Význam fyzické antropologie pro kulturní antropologii

Milan Rybáček

Anotace:

Referát zabývající se antropologií, významem fyzické antropologie při popisování kultury a klíčovými rozdíly mezi fyzickou a kulturní antropologii

Klíčová slova: fyzická antropologie, kulturní antropologie, vliv, význam, člověk, kultura

Úvod:

Člověk je fascinován vlastním bytím nejspíš samého počátku existence lidské rasy. Co se zpočátku projevovalo jako jenom zvědavost a fascinace se v průběhu let vyvinulo v seriózní vědu, která se zabývá pouze člověkem a jeho proměnami v historii. Podíváme se tedy ke kořenům této vědy, definujeme její základní odvětví a ukážeme rozdíl mezi nimi. Hlavním téma této práce je ale porovnání fyzické a kulturní antropologie a jejich vzájemný vliv. Postupně si ukážeme, kde se v kulturní antropologii uplatňují biologické poznatky a zamyslíme se zdali hrají důležitou roli. Nejprve si ale musíme definovat antropologii a její dvě odnože, které budeme dále srovnávat.

Antropologie je věda o člověku v nejširším slova smyslu. Název odvozený od řeckého slova anthropos, znamenající člověk, tomu značně napovídá. Zabývá se tělesnými i psychickými vlastnostmi člověka, jeho tělesnou stavbou, chorobami, stárnutím i smrtí. Nemůžeme ji ale zaměňovat s medicínou. Medicína se snaží zjistit vztah člověka k nemocem, antropologie pouze rozlišuje člověka zdravého a nemocného a podrobněji se zabývá vývojem člověka z historického a geografického hlediska. Hledá odpovědi na otázky variability člověka, přizpůsobivosti v rámci odlišných životních podmínek. První známky antropologického myšlení můžeme najít v dávné minulosti. Lidi se od počátku pokoušeli vysvětlit fungování světa, místo člověka v něm a náš původ. Většinou se jednalo o průnik fyzické antropologie s kulturní, již tam můžeme najít znaky provázanosti přírody se společností. Některé z těchto mýtických příběhů, bájí a pověstí se dochovala dodnes a mohou nám být inspirací v hledání průniku fyzické a kulturní antropologie. Většina prehistorických kultur věřila, že jsme stvořeny z přírody, což se v různých podobách a obměnách ukazuje v jejich mytologii. Velký zvrat znamenala náboženství, která uznávala jakoukoli formu aktu stvoření. To totiž úplně vyčlenilo člověka z přírody a kulturu a biologii jako takovou postavilo na odlišné konce. I přes toto oddělení se velké množství kultur zabývalo stavbou lidského děla. Obecně známým příkladem je kultura starověkého Egypta. Lékaři té doby si byly vědomy podrobně stavby lidského těla a uvědomovali si důležitosti jednotlivých funkcí organismu. Některé z těchto poznatků mohli položit základ nejen pro moderní medicínu ale také fyzickou antropologii. V celé historii lidské rady můžeme najít známky zkoumání člověka z kulturních i fyzických hledisek, o novodobé antropologii můžeme ale hovořit až od 18-19. století. Pokud se výzkum týká biologické podstaty lidského těla, hovoříme o antropologii biologické či fyzické, zatímco směr týkající se člověka ve světle jeho činnosti, myšlení se nazývá antropologie kulturní nebo sociální. Podle zaměření můžeme v rámci fyzické antropologie rozlišit některé specializace. Jako příklad lze uvést paleoantropologii, která se zabývá vývojem, fylogenezí člověka.^{1)2) 3)}

Fyzická antropologie studuje variabilitu člověka v průběhu historie. Při těchto studiích se opírá hlavně o poznatky anatomické. Srovnává tedy dva jedince z pohledu stavby těla. Porovnává i stavby těla velkého počtu jedinců, sleduje jejich rozdílnosti a charakterizuje je statisticky v populacích. Do fyzické antropologie můžeme řadit i poznatky o zvířecích předchůdcích člověka, jejich stavbě. Obecně lze říci, že studuje vývoj člověka jak ve smyslu biologického druhu (fylogenetický vývoj), tak i vývoj člověka jako jako jedince (ontogenetický vývoj). Zabývá se ale nejenom minulým kulturami, ale také současnou populací, jejími odlišnostmi v rámci ras, kontinentů, států apod. Ve velké míře také fyzická antropologie studuje budoucí trendy ve vývoji populace i jedince. Působnost biologické antropologie je tedy časově neomezená, protože se zabývá biologickou přítomností, minulostí i budoucností.

