Řečtí filosofové

Natálie Zátková

Řečtí filosofové patří do antického období, což je historické období, které zahrnuje rozmezí od 8. století před naším letopočtem do 6. století našeho letopočtu. Toto období je zásadním a formujícím časem pro vývoj civilizace, a zahrnuje v sobě klíčové události a postavy řeckého světa, včetně řecké filozofie. Řecká filosofie zastává poměrně významné místo v dějinách a vznikla v Malé Asii, v období klasického Řecka. Filozofie se v té době zabírala především otázkou bytí neboli ontologií a podstatou člověka. Toto období lze rozdělit na 3 části, předsokratovská filozofie klasické období a helénistické období. Lze tedy říct, že řečtí filosofové a myslitelé tvoří nesmazatelný odkaz antického Řecka. Stále to je tématika ze, které můžeme čerpat spoustu myšlenek, idejí a dokáže vyvolat určitý rozruch mezi některými jedinci. Přesto je to určité dědictví v odvětví myšlení, politiky, etiky, poznání, člověka a státu. Bez ohledu na to, zda jejich myšlenky byly správné, či ne, přesto jsou součástí naší historie. Právě o tom přeci filosofie je. Najít si vlastní filosofický směr, rozebírat různé názory, diskutovat o nich a hledat odpovědi, které ale třeba nemusí přijít. Díky nim se formovaly základy západní filosofie a zanechaly trvalý otisk na celosvětovém myšlení a kultuře. Odkud vzešli tito myslitelé nebo od koho jsou často používané myšlenky i v dnešní době, a jaký vliv měli na formování lidského chápání existence? Tato esej se bude věnovat řeckým filozofům, částečně z předsokratovské éry, ale zejména významným postavám, jako byl Sokrates, Platón a Aristoteles, kteří jsou nějakým způsobem v podvědomí téměř všech. Jelikož jsou jedni z nejpopulárnějších, mnohdy známe jen pouhé jméno nebo maximálně to, že Platon byl žák Sokrata. Tato práce by měla představit mimo jiné jejich myšlenky, rozdílnosti, vzájemné vztahy a odpovědět na otázku „Jak to mezi nimi tedy bylo?“

Jak již bylo zmíněno řecká filosofie se rozděluje na tři období. Prvním je období předsokratovská filosofie. Toto období se rozkládá od 6. do 5. století př. n. l. Můžeme sem zařadit například Thalesa z Milétu, Pythagora, Anaximandra, Anaxiména nebo Herakleita, kteří byli tzv. předsokratovští filosofové. Thales, je považovaný za „prvního filosofa“, zabýval otázkou původu věcí a navrhl, že základem všeho je voda. Tato myšlenka představovala přesun od mýtu k racionálnímu vysvětlení. Anaximandros se zaměřil na „apeirón“, nedefinovatelný neomezený princip, a Anaximénés navrhoval, že základní esencí je vzduch. Pythagoras, známý svým pythagorejským učením, přinesl do filosofie matematický přístup. Jeho pojetí světa spočívalo ve vzorcích a číslech, což otevřelo cestu pro budoucí vědecký výzkum. Herakleitos, známý jako „filosof stálosti změny“, zdůrazňoval neustálou proměnlivost světa. Jeho slavný výrok „Nelze dvakrát vkročit do stejné řeky“ ilustruje jeho pojetí neustálého plynutí času a změny. Dalším významným myslitelem byl Parmenidés, který naopak tvrdil, že skutečnost je neměnná a proměnlivost je iluze. Jeho myšlenky vedly k hlubokým úvahám o povaze existence a reality. Anaxagorás rozvíjel myšlenky o základních prvcích světa, tzv. „nous“ nebo „rozum“, jako základu veškerého dění. Tím otevřel dveře k diskuzím o kosmologii a inteligentním principu ve vesmíru. Celkově lze říci, že předsokratovské období bylo obdobím experimentace s myšlením, kdy se filozofie osvobozovala od mýtů a hledala racionální vysvětlení pro podstatu vesmíru a lidské existence. Tito první filozofové nejen položili základy pro budoucí generace, ale také ukázali na sílu lidského smyslu pro bádání, myšlení a schopnost zkoumat tajemství světa. Předsokratovská filosofie znamenala první kroky směrem k systematickému a racionálnímu chápání reality, což se dá zpětně posuzovat, že to bylo nezbytné pro další rozvoj filosofie a vědy v antickém Řecku.

