neděli mám celý den volno, pokud není potřeba pracovat na kázání nebo něčem, co se týká bohoslužby. Kolem 16 hodiny se obvykle scházíme a chystáme praktické věci na bohoslužbu, která začíná o hodinu později.“ Největší rozdíl tedy můžeme vidět o víkendu, kdy se věřící zpravidla scházejí v kostele na bohoslužby. Běžné české rodiny naopak jezdí na chatu nebo na výlety.

Co se týče volnočasových aktivit, respondenti se bez rozdílu věnují především kreativním činnostem. Marie zpívá v církevním sboru, ale zpěvu se věnovala již dlouho před tím a je si jista, že by se sborovému zpěvu věnovala i jako nevěřící. Dále ráda tančí, maluje a věnuje se turistice, což jsou všechno činnosti snadno využitelné při charitativních i jiných činnostech její církve, nejsou však vírou nutně podmíněny. Zrovna tak Tomáš je zastáncem outdoorového pobytu, ale rád využije svůj volný čas i pro kreslení, četbu, či hudební tvorbu. Josef si rád vynahradí volný čas i na čtení Bible. Myslí si, že víra jeho volnočasové aktivity velmi ovlivňuje, neboť „kreativita vychází z Boha, který sám byl nesmírně kreativní při stvoření světa.“

Většinová společnost věřící osoby obvykle považuje za velmi solidární a charitativně zaměřené jedince. To je samozřejmě velmi zkreslená představa, protože lidská snaha starat se o potřebné je velmi individuální. Ukazuje se to i v případě našich respondentů. U Josefa je odpověď na otázku, zda víra nějakým způsobem ovlivňuje zaměstnání či dobrovolnickou činnost, zcela jasná. Jako misionář je svou vírou velmi ovlivněn, což bylo i velmi rozpoznatelné během celého rozhovoru. V případě Marie, pak volba jejího zaměstnání nemá s vírou zcela žádnou spojitost a její spolupracovníci o jejím vyznání pravděpodobně vůbec netuší. Marie nám pak sdělila, že do dobrovolnické či charitativní činnosti se čas od času zapojuje, ale pravděpodobně by se takovéto činnosti věnovala i bez spojitosti s církví. „Zkrátka jsem hodně empatická a solidární vůči ostatním lidem.“ V případě ateisty pak narážíme na naprosto racionální úvahu. „Záleželo by, co by bylo jejím pravým účelem a zda by byla pomoc skutečně efektivní. Jestli by zde skutečně existovala snaha dosáhnout nějaké změny, nebo by se jen jednalo o propagaci myšlenek a programu daného sboru nebo církve.“ To pravděpodobně odráží nedůvěru vůči organizovaným církvím na našem území ze strany většinové společnosti, která byla dlouhá léta podporována komunistickým režimem a následně podpořena i děním kolem majetkových restitucí v 90. letech.

V neposlední řadě se pak nabízí otázka, jak se vlastně lidem protestantského vyznání žije v zemi označované jako jednu z nejvíce ateistických. Zda se zde v České republice setkávají s nepochopením či dokonce diskriminací nebo jinými negativními reakcemi ze strany většinové společnosti. K tomuto oba věřící respondenti odpověděli, že s nepochopením mají určitou osobní zkušenost. Marie se setkala hlavně s předsudky. „Když řeknu, že jsem věřící, lidé hned ve mně vidí fanatika. Představují si, že věřící lidé pořád klečí doma a modlí se, všude mají pověšené krucifixy a pořád si pro sebe mumlají. Když zpívám ve sboru, neznamená to, že doma poslouchám jen církevní hudbu.“ Upozorňuje Marie a se smíchem dodává: „Jsme normální lidi, ne ufoni.“ S pozitivním přístupem se pak setkala spíše u věřících lidí, třeba i z jiné církve nebo náboženství. Josef zastává názor, že k odbourání negativní reakce okolí je potřeba vybudovat s ostatními lidmi kvalitní vztah.

