Boj o kozla

(autor: Michal Černý)

26. listopad 2006 21:14

odkaz: http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2787%3Aboj-o-kozla&Itemid=42

Právě má začít údajně dosud největší boj o mrtvého kozla v historii tohoto svérázného klání jezdců. Účastní se ho týmy z osmi západoasijských a středoasijských zemí, od Íránu po Kazachstán a Čínu. Turnaj probíhá už dva týdny a ve finále se střetne Kyrgyzstán s Kazachstánem.

A velkolepá show začíná. Nejprve se představí všechny zúčastněné týmy, ačkoli většina z nich už patří mezi poražené. Jezdci ve slavnostních pestrobarevných oděvech charakteristických pro jednotlivé národy jsou nastoupeni na jedné straně stadionu. Mladík na strakatém koni předvádí jezdecké umění, prohání se tryskem po prostranství, provádí prudké obraty, vzletně mává rukama a při tom všem pronáší v kyrgyzštině chvalozpěvy na jednotlivé týmy.

„Jsou to verše popisující udatnost a hrdinství jezdců,“ vysvětluje fotograf stojící vedle mě.

Každý tým se pak předvede v prudkém cvalu. Vše doplní skupina tanečníků a tanečnic z dané země. Úvodní program je pak završen jízdou všech koní. Jezdci přijíždějí z obou stran, barevné řady se prolínají a prostranství je plné kopyt a prachu.

Hřiště je veliké přibližně jako fotbalové, jen místo trávy tvoří jeho povrch měkká hlína. Na ní jsou pilinami vysypané linky, prostřední kruh o průměru šest metrů a takzvané vhazovací body. Na vzdálenějších stranách hřiště jsou jakési imitace studní z betonu o průměru asi tři metry – jakési branky.

Uprostřed kruhu leží torzo černého kozla – má uříznutou hlavu a nohy nad koleny, místo vnitřností má nasypaný mokrý písek. Vážit má mezi dvaceti pěti až třiceti pěti kilogramy.

Každé mužstvo tvoří čtyři jezdci. Na povel rozhodčího se jeden z každého týmu pouští do kruhu, chvíli se přetlačují a nakonec rychlejší chytí kozla za nohu. Další boj už nemá žádná pevná pravidla. Jezdci do sebe narážejí a snaží se protivníkovi vyrvat kozla z rukou. Když se to podaří, zaklíní ho mezi nohu a sedlo a pádí směrem k brance, podporováni spoluhráči a pronásledováni rozvášněnými soupeři. Klíčové situace se odehrávají před brankou. Tam musí jezdec kozla opět uchopit do ruky a vhodit dovnitř. Není to zrovna lehký úkon. Zkuste si představit manipulaci s třicetikilovým vláčným předmětem, ve kterém se přesypává písek a který musíte zvednout a hodit několik metrů daleko, zatímco sedíte na pohybujícím se koni a sápe se po vás několik párů rukou. Často právě tady se soupeřům podaří kozla ukrást.

Je to tvrdé pro koně i jezdce. Koně se potí a není nouze o krvavé šrámy. Jsou ovšem speciálně chovaní a cvičení pro tvrdé střety.

Také jezdci musejí být otrlí, protože po zápase jsou jejich těla plná modřin. O zranění není nouze. Jeden kyrgyzský jezdec padá a noha mu zůstává ve třmeni. Postaví se, ale levá noha je v kotníku nepřirozeně ohnutá. Bolestí křiví obličej, zakusuje se do bičíku a nechává se odvést k tribuně. Odmítá odvoz sanitkou, usedá na zem a i když trpí, nenechává si ujít zbytek zápasu.

O chvíli později je sražen z koně naopak kazašský jezdec. Leží dvě minuty v bezvědomí, pak přijíždí sanitka, ale on se vzpamatovává z otřesu, nasedá na koně, zvedá ruce a za mohutného aplausu fanoušků obou týmů pokračuje ve hře. Tvrdost a odvaha jezdců jsou náležitě ceněny.

Souboj se dělí na třetiny. Teď běží ta poslední. Obecenstvo je ve varu, mezi fanoušky dochází i k menším potyčkám. Zápas končí nečekaným vítězstvím Kazachů o jednu branku. Pro Kyrgyzy je to svým způsobem národní tragédie. Považují totiž svoji zemi za kolébku kok-boru a tento sport za svůj národní. A prohra přišla na největším turnaji, navíc o státním svátku.

V novinách se pak také objevují kritiky mužstva i tréninku a plány slibující nápravu. Úspěch Kazachů se vysvětluje i tak, že si bohatší sousedé nakoupili nejlepší kyrgyzské koně a jezdce.

Po zápase usedáme v hospůdce poblíž stadionu a doplňujeme tekutiny místním pivem.

„Byli jste na turnaji?“ ptá se mladík u vedlejšího stolu. Je to jeden z nadšených fanoušků. „Já jsem Kazach, ale vzal jsem si Kyrgyzku a už osm let žiji tady,“ vypráví.

