Kurdistán: národ bez státu

Kurdové jsou indoevropský národ, původně pastevecký a horský, žijící v oblasti zvané „Kurdistán“ – rozprostírající se přes Turecko, Irák, Írán a Sýrii.
Počet Kurdů se odhaduje na 30–35 milionů, což z nich dělá největší národ bez vlastního státu - to je ovšem sporné, protože národní státy, jak je známe z Evropy, tak jinde po světě moc nejsou. ³⁾ Mluví několika příbuznými jazyky (kurmandží, sorání, zazaki). Většina vyznává islám (sunnitský), ale existují i menšiny — jako jsou jezídi (centrum v údolí Láliš v iráckém Kurdistánu), alevité (muslimská skupina s mystickými a synkretickými prvky, blízká šíitské tradici) či křesťané (v Mezopotámii Asýrijci deklarují, že se stali prvním národem, který přijal křesťanství jako celek).

Už za dob Osmanské říše a Persie měli Kurdové vlastní knížectví (např. Botan, Baban) – ale nikdy ne jednotný stát. Po I. světové válce a rozpadu Osmanské říše jim byla v rámci Sévreské smlouvy (1920) nabídnuta možnost vytvoření samostatného Kurdistánu.

Tento slib byl však zrušen ve Lausannské smlouvě (1923), která rozdělila území Kurdů mezi čtyři státy. Od té doby se hovoří o „rozděleném Kurdistánu“.

Araratská kurdská republika (1927-1931)⁴⁾

Mahábádská republika (Írán, 1946): krátkodobý (loutkový) stát s podporou Sovětů, trval jen 11 měsíců.

V Iráku: po sérii povstání získali Kurdové autonomii v roce 1991 (poté co padl Saddám Husajn) a po roce 2003 došlo k výraznému posílení autonomie.

Např. město Erbíl (Hewlêr) je považováno za jednu z nejdéle nepřetržitě osídlených lokalit na světě.

V roce 2017 kurdské referendum o nezávislosti vedlo k vojenskému tlaku od Bagdádu a ztrátě části území — například ropného regionu Kirkúk.

• Největší část území Kurdů, ale také oblast s výraznými potlačovacími praktikami – zákaz kurdštiny v některých obdobích, vojenské operace proti Kurdská strana pracujících.
• Fakticky národnostně a nábožensky pestrá oblast, ale Turci ze všech udělali (nebo chtějí udělat) Turky

Diyarbakir Mešita šejka Mutahhara (mešita šejka Mattara, mešita se čtyřmi minarety, mešita Kasım Beye, mešita Kasım Padişah) je mešita v Diyarbakıru postavená v roce 1500 Kasım Beyem. Čtyřhranný minaret (kurdsky Minareya Çarling), který je postaven na monolitickém kamenném sloupu je jediným příkladem čtyřnohého minaretu v Anatolii, čtyři nohy symbolizují čtyři islámské sekty. Říká se, že se splní přání tomu, kdo sedmkrát projde pod sloupy. Mešita se nachází v úzké ulici vedle hostince Hasan Paša, má čtvercový půdorys a jednu kopuli. Má tři okna po stranách a dvě okna na severu a jihu, všechna mají obloukové výklenky uvnitř i vně. Části po obou stranách mihrábu, které vypadají jako okenní oblouky, jsou průchody vedoucí ke schodišti do malého mahfílu v patře. V roce 2015 byly sloupy minaretu poškozeny při střetu mezi politicky organizovanými Kurdy a policií. 29. listopadu 2015 byl Tahir Elçi, předseda diyarbakırské advokátní komory, zastřelen poté, co s právníky, kteří byli členy advokátní komory, učinil před minaretem tiskové prohlášení odsuzující incident. GPS 37.9107289N, 40.2378722E

Diyarbakir Chaldejský katolický kostel sv. Petra (Mar Petyun)

Diyarbakir
Kostel svatého Giraga (svatého Cyrika) nebo kostel Surp Giragos je arménský apoštolský kostel v tureckém Diyarbakıru. Jedná se o největší arménský kostel na Blízkém východě. Kostel byl v roce 2016 zkonfiskován tureckou vládou. Po rekonstrukci byl kostel 7. května 2022 znovu otevřen pro veřejnost. Existence kostela se datuje již do let 1515-1518. V průběhu 17. a 18. století byl obnovován a rozšiřován, než jej v roce 1880 zničil ničivý požár. Do současné podoby byl obnoven v roce 1883. Její současná hypostylová architektonická forma byla odchylkou od tradiční arménské církevní architektury, ale podobala se formátu nedalekého arménského katolického kostela v Diyarbakiru a dalších kostelů a mešit v oblasti. Zvonice kostela byla v roce 1913 zasažena bleskem a v tomto roce byla přestavěna. Po dokončení byla nová zvonice nejvyšší stavbou ve městě, což se stalo předmětem sporu s místní muslimskou komunitou, protože byla vyšší než minarety všech místních mešit. 37.9107283N, 40.2386094E

Diyarbakir - „blízkovýchodní“ minarety.