Kulturní antropologie je další odnoží obecné antropologie. Nezabývá se stavbou člověka ale, jak je z názvu zřejmé, studiem kultury. Kultura se měnila v čase i místě dokonce rychleji a častěji než tomu bylo u stavby lidského těla, je to tedy věda obsáhla. Působnost kulturní antropologie je velmi široká od studia pravěkých společenstev před antickou kulturu až do problematiky genderu a rasy, tak často omílaných v dnešních dnech. Úkolem kulturní antropologie je definovat jakési vzorce a principy, pomocí kterých se dá popsat určitá kultura. Většinou se proto nezabývá jedince jako takovým ale spíše jeho postavením ve společnosti nebo vlivem společnosti na jedince. Hlavním nástrojem kulturní antropologie je statistika a analýza. Pokud stále ještě nemáte představu, jak si kulturní antropologii představit, podívejme se na definici, kterou už někdo před námi vytvořil. Antropologie je věda zabývající se člověkem, lidskými společnostmi a kulturou. Úkolem antropologie je porozumět lidské situaci prostřednictvím studia jejich projevů a obměn. Pomocí antropologie bychom měli porozumět vnitřní logice kultury cizích a odlišných společností. Antropologie se snaží studovat společnosti v jejich úplnosti, analyzovat a popsat jejich jednotlivé části a pochopit vzájemný vztah mezi těmito částmi a celou organizací. ^{4) 5) 6)}

Co je to kultura: *Možná některé překvapí, že pojem kultura znamenal původně jen a pouze pojmenování pro úmyslné pěstování užitkových plodin. Slovo kultura použil poprvé Marcus Tullius Cicero (106-42 př.n-l) při interpretaci Platonova díla jako metaforu pro „péče o duši“ . V dnešní době představuje kultura vybrané lidské činnosti. Zařazujeme tam hudbu,literaturu, tanec,umění apod. ale i věda a filozofie. Můžeme tedy říct, že vše čím pečujeme o duši, právě tak, jak to zavedl Cicero před více než dvěma tisíciletími.

Když teď víme co je to fyzická a co kulturní antropologie, můžeme říct, že jsou tyto dva obory poměrně odlišné. Přesto mají ale společné kořeny. Oba obory se zabývají problematickou člověka a jeho proměn v historii, ale každá tak činní svým specifickým způsobem. Oběma to umožňuje stejný prostředník - evoluce. Nebýt biologické evoluce nebyl by člověk jak ho známe dnes . Nebýt člověka nebyla by půda pro vznik kultury. Naší nedílnou součástí jsou tedy obě části jak kulturní tak biologický. Toto téma krásně popsal hned v úvodu ve své knihy o dějinách antropologie Václav Soukup.

..Ságu rodu Homo začali psát naši předkové primitivními kamennými nástroji. Díky nim vykompenzovaly svůj fyzický handicap a postupně začali vytvářet svět kultury. Jeho základem se staly stále dokonalejší nástroje, poznatky a symboly. Vznik nového adaptačního mechanismu-kultury, zásadní způsobem ovlivnil další vývoj člověka. Lidé v řadě aspektů nepřestali být zvířaty, ale díky kultuře se jejich vztah k přírodě změnil. Souběžně s biologickou evolucí totiž na člověka začala ve stále větší míře působit kulturní evoluce. Ta postupně převrstvila jeho animální tvář a začala utvářet schizofrenní obraz biokulturního tvora, který v sobě spojuje atributy „anděla“(kultury) i „zvířete“ (příroda). Představa, že člověk představuje dvoudimenzionální bytost-unikátní průsečík přírody a kultury, rozdělil vědce studující lidský druh do dvou táborů. První, přírodovědně orientovanou linii výzkumu, reprezentují fyzičtí (biologičtí) antropologové, kteří učinili předmětem svých výzkumů lidský organismus. Druhou, společensky orientovanou linii výzkumu reprezentují kulturní (sociální) antropologické, studující člověka jako tvůrce a současně produkt kultury. ⁷⁾