Pochází z hor nad Almaty, kde je kok-boru také populární. Tam ovšem nesoupeří dva týmy, ale tradičně všichni proti všem, když jezdci mají za úkol dopravit torzo kozla z jednoho místa k cíli. Hry se účastní i několik desítek jezdců. Zápas se na venkově koná většinou při slavnostních příležitostech, státních i náboženských svátcích a rodinných událostech. Vítězům připadne nejen sláva a vážnost, ale také hodnotné věcné nebo peněžité dary.

„Například můj otec, který byl vesnickým starostou a váženým mužem, u příležitosti svatby mé sestry vyhlásil soutěž v kok-boru a vítěz dostal moskviče,“ dodává mladík.

Nadšený fanoušek doufá, že boj o kozla bude stále populárnější a pronikne i do dalších zemí. Dokonce vykládá o tom, že mezinárodní asociace kok-boru hodlá navrhnout tento sport k zařazení na olympiádu. Necháváme ho v krásné iluzi a raději ani nevyslovujeme nahlas obavy, že by tento sport těžko obstál před ochránci zvířat i lidí.

Přesně o rok později, tedy vloni, na stejném místě… Opět se slaví den nezávislosti. Na jaře proběhla v Kyrgyzstánu „tulipánová“ revoluce, záštitu nad turnajem má nový prezident Bakijev. Stále ještě trochu napjatá situace se projevuje zvýšenou ostrahou a stovkami policistů a vojáků pod tribunou i v okolí stadionu.

Turnaj tentokrát není mezinárodní a soutěží mezi sebou jednotlivé kyrgyzské provincie. Ve finále pak hlavní město Biškek a západokyrgyzská provincie Talas. Na atmosféře zápasu to nic nemění. Opět se oba týmy pouštějí do tvrdých střetů o torzo tentokrát bílého kozla. Ale i když bylo na tribunách slyšet fandění a hádky mezi oběma tábory, po zápase se všichni společně baví a hru si pochvalují. Vítězem je kok-boru.

Letos se opět poslední srpnový den, v Den nezávislosti, střetly týmy kyrgyzských provincií v turnaji o pohár prezidenta. Odhodlání a celoroční trénink se tentokrát vyplatily jezdcům z Biškeku.

Místo a doba vzniku zápasu o kozla jsou zahaleny tajemstvím. Existuje několik verzí. Kyrgyzové samozřejmě tvrdí, že hra vznikla u nich, ale mohlo to být i na území sousedního Tádžikistánu a Afghánistánu. Další verze říká, že ji do hor Střední Asie přivezli Mongolové při svých výpadech.

Nejznámější příběh o vzniku hry vychází z názvu, který v překladu znamená šedý vlk. V době, kdy ještě neexistovaly střelné zbraně, chránili pastevci svá stáda před dotěrnými vlky, jak mohli. Často téměř s holýma rukama, ozbrojeni jen klacky a kameny. Pronásledovali vlka a postupně ho ubili. Pak jezdci rozjaření úspěšným lovem vytáhli vlčí tělo na koně a při jízdě si ho předávali, přehazovali a navzájem kradli.

Podle další varianty viděl jezdec v horách několik mladých vlků, jak se přetahují o mrtvé kůzle, vyprávěl o tom doma a mladíky z vesnice to potom inspirovalo ke hře na koních. Podle toho by tedy prvními hráči byli sami vlci.

Postupně se stal z kok-boru oblíbený sport obyvatel středoasijských hor. Měl i svůj praktický účel. Hra byla tréninkem jezdeckých dovedností, prověřením odvahy jezdců a oslavou koňské krásy.

Hra je rozšířená v celé západní a Střední Asii, od východního Turecka přes Írán a Afghánistán a celou horskou Střední Asii po Kazachstán, Čínu a Mongolsko. Je známá v různých variantách a pod různými názvy. Kromě kok-boru se používá označení ulak nebo oglak-tartyš, rusky kozlodranie a v Afghánistánu buzkaši, doslova kozí míč. Právě v Afghánistánu je hra o kozla spíše dostihem. Až stovky jezdců pádí v oblacích prachu horské pouště na vzdálenost mnoha kilometrů a vítěz je vždy zahrnut dary a dlouho oslavován. Afghánské buzkaši se stalo ústředním motivem filmu Jezdci s Omarem Sharifem v hlavní roli.

Během sovětské vlády se dostávalo tradiční kultuře a sportům malé podpory, renesance přišla v devadesátých letech 20. století, kdy už mělo kok-boru stanovená pravidla – svým rozvržením a vhazovacími body připomínalo pravidla hokejová, jen bez brankáře. Zápas je rozvržen do třetin o dvaceti minutách a v poslední třetině si týmy vymění strany.

říjen 2006



Počet shlédnutí: 56