Koncept přirozeného mravního zákona a současná antropologie

Přirozený mravní zákon je zákon nebo pravidla podle kterých by měl člověk jednat a podle kterých by se měl chovat. Člověk je bytostí, která se zásadně odlišuje od ostatních jeho chování můžeme předvídat nikoliv určit. Mravní znamená, že člověk by měl žít podle apriorně daných pravidel. Již Sokratés měl jako hlavní cíl svého bytí, umět žít mravně. Morálkou se zabývá věda, která se nazývá Etika. Z hlediska antropologie se jedná o zkoumání člověka a jeho života z hlediska rozumu a vůle. Základní rozdělení antropologie je na antropologii kulturní a antropologii sociální. Kde by se dalo předpokládat, že pro nás bude důležitější antropologie sociální, protože se zabývá člověkem ve smyslu jeho chování a společností. Pro nás je ale také důležitá antropologie kulturní, protože i diferenciace kultur má vliv na to, že to co platí v jedné kultuře jako mravní zákonitost, nemusí být zákonitostí jiné kultury. Přesto antropologie sociální je antropologií britskou, tím se liší od antropologie americké, která je kulturní. Sociální antropologií máme na mysli vědu zabývající se studií sociální organizace a sociální strukturou. Proto také strukturální funkcialismus, kde „C. L. Strauss považoval strukturu za odvozenou abstrakci skrývající se za empirickými jevy X Brown tvrdil, že lidé jsou si vědomy nějaké struktury a chovají se podle ní tak X Strauss - struktura je nevědomá.“ ¹⁾

Jak již jsem dříve uvedla etika je věda zabývající se morálkou potažmo mravními zákonitostmi, první kdo etiku vymezil, oddělil od vědy, byl Aristoteles. Etika se zabývá člověkem jeho podstatou, je pro ní důležité, to jak by se měl člověk ve společnosti chovat, co je morální a co už ne. Důležitým poznatkem z hlediska antropologie je to, že člověk jedná na základě smyslovosti a rozumovosti. „Ricken rozvíjí fundamentální etickou reflexi na stránkách své knihy Obecná etika na základě Kantovy nauky o faktu rozumu a snaží se dokázat, že jednání podléhá neodiskutovatelnému požadavku na zdůvodňující ospravedlnění. přitom postupně přichází k obecné problematice mravních norem. Ta se zdá být přirozeným východiskem fundamentální etické reflexe“ ²⁾. Immanuel Kant ve svém díle Kritika praktického rozumu přichází s kategorickým imperativem „Jednejte tak, aby maximum vaší vůle mohla vždy být současně uplatněním jako princip vytvářející univerzální zákon.“

Kulturní antropologie nám dává nahlédnout do kulturních vzorců, které nám ukazují jak je kultura uspořádána, studiem těchto vzorců můžeme zjišťovat jejich zvláštnosti a porozumět tomu jak fungují vztahy mezi lidmi té či oné kultury. V každé kultuře jsou nepsané vzorce kulturního chování, které se musí dodržovat a pokud ne nastupují sankce. Pokud jsou tyto kulturní vzorce dodržovány, vede to k začlenění do dané společnosti. V antropologii se těmito kulturami zabývají Konfiguracisté. Jednou z hlavních představitelek je Ruth Benedictová. „Hlavní myšlenkou její práce je komplexní pohled na kulturu, kultura tvoří celek, její jednotlivé prvky nelze pochopit odděleně.“³⁾ V knize kterou Benedictová napsala a sice Kulturní vzorce se snaží popsat to, že morálka má význam a souvislost jen v dané kultuře. každá kultura má jiné morální principy, které nejsou použitelné pro jinou kulturu. A tedy že koncept přirozeného mravního zákona může být vnímán každou společností jinak v závislosti na jejich kultuře.

