Úvod: Uhři se do Evropy přihnali jako uragán z východních stepí – na koních, s luky a s představou, že si tady udělají nový domov. Z kočovníků se během pár generací stali křesťanskými králi, kteří chtěli být stejně „civilizovaní“ jako jejich západní sousedé – a často i úspěšnější. Jenže jak to v dějinách bývá, chvíli to vypadalo na velmoc, a pak přišel Moháč (zdrcující bitva proti Osmanům na území dnešního Maďarska v roce 1526 znamenala smrt Ludvíka Jagellonského a konec Jagellonců (nejen) v Čechách - také je to rok nástupu Habsburků na český trůn) a všechno se rozsypalo.

Od té doby se Uhři pořád s někým spojují, rozcházejí, vyrovnávají a hledají „starou slávu“. Trianon pak pro ně znamenal to, co pro Čechy Mnichov – jen několikanásobně horší.

• Uhři (Maďaři) patří k ugrofinské jazykové skupině, příbuzní Finů a Estonců.
• Původně kočovní pastevci z oblasti mezi Volhou a Uralem.
• Do Karpatské kotliny přišli kolem roku 895 pod vedením knížete Arpáda.
• Zpočátku podnikali nájezdy po celé Evropě – až do Pyrenejí a Itálie.
• Evropané je vnímali podobně jako Vikingy: hrozbu z východu.

• Po roce 955 (porážka u Lechu) Uhři pochopili, že loupež není dlouhodobý plán.
• Arpádovci začali budovat stát a přijímat křesťanství.
• Štěpán I. (Szent István) byl korunován roku 1000 papežem Silvestrem II.
• Přijal latinskou církevní organizaci, založil biskupství, kláštery, zavedl desátky.
• Upevnil královskou moc a rozdělil zemi na správní celky (župy).
• Stal se svatým patronem Maďarska – jeho koruna (*Svatá koruna uherská*) je dodnes státním symbolem.

• Dynastie Arpádovců vládla do roku 1301.
• Stát se stabilizoval a rozšiřoval – ovládl Slovensko, Chorvatsko i části Sedmihradska.
• Uhry byly součástí latinské křesťanské Evropy, ale zůstávaly „na pomezí“ – mezi Západem a Východem.
• Společnost byla víceetnická: Maďaři, Slováci, Chorvati, Rumuni, Němci, Srbi.
• Silná role šlechty – král musel neustále balancovat mezi mocí církve a šlechtou.

• Králové se snažili získat vliv v okolních zemích – zejména v Chorvatsku, Dalmácii a Polsku.
• Uhry měly výhodnou strategickou polohu mezi Jadranem, Karpaty a Dunajem.
• Král Ludvík I. Veliký (14. stol.) vládl i v Polsku – Uhry byly regionální velmocí.
• Sousední mocnosti (Habsburkové, Benátky, Osmanská říše) o Uhry neustále soupeřily.

• Vláda Matyáše Korvína (1458–1490) – syn slavného vojevůdce Jana Hunyadiho.
• Vytvořil profesionální vojsko (Černá armáda), dobyl Moravu, Rakousy i Vídeň.
• Založil univerzitu v Bratislavě (Academia Istropolitana), podporoval humanismus a umění.
• Uhry za něj byly kulturní i vojenskou velmocí střední Evropy.
• Po jeho smrti začal postupný úpadek – šlechta ztratila jednotu, stát oslabil.

• 29. srpna 1526: porážka uherského vojska Osmany, smrt krále Ludvíka Jagellonského.
• Výsledek: rozpad království na tři části:

• Královské Uhry (západ) – pod habsburskou korunou.
• Turecké Uhry (střed) – přímá osmanská okupace.
• Sedmihradsko (východ) – formálně samostatné, fakticky vazal Osmanů.
• Symbolický konec „velkých Uher“.

• Od konce 17. století Osmané vytlačeni, celé území ovládli Habsburkové.
• Uhři zůstali neklidní poddaní – časté povstání (Rákóczi, Thököly).
• Šlechta požadovala zachování starých práv, odmítala centralizaci z Vídně.
• Postupná germanizace, odpor vůči „rakouskému absolutismu“.

• 1848–1849: revoluční vlna, Maďaři požadovali nezávislost a zrušení roboty.
• V čele Lajos Kossuth – symbol maďarského národního hnutí.
• Povstání poraženo s ruskou pomocí – následovaly represe.
• Ale idea národní suverenity přežila.

• Po porážce Rakouska s Pruskem (1866) nutnost kompromisu.
• Rakousko-Uhersko (1867–1918) – dualistický stát se dvěma rovnoprávnými částmi.
• Uhři získali rozsáhlou vnitřní autonomii, vlastní parlament, vládu i správu, vlastní pošta.
• Začíná éra maďarizace – nátlak na menšiny (Slováky, Rumuny, Chorvaty, Srby).
• Maďarština povinná ve školách, úřadech, armádě.
• Cílem bylo vytvořit „jednotný uherský národ“ – výsledek: odcizení menšin.

• Uherská část monarchie byla pevně spjata s Vídní.
• Po porážce centrálních mocností v roce 1918 došlo k rozpadu Rakousko-Uherska.
• Vznikly nové státy: Československo, Jugoslávie, Rumunsko získalo Sedmihradsko.
• Maďarsko se ocitlo v chaosu, krátce existovala Maďarská republika rad (1919).

Připojení Transylvánie a dalších částí bývalých Uher k Rumunsku po první světové válce bylo oficiálně zdůvodněno právem národů na sebeurčení a tvrzením, že jde o území s rumunskou většinou. Ve skutečnosti však šlo o mimořádně pestrý prostor, v němž Rumuni sice tvořili nejpočetnější skupinu, ale zdaleka ne jedinou: žilo zde také více než jeden a půl milionu Maďarů a přes půl milionu Němců. V důsledku Trianonské smlouvy se tak z milionů obyvatel staly menšiny žijící v nově vzniklých národních státech, především v Rumunsku. Trianon sice naplnil ideál sjednocení všech Rumunů, zároveň však vytvořil jednu z největších etnických minorit v Evropě a položil základ dlouhodobému napětí mezi Maďarskem a jeho sousedy.

• Trianonská smlouva (4. června 1920): Maďarsko ztratilo 2/3 území a 3 miliony Maďarů.
• Slovensko a Podkarpatská Rus → Československo.
• Sedmihradsko → Rumunsko.
• Chorvatsko a Vojvodina → Jugoslávie.
• Maďarsko se stalo vnitrozemským státem bez přístupu k moři.
• Dodnes (4. červen je Den národního smutku) považováno za národní katastrofu – Trianon jako symbol ponížení.

• Nostalgie po „Velkých Uhrách“ přežívá v maďarské politice i kultuře.
• Sochy sv. Štěpána, Matyáše Korvína a symboly historických hranic jsou všudypřítomné.
• Maďaři za hranicemi – stálý zdroj napětí (Slovensko, Rumunsko, Srbsko, ale u třeba Podkarpatská Rus - místní Maďaři dostávají maďarské pasy, tedy pasy EU umožňující vstup do Schengenu).

* Maďarsko dnes čerpá z obrazu své tisícileté tradice jako argumentu své „výjimečnosti“ v Evropě.

• Uherské dědictví zůstává patrné i v architektuře, kuchyni a jazykových ostrovech po celé střední Evropě.