Do klasického období patří ti nejznámější filosofové a dá se říct, že jsou hlavní osobností tohoto období – Sokrates, Platon, Aristoteles. Tři učenci s výraznými myšlenkovými rozdíly, se stali klíčovými postavami v historii filozofie. I přesto, že jsou často spojováni jako klíčové postavy athénské filozofické tradice, jejich pohledy na svět se lišily v mnoha ohledech.

Sokrates, Otec Dialogu Sokrates, proslavený svým vývojem metody dialektiky, byl mistrem otázek. Vytvářel dialogy a konverzace, kde jeho cílem bylo vést lidi k objevení pravdy sami o sobě. Sokratova metoda byla založena na přesvědčení, že pravda je v nás a každý ji může objevit. Respektive jen čeká, až bude objevena. Jak prosté, pro některé mnohdy pravdivé nebo naopak nepochopitelné. I v dnešní době se můžeme setkat s různými lidmi, kteří říkají, že všechny odpovědi na své otázky máme uvnitř sebe, což se pro některé může zdát být například moc ezoterické a duchovní. Koukněme se ale, jak hluboko tato myšlenka sahá. Ze svých vlastních zkušeností mohu usoudit, že mnohdy pravou skutečnost máme opravdu v nás samých. Je to jen pouhá věta a každý člověk, na ni ale může nahlížet diametrálně odlišně. Jako příklad mohu použít moji babičku, která toto mínění nedokáže pochopit a má tyto výroky opravdu spojené s „filozofováním“, které nemá ráda a do jisté míry se mu vyhýbá. Je prostě příklad pravého realisty, který má na všechno velmi dominantní a jednostranný názor. Následně moje maminka toto chápe tak, že se musí vždy spolehnout sama na sebe nebo, že sama ve finále ví nejlépe, co je pro ni nejlepší. Já sama se k tomu přikláním a dá se říct, že do určité míry se tím i řídím. Myslím, přesto že mi může dát jiný člověk skvělou radu ohledně nějaké situace, je jen na mne, jak s ní naložím. Je to prosté, sto lidí sto chutí. Určitě je skvělé vidět různé úhly pohledu a vlastně o tom tak trochu filozofovat, ale je jen na nás, jak s tím naložíme. Vlastně nevím, zda tomu člověk může říkat intuice nebo zdravý rozum. Častokrát se mi ale stalo, že i přestože mě spoustu lidí od něčeho odrazovalo, já cítila opačný pocit, i přes tyto obavy a zrazování jsem poslechla sebe a dopadlo to mnohdy lépe, než bych čekala. Dále jeho filozofie byla orientována na etiku a individuální poznání sebe sama, což právě souvisí s prvotní myšlenkou výše. Individuální poznání sebe a následně pochopit svoje vnitřní fungování, a jak chápeme různé situace, věci, myšlenky. Jak pohlížíme na svět a jakou filozofií se řídíme, jakou se chceme řídit a jaká je ta naše? Přesně to je mezi námi lidmi důležité, ale zároveň pohlížet na názory ostatních se stejným respektem, jako bychom měli sami k sobě. Dále byl známý svým přesvědčením, že vědomí vlastní nevědomosti je prvním krokem k moudrosti. Tvrdil, že moudrý člověk si je vědom, jak málo ví, zatímco člověk považující se za moudrého může být ve skutečnosti nejméně informovaný. Tato skromnost ve vědění byla klíčovým prvkem Sokratova postavení ve společnosti. Je až neuvěřitelné, jak pouhá myšlenka nebo jen věta, může mít takovou sílu a dosah. Jestli je pravdou, že se tímto přesvědčením vyznával už Sokrates a stále dnes v 21. století se tímto lidé často řídí nebo souzní s touto myšlenkou, a po takové době, to je opravdu pozastavující. Naopak některými může být kritizován za nedostatek konkrétních teoretických závěrů. Někteří filozofové nebo realističtější lidé preferují přesné teorie a definice, což Sokratova filozofie neposkytuje v hojném měřítku. Jeden člověk potřebuje mít vše logicky odložené, zatímco jinému stačí „cítit“.