Jak už jsme řekli, tyto dvě rozsáhlé disciplíny jsou do značné míry autonomní a mají velmi odlišný vztah s ostatními odvětvími mimo oblast antropologie. V dnešní době nebývá obvyklé, že by vědec pracoval současně v obou oblastech. To ovšem neznamená, že jsou od sebe tyto dva obory oddělitelné. Specialisté z obou oboru velmi často spolupracují na konkrétních genetických, demografických a mnoha dalších problémech. Význam v popisová historické kultury V mnoha oblastech prehistorického výzkumu jsou pro dokonalé vysvětlení vývoje nutné obě strany, jak kulturní tak fyzické antropologie. Nemůžeme také zapomínat, že kulturní antropologie má základy v evoluční teorii. Kulturní antropologie měla snahu zrekonstruovat kulturní historickou společnost o které ovšem nebyl dostatek písemných dokumentů bylo nezbytné aby úzce spolupracovala s archeologii a fyzickou antropologií. Tato spolupráce dvou v podstatě odlišných oborů může často pomoci v objasnění problému z historie ale i současnosti. Toto si ukážeme na několika příkladech. Najdou-li se například v archeologickém nalezišti pohřbená lidská těla, můžou nám závěry fyzických antropologů říci velmi o kultuře daného společenství. Smrt byla přirozeně nedílnou součástí každé kultury. Lidé umírali, umírají a umírat budou a tak můžeme smrt a následný průběh pohřbu považovat za tučný zdroj informací o kultuře z jakékoli doby i místa.

Podíváme se blíže na znaky z neolitických pohřebišť a sídel, která byla nalezená po celé Evropě i na území naší republiky. Kulturní zvyklosti obyvatelů lze vyčíst hned z několika hledisek. Byla-li například těla nalezena s určité nepřirozeně zinscenované poloze, můžeme si snáze spojit dané společenství se společenstvím jiným, které pohřbívalo podobným způsobem. Můžeme tedy definovat určitou kulturu i pomocí polohy těl v pohřebišti. Což je vzhledem k minimu písemných podkladů často velmi podstatným znakem. Například většina kultur doby bronzové je spojována a často i nese jméno podle jistého způsobu pohřbívání svých mrtvých. Klasickým příkladem je i středodunajská mohylová kultura. Toto společenství žijících zhruba 1600-1200 před Kristem pohřbívalo své mrtvé pod navršené mohyly. Jako další můžeme uvést rovněž kulturu z doby bronzové a to takzvaný „lid popelnicových polí“, samotný název nám napovídá, že lidé této kultury používali žárové pohřbívání svých mrtvých, které později ukládali do keramických nádob(popelnic). V pohřebištích jsou velmi časté rovněž nálezy jistých milodarů a symbolů, které nám mohou často velmi značně pomoci udělat si představu o běžném životě nebo hierarchii. Pokud je u jednoho z kosterních pozůstatků nalezeno značně větší množství předmětů, můžeme předpokládat, že se jednalo o dominantního jedince ( náčelníka, šamana, kouzelníka apod.)⁸⁾⁹⁾

Pokud se tímto způsobem dozvíme více o rozvržení úloh v rámci kmene (tlupy,osady ) velmi nám to pomůže si lépe představit každodenní život našich předků. I určení způsobu smrti představuje významné vodítko k popisu kultury. Bude- li nalezeno několik těl s jasnými známkami roztříštění lebky, zlámanými žebry apod. naznačuje to, že bylo v rámci kultury časté násilné chování (příkladem může být kamenování nebo kanibalismus). V mnoha kulturách bylo pravděpodobně obvyklé zanechat své mrtvé napospas zvěři a vlivům počasí a až po nějaké době je přenést zpět do sídliště, kde je následně pohřbili. K tomuhle závěru došli antropologové rovněž zásluhou kosterních pozůstatků, které nesly stopy zubů zvěře a jiného poškození. V archeologických areálech jsou také četné nálezy dětských těl poblíž sídelních míst. Tyhle nálezy jsou velmi časté u neolitických kultur, stejně jako pohřby v sýpkách a hospodářských objektech.¹⁰⁾¹¹⁾

Což je velmi zajímavé a můžeme se ptát: „ Jakou  k tomu měli tito lidé motivaci?“  Prvního příklad můžeme interpretovat jako touhu matek zůstat nablízku svému zesnulému dítěti. Což vypovídá velmi mnoho o sociálním cítění společnosti. Ostatky v blízkosti hospodářských objektů by mohlo znamenat důkaz obětní vraždy. 

Můžete tedy vidět, že jen z kosterních pozůstatků, které prakticky vůbec nepatří do oboru kulturní antropologie, můžeme vyčíst velmi mnoho znaků popisujících kulturu.

