Diskuse k Pospíšilově textu Antropologie a věda

Text je k dispozici na: https://www.hks.re/wiki/antropologie_a_veda

V práci „Antropologie a věda“ je patrná řada vnitřních rozporů, které odrážejí napětí mezi autorovým úsilím definovat antropologii jako exaktní vědu a jeho vlastním zakotvením v hodnotovém a kulturním rámci západního myšlení. Tyto rozpory jsou patrné jak na úrovni teoretických proklamací, tak i v konkrétních příkladech, které autor uvádí z vlastního terénního výzkumu.

Prvním výrazným rozporem je napětí mezi holistickým pojetím antropologie a nutností specializace. Pospíšil zdůrazňuje, že antropologie je oborem, který má studovat člověka v celé jeho komplexnosti – biologické, kulturní, ekonomické i právní. Tento důraz na celostnost a propojenost všech aspektů lidského života však naráží na faktickou nemožnost zvládnout tak rozsáhlý okruh poznání v praxi. Sám autor připouští, že antropolog se musí specializovat na dílčí oblast, aby mohl dosáhnout odborné hloubky. Snaha o celostní pohled je tedy omezena nutností úzké specializace, což vede k paradoxu: čím vědecky fundovanější a přesnější je antropolog, tím více se vzdaluje ideálu holismu, který autor pokládá za základní princip oboru.

Další rozpor spočívá v rozkolu mezi vědeckostí a hodnotovými soudy. Pospíšil vyžaduje, aby antropolog při výzkumu postupoval zcela objektivně, aby se zdržel osobních emocí, kulturních preferencí a morálních hodnocení. V praxi však tento ideál sám nedodržuje. Ve své známé epizodě o nuceném sňatku jedenáctileté dívky u Kapauků se sice vyhýbá přímému zásahu, ale jeho rozhodování je zjevně vedeno západními morálními hodnotami. Pomocí místních argumentů („dívka se nesmí provdat, dokud jí nenarostou prsa“) dosáhne výsledku, který odpovídá jeho vlastnímu přesvědčení o ochraně dítěte. Tím odhaluje, že ani autorova snaha o objektivitu není prostá hodnotového rámce, který formuje jeho pohled na svět.

Třetí rozpor se týká kritiky ideologií a zároveň vlastní ideologické zaujatosti. Pospíšil ostře vystupuje proti vnášení ideologií do vědy – odsuzuje nacistické, marxistické i durkheimovské interpretace společnosti jako ideologické konstrukce, které zničily vědeckou objektivitu. Přesto je jeho vlastní text prodchnut ideologickým postojem, zejména vůči marxismu, který interpretuje spíše morálně než vědecky. Jeho důraz na „liberální demokracii“, svobodu jednotlivce a odpor vůči jakékoliv formě kolektivismu odhaluje, že i jeho koncepce vědy je rámována západním, liberálně-humanistickým étosem. Kritika ideologizace vědy se tak sama stává ideologicky motivovanou.

Zřetelný je také rozpor mezi teorií a praxí v otázce aplikované antropologie. Autor teoreticky odmítá možnost, že by antropologie mohla být aplikována na společenské problémy podobně jako technické nebo lékařské vědy. Sociální vědec podle něj „nemá průpravu jako aplikovaný vědec“. O několik stránek dále však popisuje, jak úspěšně využil své znalosti kapaukské kultury k vyřešení konkrétního etického konfliktu – právě tak, jak by to dělal aplikovaný odborník. Ačkoliv tedy Pospíšil zaujímá odmítavý postoj k aplikované antropologii, jeho vlastní činnost v terénu ji prakticky naplňuje. Teorie a praxe se v tomto ohledu rozcházejí.