Zmíněným tématem se také zabývala Ruth Benedictová právě ve svém díle Kulturní vzorce, kde se autorka zabývá různými kulturami. Benedictová ve své knize nejprve vymezila antropologii jako vědu, která se zabývá člověkem jako společenským tvorem, zabývá se lidským chováním a zvyky, což tvoří kulturu a lidské chování je tím ovlivněno. Podle Benedictové příjmá člověk tradice a zvyky s hodnotami společnosti od narození a považuje je za jediné a správné. Podle Benedictové je nejplepší zkoumání kultruních vzorců u primitivní společnosti, která jsou relativně izolovaná a mají tak možnost vývoje vlastních tradic, zvyků a hodnot. ⁴⁾ Benedictová ve svém díle Kulturní vzorce dělí člověka na tři typy. Tyto typy představují člověka a jeho hodnoty, které jsou pro něj charakteristické. Rozdělení na typ dionýský a apollinský pochází od F. Nietzscheho. Nietzsche rozděluje lidi na dva druhy a sice na člověka typu dionýského a člověka typu apollinského. Dionýský typ člověka se nechává unést opojením, prostřednictvím osobních zkušeností se pokouší dostat do výjimečného psychického stavu třeba i za podpory alkoholu nebo jiných látek a podřízen takovému opojení také tak jedná. Člověk apollinského typu i přes veškerou zábavu zůstává sám sebou. Benedictová toto rozdělení člověka uplatňuje při svém zkoumání lidí primitivních společností dionýský typ nachází u kmene Kwakiutlů, kteří žijí na severovýchodním pobřeží Vancouverských ostrovů. život obyvatelů tohoto kmene ovládá boj o prestiž, způsob jejich života se vyznačuje výstředností a agresivitou. U zmiňovaného kmene je základem společnosti dědictví, majetek, který má další specifické rysy. Dělí se na majetek na souši v moři a na majetek hmotný a nehmotný. Významným bohatstvím jsou tituly, které se dědí a zajišťují postavení ve společnosti.⁵⁾ Kwakiutlové mají své pověry a task například smrt v rodině je pro ně hanbou. Se smrtí se tento kmen vyrovnává ničením a rozdáváním majetku, ale také lovem lebek, protože jsou přesvědčeni o tom, že náprava dané situace je možná tím, že začne truchlit jiná rodina. Smrt zničí mužovu hrdost a nemůže být vnímána jinak než hanbou. ⁶⁾. Apollinský typ člověka Benedictová nachází u Pubelanů v Novém Mexiku, jedná se o více kmenů, jejichž hlavní prioritou je soulad s okolním světem. Ideální je člověk který není konfliktní nelpí na společenských výsadách, popřípadě plní náboženské povinnosti a potlačuje násilí. Pubelané se neustále snaží o harmonii jedince a skupiny. Jedná se zde o kulturu, která se vyznačuje umírněností, neprojevováním citů, rozvážností a klidností. Tyto kmeny nepovažují smrt za hanbu, jak tomu bylo u předešlého kmene, ale považují ji za určité ohrožení soudržnosti skupiny a prožívají jí smutkem a pocitem osamění. ⁷⁾ Třetí skupinu u které Benedictová zkoumal kulturní vzorce jsou obyvatelé ostrovů Dobu. Tito obyvatelé jsou známí, tím že jsou nebezpeční a chudí. Jsou to lidé, kteří jsou zlí, proradní a neuznávají zákony, každý jedinec si prosazuje své zájmy a není mu cizí ani zrada, proto aby dosáhl svého ⁸⁾. Obyvatelé ostrovů uznávají ctnosti jako jsou zlá vůle a proradnost. Soukromé vlastnictví brání nelítostně. Autorka zmiňuje, že jediným rozjařujícím a veselým zážitkem je sexuální uspokojení, které dává tedy obyvatelům jen malou radost, ale zároveň dodává, že sexuální uspokojení není zdrojem vřelých vztahů mezi ženou a mužem. Dobuané uznávají krutost a podezírání , neposkytují žádnou milost s nikým nemají slitování ⁹⁾ Lidé mají snahu považovat za jedinou a správnou kulturu tu v níž se narodili, v které vyrostli považují ji za tu jedinou a obecně platnou normu, která existuje.

Kritika Benedictové spočívala především v jejím stylu popisování kultur studovaných kmenů. Kritici se také domnívali, že rozdělení člověka na dva typy, apolinského a dionýského není úplně neslučitelné a může se také objevit u jednoho kmenu současně jak typ člověka dionýského tak typ člověka apolinského. „ Benedictová se snaží dokázat, že i morálka je hodnotou vlemi relativní, protože má souvislost a význam pouze v dané kultuře .“ ¹⁰⁾

Benedictová je významnou antropoložkou a její dílo je významným článkem antropologického zkoumání kultury. Její dílo popisuje, jak se lidé chovají v daných kulturách a co je pro jejich chování předepsaným zákonem, protože je to tak zažité v dané společnosti, že je to jediným možným vzorcem jejich kultuy, podle kterého se obyvatelé jednotlivých kmenů můžou a mají chovat. Je až pozoruhodné, jak je člověk přizpůsobivý a jak se nechá zmanipulovat a nechá si diktovat co je pro něj dobré, zkrátka kultura různých společností je odlišná a závislá na zákonech a pravidlech, které již někdo vytvořil a předurčil pro danou společnost jako to nejlepší a jediné vhodné.

Benedictová se zabývá kulturními vzorcy primitivních společností a popisuje jejich chování v závislosti na kultuře v níž se narodili a v které vyrostli. Zabývá se člověkem , jak je přizpůsobivý a v každé společnosti jiný, tedy že nejde najít jeden obecně platný vzorec podle kterého by se každý jedinec měl chovat, není totiž přirozené jednomu společenství to co je přirozené druhému společneství. Nelze nalézt obecně platnou šablonu- vzorec, který by jsme mohli uplaňit na celé lidstvo.

Koncept přirozeného mravního zákona stavím na základě různých kultur. To že jsou kultury různé, různých společenství lidí nám jasně dává najevo, to že nemůžeme najít jeden univerzální a obecně platný zákon, který by byl pro všechny lidi stejný a který by pokládali za jediný možný zákon.

1) http://antropologie.zcu.cz/media/studijni_materialy/prednasky_DKS4.pdf

2) BENEDICTOVÁ,R.Kulturní vzorce.Praha:Argo,2003

3) http://distance.cz/component/content/article/73-rocnik-2010/1-cislo/1172-zakladni-oduvodneni-mravnosti-dil-I.

4) KOKAISL,P.Základy antropologie.Praha:Provozně ekonomická fakulta ČZU, 2008



Počet shlédnutí: 67