Právě v pokusu popsat kulturu pravěkých společenstev je spolupráce fyzické antropologie a archeologie s kulturní antropologií nezbytná. Z této doby nejsou žádné písemné zprávy, které by k tomu napomohli. Pro kulturu naší země měla velký význam například práce profesora Emanuela Vlčka. Český lékař a antropolog se po celý život zabýval studiem ostatků, významných českých osobností. Vydal několik knih, ve kterých seznamuje veřejnost s životem a smrtí klíčových postav v české historii. Jeho práce měla velký význam pro české kulturní antropology i historiky. Jeho neslavnější výzkum se zabýval smrtí svatého Václava- patrona České republiky.¹²⁾ Snad každý si ze základní školy pamatuje tu část učebnice vlastivědy zobrazující svatého Václava proťatého mečem na dveřích kostela. Obvykle jsme se v těchto učebnicích dočetli asi toto … Václav se totiž upevnit jednotu země a vyhnout se konfliktům se silnými sousedy. Uvolil se zaplatit poplatek císaři Jindřichovi I., aby zabránil další válce. To velmi vadilo Boleslavovi a jeho přívržencům. Za místo vraždy zvolili (Starou) Boleslav a využili svátku patronů tamějšího kostela sv. Kosmy a Damiána 27. září. Václav přijal pozvání na slavnost a, ač varován, přijel do Boleslavi se svou družinou. Druhého dne spěchal bezezbraně podle svého zvyku na jitřní do kostela. Cestou jej Boleslav napadl, ale Václav jej odzbrojil. Přiskočili však Boleslavovi společníci a Václava u dveří chrámu zabili. Bylo to 28. září 929 (935)O roku Václavovy smrti jsou mezi historiky spory. Smrt vévody měla samozřejmě za následek záhubu jeho přátel, pokud neuprchli. Zdá se, že i Drahomíra byla na slavnosti v Boleslavi. Když se dověděla o zavraždění svého syna, spěchala s pláčem na místo vraždy a vzala jeho tělo a s několika věrnými jej skryla v kostele. ¹³⁾ Přesně takový článek nebo jeho obměny najdeme snad v každé učebnici, vlastivědy, dějepisu, historie pro mladší i starší děti. Profesor Vlček si ale položil otázku, zda tomu bylo skutečně tak, jak uvádějí tyto prameny. Zkoumal pečlivě ostatky svatého Václava, přesněji jeho lebku s dolní čelistí, zlomky tří obratlů, zlomek klíční kosti, dolní hlavice kosti pažní, tělo kosti loketní, zlomek lopaty kosti kyčelní, dva zlomky kosti stehenní a kost zánártní. Snažil se najít skutečnou příčinu smrti a také věk umrtí. Po pečlivé úvaze profesor uvedl, že s naprostou jistotou může říct, že sv. Václavovi bylo minimálně 40 let, čím vyvrátil původně uváděný věk 33 let. Profesor se rovněž pokusil o rekonstrukci tváře sv. Václava, jejíž výsledek se velmi shodoval se sochařským vyobrazením od Petra Parléře, který žil o 400 let později než sv. Václav. Což nás vede k domněnce, že mu byla lebka patrona dána k dispozici. To vypovídá o tom, že již ve 14.století měli lidé zájem o co nejpřesnější zobrazení patrona a uvědomovali si důležitost kosterních pozůstatků jako podkladů pro vznik kulturních prvků. Profesor Vlček měl nezastupitelný přinos pro antropologii jak kulturní tak fyzickou. V rámci jeho práce popsal velmi detailně kosterní pozůstatky více než 60 významných českých osobností. Mezi nejpodstatnější patří: Svatá Ludmila, Břetislav I., Jitka ze Svinibrodu, Přemysl Otakar II., Eliška Přemyslovna, Jan Lucemburský, Karel IV., Eliška Pomořanská, Václav IV. Rudolf II. Habsburský, Jan Žižka, Jan Nepomucký, Karel Hynek Mácha, Bedřich Smetana, Bohuslav Martinů, svatý Lukáš, Anežka Česká. Ano, všechny tyto osobnosti zkoumal prof. Vlček a pomohl nám objasnit jejich život a kulturu dané doby.¹⁴⁾

Význam v popisování současných kultur:

