Dá se vyučovat ctnost?

Menón

Dialog Menón bývá řazen na pomezí tzv. starších a středních Platónových dialogů. Dialog se odehrává v Aténách a účastní se ho Sókratés, Menón, syn šlechtice z Thessalie a Anytos. Anytos je Aténský občan a význačný člen demokratické strany, který v Platónově dialogu Obrana Sókratova vystupuje jako jeden z hlavních Sókratových žalobců. Do děje se zapojuje ještě jeden z Menónových otroků, kterého Sókratés používá k demonstraci jedné ze svých teorií. Menón v úvodu žádá Sókrata, aby mu řekl, jestli se dá ctnost vyučovat nebo cvičit. Sókratés pravděpodobně ironicky poznamenává, že moudrost, která byla pro Atény příslovečná, se zřejmě přestěhovala do Thessalie. Což je podle něj důsledek působení sofisty Gorgia. Sókratés totiž tvrdí, že není schopen říci, zda je ctnost možno učit. A dokonce prý ani neví, co je to ctnost a nepotkal ani nikoho jiného, kdo by to věděl. Menón namítá, že Sókratés se setkal s Gorgiou, který tyto znalosti má. Sókratés tvrdí, že si již nepamatuje, co Gorgia hlásal. A vybídne Menóna, aby mu Gorgiova tvrzení tlumočil.

Areté: v nejširším významu znamená dobrost, ctnost, tedy hodnotnou schopnost a výkonnost člověka, zvířete i věci. (F. Novotný in Protágoras, str. 8.)

Krok za krokem dialogem Menón Menón se táže Sókrata, zda je ctnost věcí učení, cvičení nebo je věci přirozenosti. Sókratés tuto otázku převrací na to, co je to ctnost, která je pro něj podstatnější. Začínají tedy uvažovat nad definicí ctnosti. Menón říká, že existuje mnoho ctností (ctnost u mužů, žen, dětí aj.) Tohle se ovšem Sókratovi nelíbí, neboť na otázku co je to ctnost odpovídá příklady ctností. Když si vyjasní s Menónem, co je otázka a jak se na ní má odpovědět, definuje Menón ctnost jako „schopnost vládnout nad lidmi“ a pak „touha po krásných věcech a schopnost si je opatřovat“. Ačkoliv se tedy Menón snažil o definici ctnosti, nejenže ji Sókratés shledal jako nevyhovující, ale zároveň se opět dostali k problému, na který bylo upozorněno hned poprvé, a to, že se o obecném vypovídá v jednotlivostech, přičemž se tímto neřeší problém s definicí, tedy otázka po tom, co je to ctnost. Společně dochází k tomu, že nedokážou otázku zodpovědět.

Když došli k takovémuto závěru, zeptá se Menón, zda lze vůbec zkoumat to, co neznají. Na tuto námitku mu Sókrates odpovídá svou teorií o nesmrtelnosti duše, která je v životě znalá z předešlého bytí, a na již obsažené poznatky se rozpomíná, což dokazuje na otrokovi schopném spočítat zvětšení čtverce, ačkoliv se to nikdy předtím neučil, a to jen díky otázkám, nikoli výkladu. Příklad s otrokem Menóna přesvědčí, a tak znovu nastoluje prvotní otázku – jak lze získávat ctnost.

Sókratés si zde stanovuje předpoklad, že ctnost je vědění, přičemž platí-li, je ctnost možno učit. Předpoklad vychází z toho, že ctnost je dobrá věc, u které se uvažuje, že není-li jiného dobra, které by nesouviselo s věděním, pak je ctnost vědění. Dále se ukazuje, že ctnost není získávána od přirozenosti, musí se tedy dát učit. Tu se Sókratés ptá, zda neudali špatný předpoklad a obrací se ke zkušenosti tázajíc se na učitele ctnosti, kde se mohou za učitele pokládat sofisté a zdatní občané. (Sofisté a Sókratés: František Novotný předkládá teorii, že Platón rozvrhl dialog Menón tak, že tři osoby, které se aktivně účastní dialogu, mají zároveň reprezentovat tři typy lidí. Menón, ačkoliv je pouhým žákem sofistů, zde má zastupovat sofisty obecně. Jeho vědění je pouze povrchní a nejisté. Když jej Sókratés vyzve, aby předložil definici ctnosti, zmůže se nanejvýš na vyjmenování ctností, které náleží různým lidem v různém postavení. Ctnost je, v jeho pojetí, velmi blízká vůli k moci. Anytos je vykreslen jako praktik a politik, který kritizuje sofisty, ačkoliv vlastně neví, co hlásají, nikdy se s nimi nesetkal a setkat se ani nechce. Ctnost by podle něj mohl vyučovat každý řádný občan Atén. V jeho pojetí je podstatou ctnosti řádně vést domácnost a obec. Sókratés mu namítá, že ačkoliv by podle něj mohl ctnost vyučovat jakýkoliv řádný občan Atén, neučili ctnosti své potomky ani nejlepší z Aténských mužů. V průběhu dialogu vyplývá na povrch, že tohoto vyučování není schopen žádný politik, protože nemají jisté vědění o ctnosti, tedy epistémé, ale vykonávají své úřady pouze na základě správného mínění, tedy doxa. Sókratés je představitelem filosofů. Od sofistů jej odlišuje fakt, že ačkoli podobně jako sofisté uvádí ostatní do nejistoty, sám prohlašuje, že je také nejistý. Jeho způsob myšlení je zaměřen na jisté poznání, kterého se snaží dosáhnout neustálým přezkoumáváním vlastních hypotéz. Jeho cílem je jisté vědění, tedy epistémé, které je možno vyučovat.) Společně s Menónem a uraženým Anytosem dochází k závěru, že nejsou učitelé ctnosti, a tudíž se vyvrací předpoklad ctnosti jako vědění. (Epistémé a Fronésis: Platón zaměňuje v dialogu tyto dvě slova, v češtině jako vědění a rozumovost. Odmítnutí ctnosti jako vědění se vztahuje na epistémé, což Aleš Havlíček přirovnává k učení někoho něco, kdežto fronésis je učení se – sám se učit. Zároveň se tyto pojmu uplatňují v dvou rovinách vědění v rovině teoretické a rozumovost v rovině praktické. Ctnost se zde ale týká spíše rozumovosti.