Mardin - Mezopotámie je i v Turecku

Mardin, kostel Mor Behnam Starosyrský ortodoxní kostel – administrativní a duchovní centrum místní syrské ortodoxní křesťanské komunity

Mardin – město na hoře

Midjat / Midyat, město s 60 000 obyvateli, je svým vzhledem a atmosférou velmi podobné Mardinu. Je však o poznání plošší, sevřenější a křesťanštější. Stejně jako Mardin je i toto město rozděleno na dvě odlišné čtvrti: starou a novou. Ale na rozdíl od Mardinu, kde jsou obě poloviny města odděleny vyvýšeninou, je přechod z městské zástavby moderního Midjatu do Eski Midjatu, historické čtvrti, rychlý a náhlý. Stačí přejít silnici a ocitnete se v jiném čase. Kromě blízkosti hlavního kláštera Mor Gabriel (a dalších klášterů a kostelů), spočívá přitažlivost Midjatu v jeho celkové atmosféře.

Panoráma Midjatu, kde jsou jak mešity, tak i velké množství kostelů

Klášter Deyrüzzaferân / Deyrulzafaran. Modlitebna, která původně sloužila jako Baalův chrám v roce 2000 př. n. l.
Kamenný strop je naprosto mimořádný, protože kamenné bloky jsou umístěny pouze na jedné stěně – strop drží jako kamenná klenba, a z druhé strany jsou bloky jen „ve vzduchu“.

Cizre Ve 12. století přijalo intelektuální a náboženskou roli a jsou zde doloženy početné křesťanské a židovské komunity.V 15. století bylo Cizre několikrát vypleněno a po roce 1515 se dostalo pod kontrolu Osmanské říše. Pod osmanskou nadvládou Cizre stagnovalo a do konce 19. století z něj zůstalo malé okresní centrum, jemuž dominovaly ruiny. Úpadek města pokračoval, k čemuž přispělo i státem organizované vyhlazení křesťanského obyvatelstva během arménské a asyrské genocidy v roce 1915 a exodus židovského obyvatelstva do Izraele v roce 1951.
Ve druhé polovině 20. století se město začalo vzpamatovávat díky přestavbě měst a od roku 1984 zaznamenalo masivní nárůst počtu obyvatel jako útočiště, protože mnozí utíkali před kurdsko-tureckým konfliktem. 21] Na konci 20. a na začátku 21. století se Cizre stalo bojištěm mezi kurdskými ozbrojenci a tureckým státem, který ve snaze udržet si kontrolu nad městem způsobil značnou devastaci. Dne 14. prosince 2015 byly v Cizre obnoveny turecké vojenské operace a zákaz vycházení. Vojenská operace pokračovala do 11. února, ale zákaz vycházení byl zachován až do 2. března. Během střetů mezi 24. červencem 2015 a 30. červnem 2016 v Cizre bylo podle tureckých ozbrojených sil zabito nebo zajato 674 bojovníků PKK a zabito 24 vojenských a policejních důstojníků. Čtyři čtvrti byly zcela zničeny a cca 110 000 lidí z okresu uprchlo.

Jediná oblast s reálnou autonomií – vlastní parlament, prezident, ozbrojené složky („Pešmergové“). Hlavní město Erbíl (citadela a bazar).

Cesta od křesťanské vesnice Alkoš ke klášteru Rabban Hormizd

Křesťanské domy

Láliš – nejdůležitější posvátné místo Jezídů.

Amedi. Hlavní část románu Karla Maye Durchs wilde Kurdistan (Divokým Kurdistánem) se odehrává v Amedi v době formální osmanské svrchovanosti kolem roku 1870.

Rawandúz – kaňon a horská oblast pro treky.

Sulejmánie, Amna Suraka / Červené vězení
Zrcadlový sál – památka všem umučeným. Rozbitá zrcadla se 182 000 střepy připomínají Kurdy zabité během genocidní kampaně Anfál, s 4 500 podsvícenými střepy, které představují kurdské vesnice zničené během kampaně.

Kurdské pohoštění

„Zadní dvorek“ regionu — silné kontrolní mechanismy, menší viditelnost autonomie.

Kurdské vesnice na břehu jezera Zarivar

Urmijské jezero
Jezero Urmija je spolu se svými přibližně 102 (bývalými) ostrovy chráněno íránským ministerstvem životního prostředí jako národní park.

• Od 2012 vznikla de facto samospráva založená na principech demokratického konfederalismu, rovnosti žen a mužů, multietnické spolupráce.
• Nicméně externí tlaky: Afrín, Tal Abjad a další oblasti byly cílem tureckých vojenských operací. Turecko se obává vzniku kurdského státního útvaru přímo u své hranice.
• Vstupuje sem aspekt: „Turci se jim to snaží pokazit“ — tedy opakované invaze, okupace částí území, přesuny civilistů, vytváření zón pod tureckou kontrolou.

Kurdové tvoří národ s velmi silnou identitou, ale bez mezinárodně uznaného státu.

Jediným místem, kde existuje opravdu funkční autonomie, je Irácký Kurdistán.

V ostatních státech (Turecko, Írán, Sýrie) jsou Kurdové buď marginalizováni, nebo vystaveni vojenským či politickým tlakům.