I v dnešní době, kdy je ke všemu dostatek písemných podkladů, které si může najít každý kdykoli a kdekoli pomocí internetu, může mít fyzická antropologie velký význam pro studie kultur. Podíváme se na závěry, které můžeme získat třeba o naší republice. Z biologických studií naší populace víme, že každý třetí Čech trpí nedostatkem hořčíku. To může vést k srdeční arytmii, špatné produkci inzulinu nebo svalovým křečem. Čistě statistické číslo, které se na první pohled nijak netýká kultury, že? Ale není tomu tak. Z tohoto znaku naší populace, můžeme vycházet a říct tak velmi mnoho o kultuře. Musíme se ale dívat na příčinu problému. Podle Královéhradeckého profesora Zdeňka Zadáka, který se zabývá poruchami metabolismu a výživy, je hlavní příčinou nedostatku hořčíku věk a životní styl. Také uvádí, že deficit hořčíku může vzniknout, pokud jíme moc tuků a cukrů čímž se hořčík naváže ve střevech a nemůže být dostatečně vstřebán do krve. Ještě si myslíte, že to nic nevypovídá o kultuře. Můžu tedy ještě předložit fakt, že velmi špatný vliv má alkohol, káva, stres nebo antikoncepce. Z hlediska kulturní antropologie můžeme tedy sledovat velmi špatné stravovací návyky populace( tučná a sladká jídla, nedostatek zeleniny v tradiční kuchyni) nebo rychlé životní tempo a velké nároky na jedince (stres). Největší pravděpodobnost, že člověk dojde k jedné z nemocí způsobené nedostatkem hořčíku je kombinace vysokého věku, stresu a špatné stravy. Což je pro Česko poměrně typické. Ukažme si to na příkladu: průměrný český muž ve věku 45 let, dvě děti, pracující jako soustružník. Pravděpodobně je zařazen do třísměnného provozu a má jednu přestávku na jídlo zhruba 30 minut) což znamená, že má velmi špatnou spánkovou hygienu a jí velmi špatně-nerovnoměrně v průběhu dne. Nutnost plnění přemrštěných denních norem je v českých firmách na denním pořádku, tudíž pravděpodobně trpí stresem. Do důchodu má právo nastoupit zhruba v 66 letech. Takže ještě 21 let bude vystaven všem těmto faktorům, což s velkou pravděpodobností povede k nedostatku hořčíku, srdeční aritmii nebo infarktům. Takže vidíme, jak úzce je provázáno biologické hledisko s kulturním.  

Vybudoval jsem si názor, že fyzická a kulturní antropologie se mohou na první pohled zdát jako odlišné části vědy, ale přesto se ovlivňují a velmi úzce spolu souvisí. Bez fyzické antropologie by neměla kulturní antropologie dostatek podkladů pro své závěry. Fyzická antropologie má tedy nezastupitelnou úlohu v antropologii kulturní. Ve spoustě případů bychom se sice mohli obejít bez ní, ale mohlo by nám to poskytnou neúplné nebo matoucí informace. Výše jsme viděli jak podstatná je fyzická antropologie pro studování prehistorických společenstev. Bez poznatků z archeologie a fyzické antropologie by bylo jen velmi těžké představit si kultury dávných věků a mohlo by se stát, že by naprosto neodpovídali skutečnosti. Fyzické hledisko nám může také pomoci ve studiu současných kultur a toho, jaký mají vliv na jedince. Pomáhá odhalit nebezpečí současných kulturních trendů v rámci určité oblasti.  

BOUZEK,KOUTECKÝ Mohylové a knovízské pohřby v jámách ze severozápadních Čech. Praha:2010 80-7277-235-8

MURPHY, Robert Francis. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: 1998, 267 ISBN 80-85850-53-2.

SOUKUP, Václav. Dějiny antropologie: (encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie). Praha:2004.s ISBN 80-246-0337-3

VEJSKALOVÁ, L. Pohřbívání dětí v neolitu a eneolitu na našem území.Praha: 2008, ISBN: 978-80-246-1581-3

VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. Praha: 1993. ISBN: 80-85977-46-X. webové zdroje:

Co je antropologie [online][cit.:12.4. 2015] Dostupné z: http://www.nm.cz/mapa-webu-detail/Oddeleni-PM/Antropologicke-oddeleni/Co-lze-chapat-pod-slovem-antropologie/

Čeští patroni:článek o životě českých patronů [online];[cit.: 10.4.2015] Dostupné z:http://www.abcsvatych.co

Emanuel Vlček [online][cit.:16.4 2015] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_Vl%C4%8Dek

Kulturní antropologie [online][cit:13.4. 2015] Dostupné z: https://www.ksoc.upol.cz/fileadmin/ksa/kulturni-antropologie/frvs/kap_antropolog.pdf

Úvod do antropologie [online][cit.:12.4. 2015] Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/lib/exe/fetch.php?media=2014:uvod_do_antropologie3.pdf 

Počet shlédnutí: 68