Platón jako Sokratův Učedník: Platón byl Sokratův žák, rozvinul Sokratovu filozofii a vytvořil svůj vlastní koncept teorie idejí. Podle Platóna existuje svět idejí, který je trvalejší a reálnější než svět smyslový, což by znamenalo, že skutečná realita je nehmotná a nachází se v ideálním světě idejí, zatímco svět smyslový, který vnímáme našimi smysly, je jen nedokonalým odrazem tohoto ideálního světa. Jeho díla, zejména „O státu“ a „O ústavě“, obsahují jeho představu o spravedlnosti a ideálním státě, který by měl být veden filozofy. Platón věřil, že filozofie by měla formovat politiku a společnost. Ti, kteří byli jeho názoru a pohlíželi tak na svět, měli být těmi nejlepšími filozofy. V dnešní době bychom si ho mohli představit jako člověka, který je spíše přemýšlivý, není tak úplně nohama na zemi. Pravděpodobně by byl kritik některých aspektů moderní společnosti, zejména pokud jde o politický systém. Již ve své době byl skeptický k demokracii.

Aristoteles, žák Platón a učitel Alexandra Velikého: Aristoteles, učitel Alexandra Velikého. Měl rozsáhlý vliv na mnoho odvětví filozofie, včetně etiky, politiky, metafyziky, logiky a vědy. Jeho myšlenky a názory se liší od Platóna, ačkoliv některé koncepty mají podobný základ. Jeho myšlenky se možná mohou zdát více praktické než ty Platónovy. Více uchopitelné a praktikovatelné třeba i do současného života. Narozdíl od Platóna, který zdůrazňoval svět idejí. Aristotelés věřil, že poznání začíná smyslovým vnímáním konkrétních objektů a je budováno na základě zkušeností. Jeho metoda zahrnovala pozorování přírody a shromažďování faktů. Aristotelés od konkrétních pozorování odvozoval obecné zákony nebo principy. V tomto směru se snažil najít univerzální pravdu. Naopak od Platona věřil, že stát je přirozeným výsledkem lidské společnosti a že jeho účelem je dosahovat obecného dobra. Propagoval koncept „střední třídy“ ve vládě, zdůrazňující, že optimální politický systém by měl vyvažovat zájmy všech vrstev společnosti.

Různost jejich myšlenek: Přestože všichni tři sdíleli athénské kořeny a věnovali se otázkám lidské existence, jejich myšlenky se lišily v přístupu k poznání, k pravdě a k politice. Zatímco Sokrates zdůrazňoval individuálnost, Platón stavěl na ideji absolutní pravdy ve světě idejí, kterou on sám měl přesně danou a Aristoteles prosazoval konkrétnost, pozorování a zkoumání přírody.
Ačkoli se jejich cesty mohou jevit rozdílné, tato trojice filozofů vytvořila nejednoznačně základy pro pozdější filozofické myšlení. Jejich dialogy a diskuse nejenže obohatily antické řecké myšlení, ale i filozofii jako celek. Každý z nich přispěl k myšlenkovému odkazu, který pokračuje v učení a diskusi dodnes, jak si můžeme povšimnout pro každého je skutečnost jiná.

Z posledního období, který je helénistické, bych ráda sepsal pár myšlenek z této doby, které mi připadají zajímavé a nějakým způsobem bychom je mohli zařadit i do tohoto století.

Stoicismus byl filozofický směr, který zdůrazňoval klid mysli, sebekontrolu a přijetí osudu. Jeho nejvýznamnějším představitelem byl řecký filozof Zénón z Kitionu. Přesně dávat větší důraz na zklidnění mysli v dnešní uspěchané době.

Epicurismus, založený Epikúrem, kladl důraz na hledání štěstí a radostného života prostřednictvím také dosažení klidu mysli a odstranění strachu, kdy strach může být z nedosažitelnosti štěstí, potom ze smrti, z bohů z utrpení. Základní vlastností je podle něj rozkoš jak tělesná, tak i duševní. Zároveň klade důraz na svobodu mysli a tvrdí, že lidská duše je nesmrtelná.

Kynismus, reprezentovaný filozofy jako Diogenés ze Sinópy, zdůrazňoval jednoduchý život, odmítání materiálních hodnot a nezávislost na společenských konvencích. Z toho bychomsi v dnešním materiálním světě mohli někdy vzít příklad. Určitě nelze tvrdit, že člověk, co má rád materiálno je špatným člověkem, ale někteří touží a prahnou po neustálém nakupování a hromadění věcí, až do té míry, že je to jeden z hlavních zdroj radosti.



Počet shlédnutí: 62