Další nesoulad je patrný mezi deklarovaným kulturním relativismem a latentním etnocentrismem. Autor výslovně varuje před etnocentrismem a zdůrazňuje nutnost chápat jiné kultury podle jejich vlastních hodnot a pojmových kategorií. Přesto jeho text nese stopy hodnotových soudů vycházejících ze západní morálky. Nucené dětské sňatky popisuje s výrazným nelibým podtónem a implicitně je označuje za nemorální, zatímco jiné kulturní praktiky, které pro Evropana mohou působit stejně šokujícím dojmem (např. kanibalismus), líčí z odstupu a bez emocionálního hodnocení. Ukazuje se, že hranice mezi „respektováním jinakosti“ a „morálním nesouhlasem“ není u něj vždy jasná.

Šestý rozpor se týká nejasného postavení indukce a dedukce v rámci vědecké metody. Pospíšil nejprve zdůrazňuje indukci jako klíčovou metodu vědy – poznání vycházející z empirických faktů, z pozorování a zkušenosti. Později však sám připouští, že deduktivní metoda je nejen legitimní, ale i nezbytná, a to na příkladu Einsteinovy teorie relativity. Nevyjasňuje však, jaký význam má dedukce konkrétně pro antropologii. Vzniká tak metodologický zmatek: autor staví empirismus do centra vědy, ale současně připouští uvažování z principů, které nejsou odvozeny z empirických dat, čímž oslabuje vlastní pojetí vědeckosti.

Sedmý rozpor souvisí s kritikou krátkodobého terénního výzkumu a akademického systému. Pospíšil ostře odsuzuje zkracování výzkumných pobytů a „masovou výrobu titulů Ph.D.“, která podle něj ničí kvalitu vědecké práce. Současně však přiznává, že i on sám je součástí systému, který tyto tendence umožňuje a nereaguje na ně aktivním odporem. Kritika tak zůstává pouze konstatováním stavu, bez návrhu reálného řešení. Autor reflektuje problém, ale nijak nepřekračuje jeho rámec.

Další vnitřní napětí se objevuje mezi empirismem a metafyzickým rámcem, který autor do své argumentace nevyhnutelně vnáší. Sám definuje vědu výlučně jako obor založený na empirických, smyslově vnímatelných jevech a na možnosti jejich ověřování. Všechno, co leží mimo tuto oblast – Bůh, duše, morálka či metafyzické ideje – považuje za nevědecké. Přesto však připouští, že vědec je zároveň filozofem a náboženskou bytostí a že i vědecké poznání je doprovázeno vírou a přesvědčením. V jeho argumentaci se tak mísí vědecký racionalismus s implicitním křesťansko-humanistickým rámcem, který sám označuje za mimovědecký.

Poslední, a možná nejzajímavější rozpor, vyplývá z napětí mezi deklarovanou vědeckou nezaujatostí a osobní angažovaností autora. Pospíšil uvádí dva kontrastní příklady: obdivuje misionáře Gerarda A. Zegwarda, který dokázal s chladnou objektivitou popsat rituální kanibalismus, ale když se sám setkal s dětským sňatkem, jeho objektivita se zhroutila. Tam, kde mohl zachovat vědecký odstup, činí tak; tam, kde se střetávají jeho morální a kulturní hodnoty s realitou terénu, zasahuje, byť nepřímo. Tento rozpor odhaluje limity vědecké neutrality: antropolog, ať chce nebo nechce, zůstává vždy produktem své vlastní kultury, jejích hodnot a emocionálních hranic.
Otázkou samozřejmě zůstává, proč idealizovat nebo preferovat vědce a vědecké přístupy, který se brání používání pojmů etika nebo přirozený mravní zákon.

Souhrnně lze říci, že vnitřní rozpory Pospíšilovy práce nejsou pouhou slabinou, ale zároveň dokladem napětí, které je pro antropologii jako obor typické – mezi vědou a humanitou, mezi pozorovatelem a účastníkem, mezi empirickým popisem a morální odpovědností. Právě tyto rozpory činí jeho text intelektuálně zajímavým a ukazují, že vědecká objektivita v antropologii nikdy nemůže být zcela oddělena od lidského pohledu, který ji vytváří.