„Dějiště pro konkurenční náboženské a světské diskurzy, pro oficiální přijímání a neoficiální obnovování náboženských významů, pro konflikt mezi vyznáními, sektami a skupinami vyznavačů, pro tendence ke konsenzu a communitas, a také pro opačné tendence k oddělení a rozdělení“ (Eade a Sallnow)
Přístupy k výzkumu se liší podle zájmů autora. Někteří autoři se zaměřují na zkušenosti poutníků nebo na kult se všemi historickými a sociologickými dimenzemi či na samu svatyni nebo dějiště pouti
• pouť může působit jako síla morální obnovy (Durkheim),
• může pro lidi znamenat, že jsou pak spokojeni se svým údělem v každodenním životě, takže se už nesnaží zlepšit své životní podmínky (Marx),
• může stmelit vazby v komunitě (Turner), stejně dobře tomu tak být nemusí.
Termín pouť Morinis formuluje:
Koná se v Saúdské Arábii v Mekce.Na tuto pouť se sjíždějí stovky tisíc poutníků v prostých bílých šatech. Pouť do posvátného města islámu musí alespoň jednou za život vykonat každý muslim. Islámskou pouť provázejí i katastrofy: požáry, nepokoje či smrt udušením vyvolaná panikou v obrovských davech věřících. Podle odhadů letos Mekku navštíví na 2,5 milionu věřících.
Uctívání a svatyně Panny Marie Lurdské v jižní Francii. Zahrnuje zkoumání pouti a především konkurenčního diskurzu. Konkurenční diskurz, zahrnuje citlivost na mocenské vztahy a uznání odlišných perspektiv. Příběh praví: „Roku 1858 se Panna Maria údajně osmnáctkrát zjevila venkovské dívce Bernadettě Soubirousové v nedaleké jeskyni. PML přikázala dívce aby se umyla a napila z pramene, kde však byla jen holá zem. Dívka začala hrabat a najednou začala vyvěrat voda. Z pramínku vznikl potok o cca 115 000 litrů denně. Voda získala pověst zázračné, která respektive uzdravuje.“
Bowle zde odkazuje na Dahlberga a Eade, kde probírají 2 konkurenční diskursy. Diskurs zázraků týkající se zázračných uzdravení a diskurs utrpení, založený na potvrzení nemoci a strádání jako způsob podílu na utrpení Kristově.
Katolické círve se snaží odklonit poutníky od individuální, extatické, žensky zaměřené zkušenosti a přiklonit je ke zkušenosti založené na církvi a jejich svátostech (církev je vysoce strukturovaná, mužská).
Jedná se o sborník z r. 1994, který se zabývá synkretismem a antisynkretismem.
Synkretismus v Latinské Americe představuje smíšení křesťanských a předkřesťanských náboženských tradic ve Střední a Jižní Americe. Římsko-katolická církev měla sklo přebírat místa náboženského kultu a slavností z předkolumbovské doby.Poutě jsou zde ovlivněny domorodými kořeny, často se zaměřují na ikon slavných.
Tento kult vyjadřuje příběh, Panny Marie Guadalupské jejíž obraz se zázračně otiskl na košili indiána Juana Diega těsně po dobytí španělském dobytí Aztécké říše v 16. století, zpodobuje Pannu Marii, jak stojí na půlměsíci.
Bowle se zde odkazuje na autora Sallnowa. Sallnow zde kreslí živý obraz domorodých postojů k zemi a tvrdí, že andská kultura se sama mění a že nekřesťanské a předkřesťanské prvky by neměly chápat staticky jako „přežitky“ z minulosti. Andské kultury mají potní tradice již tři tisíce let. Sallnow zde sleduje tři fáze náboženské kolonizace po španělském dobytí středních And. V první fázi se dávali na posvátná místa obrazy katolických světců (hnutí Taki Onquoy, kteří se snažili o návrat k tradičním modlám). V druhé fázi se snažili vykořenit uctívání idolů. V poslední, třetí fázi se snažili o regionalizaci kultu. Od 16. století se určité křesťanské sochy a obrazy začaly uctívat jako zázračné. přisuzovalo se jim že jsou zázračné, přinášejí déšť, otvírají prameny, chrání lidí před zemětřeseními, uzdravují, oživují a poskytují služby atd.. V knize je velmi výstižně řečeno že, „Španělští kněží mohli chápat zbožnou pouť indiánů jako doklad jejich obrácení na křesťanství. Indiáni zase chápali pouť vykonávanou Španěly jako projev tichého uznání síly oživené krajiny ze strany španělských osadníků.“Andské poutě poskytují zarážející příklad kulturní výměny, náboženského synkretismu, konkurenčních diskurzů a dynamického přizpůsobení vynucených změn. Při pouti poutníci v červnu o svátku Božího těla, směřují k horské svatyni zvané El Senor de Qoyllur Riťi (Pán sněžné hvězdy). Většinu z nich tvoří indiáni, i přesto že svatyni spravuje mestické náboženské bratrstvo a po celou dobu je přítomen španělský katolický kněz.
Poutě tvoří součást běžné praxe navštěvovat posvátná místa a často se překrývají s nenáboženským turismem. Bowie se zde odkazuje na autora Dubische, který zde píše: „Pouť závisí na spojení určitých událostí a/nebo svatých postav s určitou oblastí či společenským prostorem v rámci určité náboženské tradice. Na představě, že hmotný svět dokáže na takových místech zpřítomnit a vyjevit neviditelný svět. Navíc je poutní místo spletitými způsoby propojeno s okolním neposvátným světem. Má ekonomické, společenské a politické důsledky pro místní společenství, oblast a dokonce i národ.“
Počet shlédnutí: 37