Cílem této práce bylo odhalit shodné a rozličné aspekty života protestantských věřících a většinové společnosti, tedy ateistů. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že lidem protestantského vyznání v českých podmínkách nečiní žádné výraznější potíže život po boku nevěřících a naopak. Přesto není vztah těchto dvou skupin ryze harmonický. Čas od času se věřící setkávají ze strany nevěřící společnosti s předsudky, či je na ně nahlíženo skrze prsty. Rozhodně lze ale poznamenat, že společného mají tyto dvě skupiny více než rozdílného. Jak zástupci protestantů, tak i zástupce ateistů se v této práci shodují v otázkách převážné většiny životních hodnot a v pojetí lidskosti. Výraznější rozdíly nebyly zaznamenány ani v oblasti každodenního života a volnočasových aktivit. Avšak předmětem komparace nebyly pouze shodné rysy obou skupin, nýbrž i jejich odlišnosti. Konkrétně byly zaznamenány největší rozpory v otázce potratů, předmanželského styku a konečnosti života. Ve spojitosti s výběrem zaměstnání, vykonáváním dobrovolnické činnosti a překvapivě i přístupem ke stěžejním svátkům pak hrála roli individuálnost a rodinné zázemí. Co se týče samotných respondentů, Tomáš a Josef tvořili jakési protichůdné póly, zatímco Marie několikrát stála na pomezí. Josef, jakožto misionář, se po celou dobu rozhovoru snažil jít příkladem a také několikrát citoval celé pasáže Písma včetně čísel stran, což například Marie zpaměti nezná. I mezi zástupci protestantů tak existuje určitá nejednotnost. Závěrem lze poznamenat, že míra ovlivnění české kultury křesťanskou tradicí rozhodně není zanedbatelná a na našem území žijící křesťané vykazují mnoho společných prvků s většinovým obyvatelstvem.

DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Vyd. 3. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0139-7.

DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-822-9.

DUROZOI, G. Filozofický slovník: Pomocná kniha pro výuku společenskovědních a estetickovýchovných předmětů ve SŠ a na gymnáziích. Praha: Ewa, 1994. ISBN 80-857-6407-5.

FILIPI, P. Malá encyklopedie evangelických církví: Pomocná kniha pro výuku společenskovědních a estetickovýchovných předmětů ve SŠ a na gymnáziích. Praha: Libri, 2008. V kostce (Rebo). ISBN 978-80-7277-378-7.

FOUILLOUX, D. Slovník biblické kultury. 1. vyd. Praha: EWA Edition, 1992, 320 s., xii s. obr. příl. ISBN 2-204-04028-2.

HENDL, J. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2.

JANDOUREK, J. Vzestup a pád moderního ateismu. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2981-7.

KOKAISL, P. Geografie náboženství. Praha: ČZU, 2015, s. 264. ISBN 978-80-213-2551-7.

KUBIŠTOVÁ, V. Zrcadlo okultismu, aneb, Využití tajných věd. Vyd. 8. V Brně: Centa, 2004, 487 s. ISBN 80-86785-01-7.

MCLOUGHLIN, S. Světová náboženství v kostce: Pomocná kniha pro výuku společenskovědních a estetickovýchovných předmětů ve SŠ a na gymnáziích. Čestlice: Rebo, 2005. V kostce (Rebo). ISBN 80-723-4446-3.

PLATÓN. Euthyfrón: Obrana Sókrata ; Kritón. 5., opr. vyd. Přeložil František NOVOTNÝ. Praha: OIKOYMENH, 2005. ISBN 80-7298-140-4.

PROCHÁZKA J. Obrazy z dějin baptistů. Praha: Svaz mládeže československých baptistů, 1939. 93 s.

REICHEL, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-3006-6.

SPOUSTA, J. 1999. České církve očima sociologických výzkumů. Pp. 73–90 in Jiři Hanuš (ed.). Náboženství v době společenských změn. Brno: Masarykova univerzita.