Dále se ukáže, jak dialog vyúsťuje a jak je tedy ctnosti s rozumovostí spjatá.) Když se vyvrací předpoklad, nastává otázka, jak pak mohou být vůbec zdatní muži, jestliže se zdatnosti nedostává ani přirozeností, ani cvičením, ani učením. Sókratés zde dochází k možnosti, že ctnost je věcí správného mínění, které pokud se týká správného jednání, „není pravdivé mínění o nic horším vůdcem nežli rozumovost.“ Toto správné mínění pak lidé nabývají podle Sókrata jakýmsi božským vnuknutím.

Myšlenková mapa Dialog lze rozdělit do tří částí s následným myšlenkovým postupem (M – Menón, S – Sókratés, A – Anytos):

1) Co je to ctnost?
M: Jakým způsobem? → S: Co? → M: Mnoho ctností →S: Podstata? → M: Snaha definovat → S: Vyvrací → S+M: Neví, co je to ctnost
2) Zda to lze vůbec zkoumat?
M: Lze zkoumat? → S: odpovídá svou teorií o nesmrtelnosti duše a anamnésis
3) Zda je ctnost možno učit?
M: Jakým způsobem? → S: Předpoklad, že ctnost je vědění → S: Přezkoumání předpokladu → S: Zda existují učitelé ctnosti? → (A)+S: Učitelé nejsou → S+M: Ctnost nelze učit → Ctnost není vědění → M: Jakým způsobem? → Správné mínění → dostávajíc se božím vnuknutím

Shrnutí

Správné mínění se některým lidem dostává božím údělem. Tato mínění však mají nižší epistémickou hodnotu než vědění, protože jsou nestálá. Je třeba je nějakým způsobem „svázat“. Tohoto svázání by člověk měl dosáhnout tím, že prozkoumá principy těchto mínění. Podle Platóna se toto zkoumání odehrává cestou rozpomínání. Tedy rozpomínání se lidské nesmrtelné duše na věčné ideje, které nahlížela před svým vtělením. Když člověk takto prozkoumá principy svých mínění, tato mínění (doxasta) se stanou jistým věděním (epistémé) a takový člověk se stane schopným vyučovat ctnost, čehož mohou dosáhnout pouze ti nejlepší. Ctnost tedy primárně není možno vyučovat, dokud o ní někdo nedosáhne jistého vědění, ale je možno učit se jí. Učit se sám od své duše cestou rozpomínání.

Metodicko-strukturální pohled

Poslední část referátu spočívala v seznámení se s dialekticko-strukturální povahou dialogu, který je v tomto smyslu možné rozdělit na dvě části: 1.část tzv. elenchickou (do 80-b-d) a 2.část tzv. konstruktivně-dialektickou (od 80e). Na zakreslené myšlenkové mapě bylo možné sledovat, jak se v první části Sokrates, za použití ironie sobě vlastní, snaží dostat Menóna do pozice, kdy je argumentačně v koncích. V této souvislosti byl vysvětlen pojem „elenchos“, jenž znamená právě tuto metodu, kterou Sokrates používá v rámci své „maieutiky“. Následuje konstruktivně-dialektická část, v níž se aktéři dialogu snaží dobrat k závěru („zda je areté naučitelná“). To se děje za použití hypotéz, kdy se aktéři sice neshodnou na tom „co“ areté je, ale mohou ji přiřknout určitou vlastnost a pozorovat důsledky, zda se hypotéza potvrdí či ne. Na závěr byl zmíněn etický rys dialogu a vysvětlil se pojem „eristika“ (sofistická argumentační metoda). 

Počet shlédnutí: 110