Když domorodec klade otázky

Představte si antropologa, který přijel zkoumat kmen v Nové Guineji – jen aby zjistil, že otázky klade domorodec jemu. „Proč bílý člověk rozumí strojům, ale ne Bohu?“ ptá se starý Papuánec. A v tu chvíli se role obracejí: vědec, který přijel poznávat, se sám stává objektem zkoumání.

Možná právě v tom spočívá skutečná antropologie – ne v učebnicích, ale v rozhovoru dvou lidí, kteří se snaží pochopit svět toho druhého. A tak antropolog poznává, že jeho vlastní „zdravý rozum“ není univerzální, jen jinak kulturně podmíněný. To, co nám připadá normální, může jinde vyvolat smích a otázky – a naopak.

Vědecká hodnota antropologie přitom spočívá v tom, že se nesnaží soudit, ale chápat. Není to fyzika s přesnými rovnicemi, ale spíš meteorologie duší – někdy lze předvídat bouřku, jindy přijde bez varování. Antropolog musí být citlivý jako básník, ale chladný jako chirurg.

Profesor Pospíšil připomíná, že společenské vědy jsou mladé a často klopýtají o vlastní terminologii. Touží po přesnosti, ale potýkají se s tím, že člověka nelze zkoumat jako jablko padající ze stromu. A přece: určité zákonitosti existují.

Problém nastává, když se věda promění ve víru – když místo hypotéz přicházejí „pravdy mistrů“ a granty chtějí výsledky dřív, než výzkum začne. Ale opravdová antropologie začíná jinde: ve chvíli, kdy si badatel přizná, že neví, a nechá si svět vysvětlit někým, kdo nikdy nečetl Platóna ani Poppera.

A možná právě tehdy se zrodí poznání. Ne v laboratoři, ale v tichu mezi dvěma lidmi, z nichž jeden se ptá – a druhý konečně poslouchá.