VELEBNÁ, E. Lidové zvyky a obyčeje v křesťanském roce. Úvaly u Prahy : Albra, 1996. s. 48 ISBN: 80-238-0570-3

VOJTÍŠEK, Z. Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice: náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-717-8798-1.

VONDRUŠKA, V. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. České Budějovice: Dona, 1991. Církevní rok a lidové obyčeje, s. 45-85. ISBN 80-85463-03-2.

Ateisté ČR. Je ateismus víra? [online]. Praha: Občanské sdružení ateistů České republiky, 2014 [cit. 2016-11-23]. Dostupné z: http://www.osacr.cz/2014/12/11/je-ateismus-vira/

Atheism. Encyclopædia Britannica [online]. Londýn: Encyclopædia Britannica, 2017 [cit. 2017-01-01]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/atheism

Baptistická církev. Aktuálně.cz [online]. Praha: Economia, 2014 [cit. 2017-01-06]. Dostupné z: https://www.aktualne.cz/wiki/domaci/cirkev-baptisticka/r~20f09b46886211e4bdad0025900fea04/

BARNES, A. The First Christmas Tree. History Today [online]. Dec2006, 56, 12, [cit. 2016-11-23]. Dostupný z http://web.a.ebscohost.com.infozdroje.czu.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=a240cc9a-d0a1-4667-acf3-

Bratrská jednota baptistů. [online]. [cit. 2016-11-18]. Dostupný z: http://bjb.cz/cs/bjb/nase-historie.

Církevní svátky. Evangelik.cz [online]. Praha: Českobratrská církev evangelická Střešovice, 2017 [cit. 2017-01-01]. Dostupné z: http://www.evangelik.cz/cirkevni-svatky.aspx

Eurobarometer 73.1: Biotechnology [online]. Bruxelles, 2010, 203-205 [cit. 2016-11-22]. Dostupné z : http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_341_en.pdf

HALAMOVÁ, M. Křest - Evnagnet [online]. Praha [cit. 2017-01-05]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz/cce_pruvodce:krest))

HAMPLOVÁ, D. Čemu Češi věří: dimenze soudobé české religiozity. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 04:703-723. Dostupné z https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=117282

HUDSON, Winthrop S. Baptist: Protestantism. Encyclopædia Britannica [online]. Londýn, Encyclopædia Britannica 2015 [cit. 2017-01-04]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/Baptist

KDO JSME/Historie. e-cirkev.cz [online]. 20163 [cit. 2016-11-18]. Dostupné z: http://www.e-cirkev.cz/rubrika/625-Historie/index.htm

Křesťanství: Protestanství. Světová-náboženství.cz [online]. 20163 [cit. 2016-11-18]. Dostupné z: http://www.svetova-nabozenstvi.cz/protestantstvi/

NOVOTNÁ, H. Úvod do společenskovědních metod [online]. Výzkumné strategie a projekt výzkumu: Kvalitativní strategie výzkumu. 2009. Dostupné z : http://moodle.fhs.cuni.cz/course/view.php?id=614

POIRIER, J. Observe: Holidays for many religions: Many Christmas traditions pre-date Christianity. [online]. Sarnia, Ont. Canada: CanWest Digital Media, 2005 [cit. 2016-11-23]. Dostupné z http://search.proquest.com.infozdroje.czu.cz/docview/348341651?accountid=26997

Sčítání lidu 2011: Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu - 2011 [online]. Český statistický úřad, 2014, 203-205 [cit. 2016-11-22]. Dostupné z : https://www.czso.cz/csu/czso/nabozenska-vira-obyvatel-podle-vysledku-scitani-lidu-2011-61wegp46fl

Ta naše povaha česká: Ateismus po česku. Česká televize [online]. Praha, 2008 [cit. 2017-01-01]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100627928-ta-nase-povaha-ceska/308295350270004-ateismus-po-cesku/

Večeře Páne v učení - Evnagnet [online]. Praha [cit. 2017-01-06]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz/texty:leuenberska_konkordie_vecere_pane_uceni



Počet shlédnutí: 70